30 C 235/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 168 958,10 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 41 494 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 494 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 104 906,06 Kč spolu s úrokem ve výši 9,4 % ročně z částky 152 979,77 Kč od 26. 3. 2024 do 1. 4. 2024, s úrokem 9,4 % ročně z částky 146 300,06 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 545,87 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 077,73 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 077,73 Kč od 5. 4. 2024 do 19. 5. 2024, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba se zamítá co do částky 2 580,31 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 057,91 Kč od 5. 4. 2024 do 14. 4. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 194,31 Kč od 15. 4. 2024 do 19. 5. 2024, co do úroku 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 26. 3. 2024 do 1. 4. 2024, co do úroku 18,9 % ročně z částky 42 135,64 Kč od 2. 4. 2024 do 14. 4. 2024, co do úroku 18,9 % ročně z částky 32 272,04 Kč od 15. 4. 2024 do 1. 5. 2024, co do úroku 14,75 % ročně z částky 32 272,04 Kč od 2. 5. 2024 do 19. 5. 2024, co do úroku 14,75 % ročně z částky 22 658,04 Kč od 20. 5. 2024 do zaplacení a co do úroku 14,75 % ročně z částky 22 658,04 Kč od 20. 5. 2024 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 191,51 Kč od 1. 1. 2024 do 25. 3. 2024.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 6.9.2024 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne 19.10.2017 Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet číslo , č. účtu, a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne 5. 6. 2018 uzavřel žalovaný se žalobkyní dodatek číslo 6 k Rámcové smlouvě a požádal o úvěr ve výši 259 672 Kč. Žalovaný se zavázal měsíčně hradit pravidelnou měsíční splátku v celkové výši 3 519 Kč, která se skládala ze splátky jistiny a úroku 9,4 % ročně, a to vždy k patnáctému dni v měsíci počínaje dnem 15. 7. 2018. Předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 15. 10. 2027. Splátky od 15. 7. 2018 do 25. 12. 2023 byly splaceny a na splátku dne 25. 1. 2024 bylo ze strany žalovaného zaplaceno pouze 336,96 Kč. Celkem žalovaný na splátkách uhradil 218 178 Kč. Dne 26. 3. 2024, Anonymizováno, došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru. O zesplatnění úvěru informovala žalobkyně žalovaného prostřednictvím dopisu ze dne 26. 3. 2024. Výše pohledávky byla tvořena nesplacenou jistinou ve výši 146 300,06 Kč, spolu se smluvním úrokem 9,4 % ročně z částky 152 979,77 Kč od 26. 3. 2024 do 1. 4. 2024 spolu se smluvním úrokem 9,4 % ročně z částky 146 300,06 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení se zákonným úrokem z prodlení z částky 146 300,06 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 9 545,87 Kč.

2. Žalobkyně dále uzavřela s žalovaným dne 19. 10. 2017 Rámcovou smlouvu číslo , hodnota, . Dne 20. 9. 2023 uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek číslo , hodnota, Rámcové smlouvy, jehož podpisem požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč. Žalovaný z kontokorentu vyčerpal 50 000 Kč a po zesplatnění kontokorentu ke dni 25. 3. 2024 dále zaplatil dne 2. 4. 2024 částku ve výši 7 864,36 Kč, dne 15. 4. 2024 částku ve výši 9 863,60 Kč, dne 20. 5. 2024 částku ve výši 9 614 Kč. Všechny tyto částky započetla žalobkyně na jistinu. Pohledávka žalobkyně ke dni podání žaloby tvořila nesplacenou jistinu kontokorentu ve výši 22 658,04 Kč a nesplacený smluvní úrok do zesplatnění ve výši 2 191,51 Kč. Na úhradu kontokorentu poskytl žalovaný 2 580,31Kč.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, své stanovisko k podané žalobě soudu nesdělil.

4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 19. 10. 2017 rámcovou smlouvu číslo , hodnota, o platebních službách. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby, včetně platebních. Dodatkem číslo 6 rámcové smlouvy číslo , hodnota, ze dne 5. 6. 2018 a požádal žalovaný o poskytnutí úvěrů ve výši 259 672 Kč, z nichž částka ve výši 209 672 Kč byla určena ke splacení původního úvěru částka 50 000 Kč nebyla vázána žádným účelem.

5. Z dodatku číslo 6 rámcové smlouvy číslo , hodnota, ze dne 5. 6. 2018 soud zjistil, že úvěr měl trvat 113 měsíců výše pravidelné měsíční splátky měla činit 3 519 Kč se splatností ke každému patnáctému dni v měsíci a úroková sazba měla činit 9,4 % ročně celkově měl žalovaný zaplatit 390 921,66 Kč.

6. Dokladem o čerpání úvěru ze dne 6. 9. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vydala potvrzení o tom, že 5. 6. 2018 převedla bezhotovostně na účet číslo , č. účtu, částku ve výši 259 672 Kč.

7. Přehledem žádostí o úvěr u žalobkyně soud zjistil, že dne 11. 1. 2018 byla žalovanému schválena žádost o převedení půjček, dne 5. 6. 2018 byla žalovanému schválená žádost o převedení půjček, dne 10. 8. 2018 byla žalovanému stornována žádost o kontokorent a dne 20. 9. 2023 byla schválena žalovanému žádost o kontokorent.

