30 C 256/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 55 418,06 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 933,36 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 933,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 53 484,70 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 196,11 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 389,93 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 54 837,16 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 19. 7. 2024 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru číslo hodnota částku ve výši 77 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal k vrácení poskytnutého úvěru spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 828,20 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru a žalobkyně v souladu se smlouvou celý zůstatek poskytnutého úvěru ke dni 2. ledna 2024 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně prozkoumala úvěruschopnost žalovaného. Kontrolovala dostupné údaje v interních i externích databázích, v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v databázi Ministerstva vnitra České republiky ohledně kontroly platnosti průkazů totožnosti. Výpočet disponibilní částky pak provedla tak, že od příjmů žalovaného byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, tedy například podíl na výdajích na bydlení, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr. Žalobkyně doplnila, že žalovaný splácel úvěr po dobu tří let a v době poskytnutí úvěru byl fakticky úvěruschopný. Žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že žalovaný zaplatil celkem 38 měsíčních splátek, než-li byl úvěr prohlášen za předčasně splatný.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 1. 6. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 77 000 Kč s datem čerpání ke dni 1. 6. 2020. Žalovaný se zavázal poskytnout žalobkyni měsíční anuitní splátky a úhrady pojištění vždy ke každému patnáctému dni v měsíci počínaje dnem 15. 7. 2020 ve výši 2 009,20 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 21%. Celkově tak mělo být zaplaceno 143 112,16 Kč.

4. Ze žádosti o expres půjčku soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje pro právnická osoba. jako řidič s měsíčním příjmem ve výši 28 988 Kč. V tomto zaměstnání pracuje od 1. 6. 2016. Žije ve vlastním domě nebo bytě a má střední vzdělání s maturitou. Zaměstnán je na dobu neurčitou.

5. Výpisem z běžného účtu č. účtu ze dne 30. 6. 2020 soud zjistil, že dne 1. 6. 2020 převedla žalobkyně na účet žalovaného částku ve výši 77 000 Kč.

6. Platební historií poskytnutého úvěru soud zjistil, že splátkami poskytnutými žalobkyni žalovaný celkem zaplatil 75 066,64 Kč.

7. Výpisem z běžného účtu č. účtu za měsíce leden -květen 2020 soud zjistil, že účet vykazoval kladné zůstatky.

8. Dopisem ze dne 10. ledna 2024 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že prohlásila úvěr za splatný ke dni 2. ledna 2024 a požadovala po obžalovaném zaplacení částky 59 804,67 Kč nejpozději do 24. ledna 2024.

9. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2024 spolu s podacím archem České pošty ze stejného dne, měl soud za prokázáno, že právní zástupce žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celkového dluhu ve výši 62 948,79 Kč ve lhůtě ,,ihned“ na účet ve výzvě uvedený.

10. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 77 000 Kč, když tuto částku bezhotovostně převedla na účet žalovaného č. č. účtu dne 1.6.2020. Před poskytnutím úvěru se žalovaného dotazovala na jeho příjem ze zaměstnání, celkovou dobu, po kterou byl u zaměstnavatele zaměstnán, a formu uzavřené pracovní smlouvy, dotazovala se na jeho vzdělání a způsob bydlení. Údaje, které obdržela se týkaly příjmů, přičemž o výdaje z těchto příjmů stejně jako o závazky žalovaného z jiných úvěrů a půjček se nezajímala a neověřovala ani stav závazků žalovaného v registrech jako je NRKI nebo BRKI popř. SOLUS. Pouze z předložených výpisů z účtu žalovaného ověřila výši jeho pravidelné mzdy a skutečnost, že účet za posledních 5 měsíců před poskytnutím úvěru vykazoval po měsících hospodaření kladné zůstatky. Žalovaný na úhradu úvěru poskytl v měsíčních splátkách celkem částku ve výši 75 066,64 Kč.

11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

12. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 1.6.2020 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Ačkoli tedy byla úvěrová smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvuje relativní neplatnost úvěrové smlouvy při nesplnění této povinnosti (jíž se žalovaný nedovolal), je třeba vycházet z účelu této úpravy neplatnosti, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, ke které soud přihlédl i bez návrhu žalovaného.

21. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

22. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila toliko s jeho neověřeným prohlášením, že je zaměstnán s pravidelným měsíčním příjmem a na ověřování jeho pravidelných a nezbytných výdajů a zjištění o závazcích z případných dalších závazků, rezignovala. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z informací získaných od žalovaného a nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, aniž by měla přehled o jeho výdajích a jejich výši, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

23. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný úvěr v tvrzené výši vyčerpal a zaplati na jeho úhradu 75 066,64 Kč. Žalobkyni tak byl přiznán nárok na částku 1933,36Kč jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a ostatní nároky pod výrokem II. byly zamítnuty z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo v exekuci dle z.č. 120/2001 Sb. (exekuční řád).