30 C 252/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 120 826,88 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 86 269,84 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 86 269,84 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 34 557,04 Kč, co do úroku 15,49 % ročně z částky 119 268,88 Kč od 21. 8. 2024 do 13. 9. 2024, co do úroku 14,75 % ročně z částky 32 999,04 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, co do úroku 14,75 % ročně z částky 119 268,88 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 944,02 Kč od 15. 5. 2024 do 20. 8. 2024.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 768,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky se sídlem v , adresa, .

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 30. 9. 2024 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 12. 1. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 125 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytovat na úhradu čerpaného úvěru měsíčně splátku ve výši 2 282 Kč s úrokem 15,49 % ročně, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 2. 2023. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 2 500 Kč. Před poskytnutím úvěru posoudila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného. Nespoléhala se pouze na tvrzení žalovaného, ale poskytnuté informace ověřila za použití nezávisle ověřitelných údajů. Zkoumala výši čistého příjmu žalovaného, výši pravidelných měsíčních výdajů, rodinný stav a počet vyživovaných dětí. Nad rámec tvrzení žalovaného čerpala i informace z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a registru Solus. Splátky od 15. 2. 2023 do 15. 5. 2024 byly splaceny. Na splátku dne 15. 6. 2024 žalovaný poskytl dne 17. 6. 2024 pouze 218,16 Kč. Celkem bylo zaplaceno 38 730,16 Kč. Opakovaným prodlením s úhradou splátek se žalovaný dopustil závažného porušení smluvních povinností, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 21. 8. 2024. O zesplatnění úvěru informovala žalobkyně žalovaného dopisem. Ke dni zesplatnění tvořil dluh žalovaného jistinu ve výši 119 268,88 Kč, nesplacený smluvní úrok z úvěru ve výši 4 944,02 Kč, který byl souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední zaplacené splátky, tj. ode dne 15. 5. 2024 do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 20. 8. 2024, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč a pojistné ve výši 558 Kč, dále žalobkyně požadovala od 14. 9. 2024 smluvní úrok 14,75 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 31. 8. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 12. 1. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 125 000 Kč za cenou 2 500 Kč s roční úrokovou sazbou 15,49 % s pojištěním od 13. 1. 2023 s měsíční úhradou 186 Kč celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit měla činit 251 355,38 Kč konečná splatnost úvěru měla nastat 15. ledna 2033.

4. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný měl mít příjem 40 000 Kč ze samostatné výdělečné činnosti, byl svobodný bydlel u rodičů, neměl žádné děti, jeho celkové výdaje činily 13 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti nemohly být započítávány.

5. Z potvrzení o vyplacení úvěru číslo , hodnota, vystaveném samotnou žalobkyní soud zjistil, že dne 12. 1. 2023 byla na účet číslo , č. účtu, odeslána částka 125 000 Kč.

6. Ze splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaný na úhradu úvěru ve splátkách uhradil celkem 38 730,16 Kč.

7. Z úvěrové zprávy společnosti Cncb soud zjistil, že žalovaný na poskytnuté úvěry platí celkem 9 455 Kč měsíčně.

8. Výpisem z běžného účtu žalovaného vedeného u mBank: , č. účtu, za období od 12. 10. 2022 do 12. 1. 2023 soud zjistil, že žalovanému byl 17. 10. 2022 poskytnut úvěr 95 000Kč.

9. Výpisem z běžného účtu žalovaného vedeného u mBank : , č. účtu, za období od 12. 10. 2022 do 12. 1. 2023 soud zjistil, že dne 4.11.2022 sám sobě žalovaný poslal 66 034Kč.

10. Výpisem z běžného účtu žalovaného vedeného u mBank : , č. účtu, za období od 12. 10. 2022 do 12. 1. 2023 soud zjistil, že dne 6.12.2022 sám sobě poslal 74 000Kč.

11. Výpisem z běžného účtu žalovaného vedeného u mBank : , č. účtu, za období od 12. 10. 2022 do 12. 1. 2023 soud zjistil, že dne 4.1.2023 poslal sám sobě částku ve výši 73 792 Kč.

12. Z výzvy ze dne 21. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky ve výši 125 770,9 Kč do 30. 8. 2024 na účet ve výzvě uvedený.

13. Na základě zjištění shora dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 12. 1. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které obdržel žalovaný od žalobkyně částku ve výši 125 000 Kč bezhotovostně na svůj běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 2 282 Kč až do úplného zaplacení částky ve výši 251 355,38 Kč. Žalovaný splátkami zaplatil celkem 38 730,16 Kč. Žalovaný nebyl zaměstnán příjmy na svůj účet si platil sám a v říjnu 2022 obdržel na svůj účet úvěr ve výši 95 000 Kč. Žalobkyně o jeho výdajích nic nevěděla a pokud se spoléhala na to, že se jedná o OSVČ, pak si neopatřila daňová přiznání, z nichž by bylo možné dovodit, jaké částky si žalovaný ponechává pro sebe jako příjem. Z výpisu o závazcích vyplynulo, že měsíční splátka jeho závazků činila 9 455 Kč.

14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

15. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 12. 1. 2023tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

23. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

24. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů a příjmů zajímala pouze o stav na běžném účtu, který v tomto případě obsahoval pouze údaj o tom, že žalovaný zasílá sám sobě na účet částky, které následně spotřebovává, aniž by žalobkyně věděla v jaké výši měsíčně se tato spotřeba pohybuje. Pokud žalobkyně měla za to, že žalovaný podniká, měla jej požádat o daňová přiznání, kterými by ověřila skutečnou výši příjmu pro jeho osobu a pokud dospěla k závěru, že podnikatelem není, měla částku tvrzených výdajů ze žaloby ve výši 13 000 Kč ověřit a specifikovat, což také neučinila. Žalovaný měl další finanční závazky, které splácel měsíčními splátkami v souhrnné výši 9 455 Kč. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o příjmech a výdajích získaných od žalovaného a nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

25. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. Žalobkyni tudíž přiznal jen částku rozdílu (125 000Kč – 38 730,16Kč ). Ostatní nároky vyplývající z neplatné smlouvy pak výrokem II. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 768,64 Kč, přičemž tato částka představuje 42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 042 Kč a nákladů zastoupení advokátem, který požadoval pouze úhradu cestovného za cestu z Ústí nad Labem do Chomutova a zpět a náhradu za ztrátu času na cestě podle § 13 a. t. v celkové částce 550 Kč.