8. Výpisem z běžného účtu za období od 1. 8. 2023 do 31. 8. 2023 soud zjistil, že žalovaný na účet obdržel platby od , jméno FO, ve výši 5 000 Kč, 2 000 Kč a 6 000 Kč od , jméno FO, částku ve výši 500 000 Kč, sám sobě žalovaný převedl částku 100 000 Kč, , jméno FO, zaplatil žalovanému 20 000 Kč.

9. Úvěrovou zprávou ze dne 20. 9. 2023 soud zjistil, že žalovaný měl finanční závazky s měsíčními splátkami ve výši 12 583 Kč a zbývající částka úvěru činila 424 474 Kč.

10. Úvěrovou zprávou ze dne 5. 6. 2018 soud zjistil, že žalovaný měl finanční závazky z měsíční splátkou ve výši 3 168 Kč a zbývající částka úvěru činila 319 852 Kč.

11. Výpisem z běžného účtu za období od 1. 6. 2023 do 31. 8. 2023 číslo účtu: , č. účtu, soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu byl 69,04 Kč a konečný zůstatek 0 Kč.

12. Výpisem z běžného účtu za období od 1. 3. 2018 do 31. 5. 2018 číslo účtu: , č. účtu, soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil 2 561,59 Kč a konečný zůstatek 64,88 Kč.

13. Výpisem z běžného účtu za období od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 číslo účtu: , č. účtu, soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil 0 Kč a konečný zůstatek 2 023,49 Kč. na tento účet zaslala 2× 10 000 a 3 100 Kč a 2 x 2 000 Kč a 4 000 Kč , jméno FO, , Úřad práce Ústí nad Labem zaslal 5 000 Kč , jméno FO, částku 84 640,50 Kč.

14. Výpisem z běžného účtu za období od 1.7.2023 do 31. 7. 2023, číslo účtu: , č. účtu, soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil 2 023,49 Kč a konečný zůstatek 745 Kč.

15. Na základě zjištění učiněných se shora uvedených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně vedla pro žalovaného běžný účet a dne 5.6.2018 s ním uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla částku ve výši 259 672 Kč, žalovaný na úhradu úvěru zaplatil ve splátkách celkem 218 178 Kč. Žalovaný měl běžný účet veden jak u žalobkyně tak u Raiffeisen Bank a.s.. Výpisem z běžného účtu vedeného žalobkyní byl za období od března do června 2018 zjištěn zůstatek 64,88Kč. Žalobkyně nezkoumala příjmy žalovaného a nezkoumala ani jeho výdaje, spokojila se pouze s tím, že účet jí vedený, vykazoval kladný zůstatek. Úvěrovou zprávou zjistila, že žalovaný má další závazky, které měsíčně splácí celkem částkou ve výši 3 168 Kč. O jeho dalších výdajích nic nevěděla. Přesto mu na základě dodatku Rámcové smlouvy ze dne 20.9.2023 poskytla kontokorent ve výši 50 000Kč, který žalovaný vyčerpal a na zbývající jistinu ve výši 22 658,04 Kč zaplatil 2 580,31Kč. Konečný zůstatek na účtu vedeném , právnická osoba, . ke dni 30.6.2023 činil 2 023,49 Kč a ke dni 31.7.2023 pak 745 Kč. Žalovaný neměl příjmy ze zaměstnání, pouze měl příjmy od různých lidí, jejichž jména jsou u jednotlivých převodů uvedena. Pokud se žalobkyně domnívala, že jde o OSVČ nevyžádala si daňová přiznání za uplynulé roky, aby mohla zjistit jaké částky si žalovaný ponechával na úhradu svých potřeb jako měsíční příjem z podnikání. O jeho výdajích v roce 2023 nevěděla vůbec nic. Úvěrovou zprávou za rok 2023 zjistila, že souhrn měsíčních splátek z finančních závazků žalovaného činil 12 583 Kč a zbývající částka úvěru činila 424 474 Kč.

16. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

17. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 5.6.2018 a 20.9.2023 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. ve znění platném do 5.6.2018 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. ve znění platném do 20.9.2023 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Ačkoli tedy byla úvěrová smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvuje relativní neplatnost úvěrové smlouvy při nesplnění této povinnosti (jíž se žalovaný nedovolal), je třeba vycházet z účelu této úpravy neplatnosti, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Jedná se tudíž ve smyslu § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, ke které soud přihlédl i bez návrhu žalovaného, pokud se jednalo o úvěr sjednaný dne 5. 6. 2018.

26. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

27. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho příjmů a výdajů spokojila pouze s informací o tom, že běžné účty žalovaného vykazují kladné zůstatky, avšak v částkách, které nedosahovaly ani výše měsíčních splátek z obou sjednaných úvěrů a na ověřování jeho pravidelných a nezbytných výdajů, rezignovala. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, která vycházela jen z obratů na účtech žalovaného, aniž by oddělila, co bylo určeno k výživě a co k pracovní činnosti, kterou se třeba žalovaný zabýval, nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

28. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu 259 672 Kč – 218 178 Kč) a v případě kontokorentu (22 658,04Kč – 2 580,31 Kč) a ostatní nároky uvedené ve výrocích II. a IV. pro neplatnost úvěrových smluv zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly.