30 C 225/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 76 306,44 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba na zaplacení částky ve výši 76 306,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 67 642 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 71,04 % ročně z částky 54 988,52 Kč od 25. 3. 2025 do 15. 4. 2025 ve výši 2 289,76 Kč a s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 54 988,52 Kč od 16. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2025 dosáhne částky 218 419 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 6. 8. 2025 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne 27. 9. 2023 smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo dne 27. 9. 2023 a žalovaný se zavázal za poskytnutý úvěr zaplatit úrok v nominální úrokové sazbě 71,04 % ročně a spolu s jistinou jej splácet ve 48 měsíčních splátkách po 4 321 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopadem 2023. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace mezi účastníky. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroků za poskytnutí úvěru měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet ve výši 529 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru bylo prověřováno, zda žalovaný není veden v insolvenčním rejstříku, anebo zda neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Rovněž bylo ověřováno, zda doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný a zda zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se s úhradou splátek poskytnutého úvěru v prodlení. Úvěr byl zesplatněn ke dni 23. 3. 2025. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze částka 60 000 Kč dne 2. 11. 2023, částka 97,66 Kč dne 2. 7. 2024 a částka ve výši 396,34 Kč dne 18. 12. 2024. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky odpovídající nové dlužné jistině v celkové výši 64 657,84 Kč, která odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 54 988,52 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru při rozsahu ke dni zesplatnění úvěru ve výši 9 669,32 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 64 657,84 Kč za každý den prodlení žalovaného s jejich úhradou, a to počínaje od 25. 3. 2025 do zaplacení, přičemž žalobkyně touto žalobou požadovala pouze smluvní pokutu k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 8 664,44 Kč, úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 54 988,52 Kč od dne 25. 3. 2025 do zaplacení, který žalobkyně požadovala v nominální roční úrokové sazbě 71,04 % ročně. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného tedy za dobu od 16. 4. 2025 uplatňovala žalobkyně tento úrok v zápůjční úrokové sazbě ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 12 % ročně. Dále žalobkyně požadovala úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet ve výši 1 587 Kč za 3 splátky po 529 Kč. O úhradu těchto částek dobrovolně vyzvala žalobkyně žalovaného v předžalobní výzvě.

2. Žalovaný k věci uvedl, že obdržel od žalobkyně úvěr ve výši 60 000 Kč, ale následně požádal o konsolidaci svých úvěrů , právnická osoba, , která za něho obratem zaplatila částku ve výši 60 000 Kč. Tím, že to za žalovaného vyřizovala banka neměl žalovaný žádný vliv na to, aby určil, že částka má být přednostně určena na jistinu.

3. Žalovaný uvedl, že v roce 2023 bydlel v Praze na Vinohradech a za bydlení hradil měsíčně 11 000 Kč bez energií, s energiemi cca 13 000 Kč. Za dopravu utratil asi 3 000 Kč měsíčně (benzín). Děti neměl. Byl svobodný. Za stravu utratil měsíčně okolo 6 000 – 7 000 Kč. U , právnická osoba, měl asi tři půjčky, u každé se splátkou okolo 3 000 Kč. Po konsolidaci splácel včetně splátky pro žalobkyni asi 10 000 Kč měsíčně.

4. Žalovaný uvedl, že od žalobkyně si půjčil proto, že náhle v důsledku partnerské krize potřeboval větší částku peněz, aby si sehnal jiné bydlení. Úvěr použil na stěhování. Když mu došlo, jak se nevýhodně zadlužil, snažil se to vyřešit cestou konsolidace. Neměl v úmyslu splácet příslušenství, ale skutečně jistinu, kterou si půjčil.

5. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti soud měl soud za to, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč za podmínek, které jsou podrobně uvedeny v této žalobě, a na které soud pro stručnost odkazuje. Zároveň bylo mezi stranami nesporné, že žalovaný splatil žalobkyni částku 60 000 Kč prostřednictvím konsolidace úvěrů u , právnická osoba, . Žalobkyně tuto částku obdržela dne 2. 11. 2023. Tedy do 36 dní od poskytnutí úvěru. Započetla je na příslušenství úvěru.

6. Z karty klienta a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaný měl na poskytnutý úvěr zaplatit celkem 207 408 Kč.

7. Z výzvy k zaplacení ze dne 18. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně oznamovala žalovanému, že splátka číslo 15 splatná dne 15. ledna 2025, splátka číslo 16 splatná dne 15. 2. 2025 a splátka číslo 17 splatná dne 15. 3. 2025 nebyly zaplaceny, a že se žalovaný vystavuje nebezpečí zesplatnění celého úvěru8. Z oznámení žalobkyně ze dne 23. 3. 2025 soud zjistil, že tímto dopisem žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky 67 642 Kč a uvědomila jej o tom, že došlo k zesplatnění všech závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy v důsledku jeho prodlení o délce 65 dnů.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 7. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl právní zástupkyní žalobkyně vyzván k zaplacení částky ve výši 67 642 Kč s příslušenstvím ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od odeslání výzvy.

