30 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 102 467,78 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 59 453 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 59 453 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 536 Kč od 28. 8. 2025 do 17. 11. 2025, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 43 014,78 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 12 013,37 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 40 546,34 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 102,80 Kč od 28. 8. 2025 do 17. 11. 2025 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 102 467,78 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 1. 12. 2025 domáhala zaplacení částky 102 467,78 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného revolvingového úvěru, který uzavřela se žalovanou dne 12. 5. 2023 pod č. , hodnota, . Žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr do výše sjednaného rámce 100 000 Kč. V průběhu trvání úvěrového vztahu vyčerpala celkem 108 819 Kč, avšak uhradila pouze 49 366 Kč, a vznikl tak dluh na jistině ve výši 99 999,34 Kč doplněný o poplatky za pojištění, náklady na vymáhání a smluvní pokuty. Žalobkyně obsáhle popsala postup při posuzování úvěruschopnosti žalované, který podle jejích tvrzení zahrnoval prověrku v několika registrech a databázích, výpočet tzv. MLS (částky zbývající klientovi po odečtení mandatorních výdajů), určení kreditního skóre a využití statistických modelů umožňujících ověřovat údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, včetně predikce dlouhodobé schopnosti splácet. Žalobkyně dále poukázala na to, že posouzení úvěruschopnosti odpovídalo její odbornosti, bylo provedeno dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění po 1. 1. 2024, a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i evropských soudů reflektujících princip přiměřenosti při posuzování bonity. Žalovaná se dostala do opakovaného prodlení se splácením pravidelných splátek a žalobkyně úvěr v souladu s úvěrovými podmínkami zesplatnila ke dni 13. 8. 2025. Žalovanou o zesplatnění informovala doporučeným dopisem. Po zesplatnění žalovaná neuhradila žádnou splátku, a proto žalobkyně uplatnila kromě jistiny také poplatky za pojištění ve výši 568,44 Kč, náklady na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 013,37 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 638,81 Kč, jakož i sjednané obchodní úroky a zákonné úroky z prodlení z příslušných částek od uvedených dnů do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl za to, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 12. 5. 2023 smlouvu nazvanou Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr číslo , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 100 000 Kč s roční úrokovou sazbou 18,90 % a celková částka splatná spotřebitelem při vyčerpání tohoto úvěrového rámce měla činit 110 238 Kč a výše minimální splátky by v daném případě měla činit 2 129 Kč.

4. Ze smlouvy nazvané Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr číslo , hodnota, ze dne 12. 5. 2023 soud zjistil, že termín splatnosti měsíční splátky byl k 20. dni v měsíci a měsíční úhrada za pojištění ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním činily 300 Kč za měsíc vymáhání a smluvní pokuta 500 Kč. V případě, že by výše dlužné splátky byla nižší než 500 Kč mohla žalobkyně žalované účtovat smluvní pokutu maximálně ve výši dlužné splátky. Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě rovněž dohodly, že při podpisu smlouvy o úvěru nebude žalované vydána karta.

5. Na základě výpisů čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná vyčerpala celkem 108 819 Kč a zaplatila 49 366 Kč.

6. Z karty klienta soud zjistil, že při uzavírání kontraktu poskytla žalovaná ke své osobě následující údaje: uvedla, že je zaměstnána s příjmem 27 000 Kč, přičemž příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč měsíční výdaje domácnosti činí 24 000 Kč.

7. Z úvěrové zprávy v rámci registru NRKI soud zjistil, že žalované byl poskytnut osobní úvěr ve výši 388 000 Kč, který měla zaplatit v 99 měsíčních splátkách po 5 662 Kč. Dále jí byl poskytnut kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč.

