30 C 154/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 149 849,92 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 48 660 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 231,83 Kč za období od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 48 660 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 2 939,59 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 247,57 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 49 999,59 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 57,06 Kč od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 939,59 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 72 930,28 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 846,24 Kč od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 72 930,28 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 25 320,04 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 369,33 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 95 999,78 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 636,76 Kč od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25 320,04 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27 579,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem v , adresa, .

1. Žalobkyně se podáním ze dne 27. 5. 2025 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se žalovanou dne 6. 7. 2024 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na základě které byl oprávněn čerpat revolvingový úvěr, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně se zavázala poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky opakovaně a žalovaný se zavázal takto poskytnutý revolvingový úvěr vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný načerpal 101 226 Kč a uhradil částku 52 566 Kč.

2. Žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 20. 3. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na základě které byl oprávněn čerpat revolvingový úvěr, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně se zavázala poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky opakovaně a žalovaný se zavázal takto poskytnutý revolvingový úvěr vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný načerpal 241 126 Kč a uhradil částku 168 195,72 Kč.

3. Žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když jej kontrolovala v několika registrech nebo dostupných databázích, dále výpočtem částky, která žalovanému po odečtení všech mandatorních výdajů zbývala a důsledným zjišťováním kreditního skóre žalovaného. Zákon o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb. ve svém novelizovaném znění účinném od 1.1. 2024 dal věřiteli výslovně možnost ověřovat tvrzení klienta a jejich pravdivost mimo jiné i pomocí tzv. automatizovaných modelů. Tuto možnost žalobkyně využívá, když pomocí výpočtu tzv. kredit scoringu dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Věřitel tak mimo jiné využívá statistické modely, kterými posuzuje a verifikuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku. Ve statistických modelech jsou využívány a přezkoumávány klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. O tom, že jsou statistické modely ze strany žalobkyně funkční a efektivní svědčí skutečnost, že do procesu soudního vymáhání se v praxi dostane pouze 2 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv. Žalobkyně dále poukázala na soukromoprávní zásadu, kdy na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné (§ 574 o.z.) a poukázala na to, že zejména v případě dlouhodobého plnění závazku ze strany klienta je následné rozporování kvality zkoumání úvěruschopnosti přehnaným formalistickým přístupem bez přihlédnutí ke smyslu zákona.

4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 6.7.2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , v jejímž rámci sdělil žalovaný žalobkyni, že je ženatý, má jedno dítě, bydlí v podnájmu, má základní vzdělání a je zaměstnán s čistým hlavním měsíčním příjmem ve výši 31 000 Kč, že jeho výdaje na bydlení činí 11 000 Kč, splátky všech úvěrů 8 000 Kč a ostatní výdaje 6 000 Kč. Jeho zaměstnavatelem je , právnická osoba, , , adresa, , kde je zaměstnán je od prosince 2018.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 6.7.2024 soud zjistil, že výše úvěrového rámce činila 50 000 Kč a výše minimální měsíční splátky činila 3,061 % z úvěrového rámce tj. 1 531 Kč. Roční úroková sazba činila 27,90 %. Celková částka splatná spotřebitelem měla činit 57 556 Kč.

6. Z tiskopisu uzavřeného v rámci prodeje zboží ze dne 20.3.2022 soud zjistil, že žalovaný uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, na nákup televize Philips za 34 487Kč, kdy čerpal na úvěr 35 000 Kč. Splácet měl měsíční splátkou ve výši 1 079 Kč.

7. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný má 5 úvěrů ve formě kreditních karet, jeden nesplátkový úvěr a jeden splátkový úvěr.

8. Z výzvy ke splacení úvěru ze dne 24.2.2025 soud zjistil, že žalobkyně zesplatnila úvěr ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 57 413,16 Kč.

9. Z výzvy ke splacení úvěru ze dne 24.2.2025 soud zjistil, že žalobkyně zesplatnila úvěr ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 106 408,35 Kč.

10. Předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2025 soud zjistil že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 166 412,57 Kč ve lhůtě nejpozději do 24. 3. 2025. Výzva byla podle podacího archu České pošty odesílána dne 18. 3. 2025.

11. Z výpisů čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný načerpal celkem částku ve výši 283 298,38 Kč zaplatil 168 195,72 Kč.

12. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že žalovaný poprvé využil nabídky revolvingového úvěru od žalobkyně v případě nákupu televize Philips v obchodě , název, v Kadani, kdy uzavřel smlouvu č. , hodnota, s prvním čerpáním ve výši 35 000 Kč. Následně dne 6.7.2024 uzavřel další smlouvu č. , hodnota, o revolvingovém úvěru ve výši prvního čerpání částkou 50 000 Kč. Žalobkyně v důsledku opakovaného prodlení žalovaného se splátkami oba úvěry ke dni 24.2.2025 zesplatnila. Žalovaný dlužné částky nezaplatil, a proto byl vyzván ještě předžalobní výzvou ze dne 18.3.2025. Podle žalobkyně čerpal na smlouvu č. , hodnota, celkem 10 226 Kč a zaplatil 52 566 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaný je ženatý, má jedno dítě a pracuje na hlavní pracovní poměr s měsíčním čistým příjmem ve výši 31 000 Kč. Jeho výdaje činí 25 000 Kč. Má větší počet dalších úvěrů formou kreditních karet anebo nesplátkových úvěrů. Skutečné výdaje žalovaného žalobkyně nezkoumala.

13. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

14. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 6.7.2024 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

21. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Ačkoli tedy byla úvěrová smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvuje relativní neplatnost úvěrové smlouvy při nesplnění této povinnosti (jíž se žalovaný nedovolal), je třeba vycházet z účelu této úpravy neplatnosti, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

22. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

23. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila toliko s jeho neověřeným prohlášením, že výdaje činí zřejmě 25 000 Kč měsíčně z 31 000 Kč měsíčního příjmu to znamená, že pro sebe a jedno vyživované dítě mu zbývá 6 000 Kč na měsíc. V cenách roku 2024 jistě nereálný údaj a na ověřování jeho pravidelných a nezbytných výdajů rezignovala. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb svých a svého dítěte. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích získaných od žalovaného a nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

24. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi částkou čerpaného a zaplaceného úvěru. Tedy částkami (101 226 Kč – 52 566 Kč ) a (241 126 Kč – 168 195, 72 Kč ). Tomu odpovídá výrok I. a III. tohoto rozsudku. Další nároky z neplatných smluv byly žalobkyni zamítnuty výrokem II. a IV. tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 27 579,27 Kč, přičemž tato částka představuje 62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 493 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 149 849,92 Kč sestávající z částky 7 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce 370 Kč za cestu Z Mostu do Chomutova a zpět a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 30 570 Kč ve výši 6 419,70 Kč.