30 C 180/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 14 825 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 995 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 995 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do částky ve výši 12 830 Kč a na příslušenství, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 825 Kč od 10. 5. 2023 do 12. 2. 2024 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 12 830 Kč od 13.2.2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 10. 4. 2024 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 20. 10. 2022 uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce. Na základě této smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které byly žalované bezhotovostně zaslány na její účet číslo , č. účtu, dne 20. 10. 2022. Žalovaná se za poskytnuté prostředky zavázala uhradit poplatek ve výši 5 400 Kč. Jistina a poplatek byly splatné dne 9. 5. 2023. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalovaná na svůj dluh uhradila 12 830 Kč. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech a na základě dokumentů vyžádaných od žalované tyto posoudila, včetně nahlédnutí do relevantních databází. Na základě prověření žalované dospěla žalobkyně k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnost žalované úvěr splácet. Dne 8. 2. 2024 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, své stanovisko k věci soudu nesdělila.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalovaná uzavřela s žalobkyní za pomoci prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce, kterou podepsala za pomoci PIN kódu, který byl zaslán na její telefon. Žalobkyni sdělila žalovaná kromě jiných údajů ke své osobě také svoji emailovou adresu i číslo mobilního telefonu a číslo účtu: , č. účtu, . Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni zápůjčku společně s poplatkem a uhradit poplatek ve třech pravidelných, rovnoměrných splátkách. První splátka ve výši 6 800 Kč měla být splatná třicátý první den ode dne poskytnutí zápůjčky. Druhá splátka ve výši 6 800 Kč měla být splatná šedesátých druhý den ode dne poskytnutí zápůjčky. Třetí splátka ve výši 6 800 Kč měla být splatná devadesátý třetí den ode dne poskytnutí zápůjčky. Za den poskytnutí zápůjčky se považoval den, kdy byly peněžní prostředky odepsány z účtu žalobkyně. RPSN činila 542 % celková částka, kterou měla žalovaná uhradit činila 20 400 Kč. Výpisem z běžného účtu žalobkyně číslo , č. účtu, bylo zjištěno, že dne 20. 10. 2022 bylo z odepsáno 15 000 Kč ve prospěch účtu číslo , č. účtu, nazvaného , jméno FO, . Dopisem ze dne 11. 5. 2023 soud zjistil že žalobkyně oznamovala žalované zesplatnění úvěru a dlužnou částku k tomuto dni ve výši 16 541 Kč. Žalobkyně žalovanou upomínala dopisem ze dne 22. 4. 2023 k zaplacení částky ve výši 10 407 Kč a rovněž dopisem ze dne 11. 4. 2023 k zaplacení částky ve výši 9 481 Kč. Dopisem ze dne 2. 6. 2023 vyzývala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky ve výši 14 124 Kč a dopisem ze dne 8. 2. 2024 ji zaslala předžalobní výzvu, v níž vyzývala k úhradě částky 17 076 Kč do tří dnů na bankovní účet ve výzvě uvedený. Předžalobní výzva byla žalované odesílána doporučeně dne 8. 2. 2024.

4. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

5. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 20.10.2022 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

12. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Ačkoli tedy byla úvěrová smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvuje relativní neplatnost úvěrové smlouvy při nesplnění této povinnosti (jíž se žalovaný nedovolal), je třeba vycházet z účelu této úpravy neplatnosti, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu13. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

14. Ačkoliv žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vyžádala od žalované informace o jejích příjmech a výdajích a jiných relevantních poměrech, žádné listiny za účelem prokázání tohoto tvrzení k žalobě nepřiložila a soud tudíž neměl z čeho dovodit pravdivost uvedených tvrzení ani to, zda postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s tzv. odbornou péčí. Žalovaná nepochybně měla nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb svých a popř. i svých dětí. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že žalobkyně i přesto, že poměry žalované neznala, žalované úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

15. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy by žalovanou zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. V řízení však žalobkyně tvrdila, že žalovaná ji před podáním žaloby zaplatila 12 830 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené tvrzení nebylo nijak popřeno a žalobkyně prokázala, že žalovaná úvěr v tvrzené výši vyčerpala, zavázal soud žalovanou pouze k zaplacení rozdílu (14 825 Kč – 12 830 Kč), tj. k zaplacení částky 1 995 Kč a zbylé nároky žalobkyně pro neplatnost úvěrové smlouvy zamítl. Při zamítnutí části příslušenství představovaného úrokem z prodlení vycházel soud z předžalobní výzvy, kde byla stanovena lhůta 3 dnů pro zaplacení dluhu. Tento třetí den vycházel na 12. 2. 2024. Prvním dnem prodlení byl den 13.2.2024. Důvod, proč stanovila jako den prodlení 10.5.2023, žalobkyně soudu ve svých tvrzeních nezpřístupnila. Ostatně oznámení o zesplatnění úvěru bylo vyhotoveno teprve 11.5.2023 a odesíláno mohlo být nejpozději tohoto dne, a proto se den předcházející prvním dnem prodlení stát nemohl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalované, která byla z větší části úspěšná, žádnou náhradu nákladů nepřiznal, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by jí nějaké náklady v řízení vznikly.