10. Výpisem z nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že žalovaný se obrátil s žádostí na 6 finančních institucí, čímž by se ocitl v Kategorii IV hodnocené asi 36 body s tím, že platilo, čím méně bodů tím vyšší riziko, že klient nebude splácet úvěr, a proto žádost o úvěr byla výrazně limitována výší vyplacené částky, případně zamítána. Klient, který požádal jednu až 2 finanční instituce obdržel 64 bodů.

11. Výpisem z registru Solus nezjistil soud žádné negativní poznatky k osobě žalovaného.

12. Z přehledu plateb účtu číslo , č. účtu, vedeného na jméno žalovaného soud zjistil, že průměrná čistá měsíční mzda za období od června 2023 do září 2023 činila 37 013 Kč, přičemž zaměstnavatelem žalobce byla společnost , právnická osoba, .

13. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční čistý příjem činí 36 000 Kč, životní minimum činí 4 860 Kč, splátky úvěru 7 000 Kč, bydlení 7 952 Kč, ostatní jako doprava a záliby 5 000 Kč, rezerva 1 000 Kč, tudíž výdaje žalovaného činí celkem 24 812 Kč.

14. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u , právnická osoba, ., bydlí v nájmu a vzdělání ukončil maturitní zkouškou. Jako volné zdroje žalovaného označila žalobkyně částku ve výši 10 188 Kč (36 000Kč - 24 812Kč).

15. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný požádal , právnická osoba, o konsolidaci úvěrů a ta se zavázala mu poskytnout 550 463 Kč, z nichž 450 463 Kč účelově vázala na konsolidaci úvěrů poskytnutých žalobkyní ve výši 60 000 Kč, úvěru od , právnická osoba, ve výši 39 635 Kč a úvěru od , právnická osoba, ve výši 350 828Kč. Žalovaný měl úvěr vyčerpat do 9.11.2023. Splátka měla činit měsíčně 10 198 Kč.

16. Na základě poučení soudu uděleného u jednání, nepředložila žalobkyně výpisy z účtu, které by prokazovaly, jaké byly skutečné výdaje žalovaného na živobytí a zda mu skutečně zbývalo tolik, aby si mohl dovolit platit splátku 4 321 Kč a uspokojit všechny své potřeby bez dluhu.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného velmi povrchně, když se spokojila s tím, že příjem žalovaného ze zaměstnání, který ověřila za sledované období od června 2023 do září 2023 výpisem z běžného účtu žalovaného vedeného , právnická osoba, činí průměrně 37 013 Kč, ale vůbec se nezajímala o ověření výdajů, které stanovil žalovaný na 24 812Kč, přičemž cena nájemního bydlení byla značně podhodnocena, jako podíl splátkového zatížení a náklady na ostatní potřeby. Žalovaný uvedl, že náklady na pobyt v Praze, kde v roce 2023 žil a pracoval jej ze mzdy 37 013 Kč určitě stály 32 000 Kč, to znamená, že na splátku pro žalobkyni by připadalo 5 013 Kč a splátka byla 4 321 Kč. Žalovanému by ze mzdy zbývalo 692 Kč, což je částka, která nedosahuje životního minima pro dospělou osobu v poměrech roku 2023. Z tohoto důvodu ostatně žalovaný žádal o konsolidaci úvěrů, které v době, kdy o konsolidaci žádal v listopadu 2023 činily na jistině celkem 450 463 Kč. Za těchto okolností žalobkyně podcenila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a soud dospěl k závěru, že žalovaný úvěruschopný nebyl.

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

19. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 27. 9. 2023 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

27. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

28. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila toliko s jeho neověřeným prohlášením, že výdaje činí zřejmě 24 812 Kč měsíčně a na ověřování pravidelných a nezbytných výdajů formou výpisu z bankovního účtu a zjištění o závazcích z případných dalších závazků, rezignovala. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb, které bylo třeba zjistit a ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích získaných od žalovaného a nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

29. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy by žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. V řízení však bylo učiněno nesporným, že žalovaný úvěr v tvrzené výši vyčerpal a také dne 2. 11. 2023 splatil ve výši 60 000 Kč. Za daného stavu věci soud žalobu zamítl, neboť bezdůvodné obohacení žalovaný žalobkyni již zaplatil před podáním žaloby a na jiné nároky, než na jistinu poskytovaného úvěru žalobkyně z bezdůvodného obohacení neměla právo.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť ten se jejich přiznání výslovně vzdal.