8. Dopisem ze dne 13. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyni vyzvala žalované ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy číslo , hodnota, , a to ve výši 109 629,77 Kč obratem nejpozději však do 14 dnů od sepsání této výzvy. Poštovním podacím archem ze dne 14. 8. 2025 měl soud za prokázáno, že tohoto dne byla na adresu žalované odesílána doporučená pošta.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 12. 5. 2023 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení aktuální dlužné částky ve výši 111 026 Kč, a to ve lhůtě nejpozději do 11. 9. 2025. Poštovním podacím archem ze dne 4. 9. 2025 měl soud za prokázáno, že tohoto dne byla na adresu žalované odesílána doporučená pošta.

10. Z výpočtu tzv. maximálního limitu splátky (MLS) soud zjistil, že žalobkyně vycházela z příjmu klienta ve výši 27 000 Kč z životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 7 520 Kč ze splátek jiným společnostem uvedeným v NRKI ve výši 99 Kč, z výše splátky schváleného úvěru ve výši 2 129 Kč. zbývající částka jako disponibilní prostředky vyšla žalobkyni částka ve výši 17 252 Kč.

11. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru ze shora uvedených podmínek. Žalovaná vyčerpala částku ve výši 108 819 Kč zaplatila 49 366 Kč. Žalobkyně nezohlednila z úvěrové zprávy z registru NRKI, že žalovaná již hradí měsíční splátku za jiný poskytnutý úvěr ve výši 5 662 Kč měsíčně a tato částka významně zatíží její měsíční rozpočet po dobu nejméně dalších 80 měsíců. Žádné údaje sdělené žalovanou v rámci úvěruschopnosti neověřovala a pokud se jednalo o pravidelné měsíční výdaje, například na bydlení, na stravování, na dopravu do zaměstnání apod. vycházela z částky, kterou neověřila z běžného účtu žalované za dobu třech měsíců předcházejících poskytnutí úvěru.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

13. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 12. 5. 2023 tedy za účinnosti z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1. 12. 2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

21. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

22. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalované stran jejích výdajů spokojila toliko s jejím neověřeným prohlášením, že výdaje činí zřejmě 24 000 Kč z 27 000 Kč nebo jen 7 520 Kč ze + 99 Kč + 2 129 Kč měsíčně z 27 000 Kč, což vychází na disponibilní prostředky ve výši 17 252 Kč. V cenách roku 2023 by částka určená jako náklady na bydlení dosahovala vyšších hodnot než jen částky 7 520 Kč, navíc žalobkyně nezjišťovala o jaký způsob bydlení se jedná zda vlastnický, nájemní, podnájemní, služební apod. a na ověřování pravidelných a nezbytných výdajů z běžného účtu žalované také rezignovala. Žalovaná nepochybně měla nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Rozdíl částek ve výši 24 000 Kč a 9 748 Kč nemohl žalobkyni poskytnout dostatečný přehled o tom, zda je žalovaná úvěruschopná nebo ne. V prvním případě, kdy by jí měsíčně zbývalo 3 000 Kč rozhodně úvěruschopná nebyla, jestliže splátka činila 2 129 Kč. Vyjít měsíčně z částkou 871 Kč a nedostat se do debetu je nepravděpodobné a disponibilní částka 17 252 Kč nezohledňuje skutečnost, že žalovaná si vzala osobní úvěr ve výši 388 000 Kč, který měla splácet 99 měsíců. Proč by to dělala, kdyby jí zbývalo právě 17 252Kč? Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích získaných od žalované, které nijak neověřila, stejně jako výši příjmů a nepostupovala při posouzení její úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že žalobkyně i přesto žalované úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

23. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy zavázal žalovanou k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení spočívající v rozdílu částek vyčerpané a zaplacené částky ( 108 819 Kč - 49 366 Kč). Ostatní částky uvedené ve výroku II. zamítl z důvodu neplatnosti sjednané úvěrové smlouvy v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované a z tohoto zkoumání vyvodit odpovídající závěry směřující k posouzení bonity žalované.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť poměr úspěchu a neúspěchu v řízení byl v zásadě stejný.