30 C 221/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 168 323,54 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 117 666 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 117 666 Kč od 3. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 49 950,69 Kč, co do úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 167 616,69 Kč od 24. 7. 2024 do 22. 8. 2024, co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 49 950,69 Kč od 3. 8. 2024 do zaplacení, co do úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 167 616,69 Kč od 23. 8. 2024 do zaplacení, co do částky 706,85 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 586,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky se sídlem v , adresa, .

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 28. 8. 2024 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaný dne 17. 9. 2019 rámcovou smlouvu číslo , hodnota, , na jejímž základě aktivovala žalované běžný účet číslo , č. účtu, a žalovaná jej tak mohl začít plně využívat. Dne 22. 4. 2022 uzavřela žalovaná se žalobkyní dodatek číslo 6 rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o úvěr ve výši 171 000 Kč. Dne 23. 4. 2022 byl žalované úvěr vyplacen na běžný účet v plné výši. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele, a to na základě posouzení informací, které jí žalovaná sama poskytla. V této souvislosti využila rovněž úvěrovou zprávu z bankovního registru klientských informací, který zahrnoval též údaje z nebankovního registru klientských informací. Žalovaná se v úvěrové smlouvě zavázala poskytovat žalobkyni na úhradu čerpaného úvěru měsíčně splátku ve výši 2963 Kč, která se skládala ze splátky jistiny a úroku 16,9 % ročně, a to vždy ke každému 22. dni měsíce počínaje dnem 22. 5. 2022. Předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 22. 4. 2032. Žalovaná však nesplácela řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila v souladu s ujednáním úvěrové smlouvy k zesplatnění úvěrů, a to ke dni 24. 7. 2024. O zesplatnění úvěru informovala žalobkyně žalovanou prostřednictvím dopisu ze dne 24. 7. 2024. Celkový dluh žalované vyplývající z poskytnutého úvěru činil ke dni podání žaloby na jistině částku ve výši 167 616,69 Kč, se smluvním úrokem 16,9 % ročně z částky 167 616,69 Kč od 24. 7. 2024 do 22. 8. 2024, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 167 616,69 Kč od 3. 8. 2024 do zaplacení, se smluvním úrokem 14,75 % ročně z částky 167 616,69 Kč od 23. 8. 2024 do zaplacení a dále s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 14 035,99 Kč. smluvními stranami bylo sjednáno, že žalovaná bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Dále se žalovaná zavázala udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, že zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzvána. Navzdory shora uvedenému se žalovaná na svém běžném účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 706,85 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně uzavřela se žalovanou rámcovou smlouvu číslo , hodnota, ze dne 17. 9. 2019, ve které se žalobkyně zavázala poskytovat žalované bankovní služby, včetně platebních.

4. Z dodatku číslo 6 rámcové smlouvě číslo , hodnota, ze dne 22. 4. 2022 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované účelový, nezajištění úvěr na dobu určitou ve výši 171 000 Kč, a to na dobu 121 měsíců, přičemž výše pravidelné měsíční splátky měla činit 2 963 Kč a její splatnost měla nastat každého dvacátého druhého dne v měsíci počínaje dnem 22. 5. 2022. Úroková sazba byla smluvena na 16,9 % ročně. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 355 543,10 Kč.

5. Dokladem o čerpání úvěru ze dne 28. 8. 2024 soud zjistil, že ke dni 23. 4. 2022 převedla žalobkyně na účet žalované č.ú.: , č. účtu, bezhotovostně částku 171 000 Kč.

6. Přehledem plateb, soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobkyně na úhradu úvěru celkem částku ve výši 53 334 Kč. Z toho byla částka ve výši 3 383,31 Kč započtena na jistinu a částka 49 950,69 Kč na úroky.

7. Výpisem z běžného účtu žalované za období od 1. 1. 2022 do 31. 3. 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 246,48 Kč a konečný zůstatek 1 000,15 Kč. Žalovanou vyplácel Úřad práce Ústí nad Labem částkou ve výši 10 000 Kč měsíčně.

8. Přehledem žádostí o úvěr soud zjistil, že od 26. 3. 2022 až do 13. 2. 2023 žalovaná žádala 6 × o půjčku, 3× o poskytnutí hypotéky, 8 × o převedení půjček a 1× o poskytnutí kontokorentu. Vyhověno bylo pouze jedné žádosti, a to o úvěr ve výši 171 000 Kč.

9. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaná neměla v registru BRKI žádný záznam.

10. Z vyjádření žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu není dán má jedno dítě a její hlavní příjem činí 10 000 Kč, protože je na rodičovské dovolené. Příjmy ostatních členů domácnosti činil 30 000 Kč. Výdaje domácnosti žalované měly činit 10 110 Kč, osobní výdaje žalované 3 910 Kč a výdaje na jednu vyživovaná osobu 2 670 Kč.

11. Z dopisu ze dne 24. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 182 359,53 Kč ve lhůtě do 2. 8. 2024 na účet ve výzvě uvedený.

12. Na základě shora zjištěných skutečností soud učinil ve věci následující skutkový závěr: Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 22.4.2022 úvěrovou smlouvu, na základě které obdržela žalobkyně od žalované úvěr ve výši 171 000 Kč bezhotovostně na svůj účet. Žalovaná neměla žádný příjem ze zaměstnání, neboť toho času byla na rodičovské dovolené s jedním dítětem a byla vyplácena dávkou státní sociální podpory ze strany úřadu práce měsíčně částkou ve výši 10 000 Kč. Její výdaje vypočtené ze strany žalobkyně činily 16 690 Kč. Žalobkyně uvedla, že je svobodná a bydlí v nájemním bytě. Žalovaná na úhradu poskytnutého úvěru zaplatila 53 334 Kč.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

14. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 22. 4. 2022 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1. 12. 2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Ačkoli tedy byla úvěrová smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvuje relativní neplatnost úvěrové smlouvy při nesplnění této povinnosti (jíž se žalovaný nedovolal), je třeba vycházet z účelu této úpravy neplatnosti, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, ke které soud přihlédl i bez návrhu žalované.

23. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

24. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované stran jejích výdajů dospěla k závěru, že výdaje činí zřejmě 16 690 Kč měsíčně zatímco příjmy činí 10 000 Kč. Bez ohledu na to, zda se jednalo o ověřené či neověřené údaje, bylo zcela zřejmé, že výdaje převyšují příjmy a žalovaná z nich není schopna uspokojit nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb svých a svého dítěte. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posouzení její úvěruschopnosti nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že žalobkyně i přesto žalované úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

25. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovanou zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které spočívalo v rozdílu částek (171 000Kč – 53 334Kč). Žalovaná tak byla zavázána k povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 117 666Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, ale ostatní nároky žalobkyně vyplývající z úvěrové smlouvy byly výrokem II. zamítnuty.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 586,80 Kč, přičemž tato částka představuje 40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70 % a úspěchu žalované v rozsahu 30 %). Tyto náklady se sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 417 Kč a nákladů zastoupení advokátem, z nichž žalobkyně požadovala pouze cestovné za cestu z Ústí nad Labem do Chomutova a zpět a náhradu za ztrátu času na cestě, vše ve výši 1/3 tj. částku ve výši 550 Kč bez DPH.