30 C 264/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , 430 04 Chomutov o zaplacení 19 432 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 150,60 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 400 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje v pořadí 6. měsícem následujícím po nabytí právní moci tohoto rozsudku, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 5 432 Kč.

1. Žalobkyně se podáním ze dne 23.6.2025 ke zdejšímu soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 12. 6. 2024 na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , úvěr v celkové výši 14 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č.ú.: , č. účtu, . Žalovaný se zavázal poskytnutý revolvingový úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Dne 12. 7. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru a vyzván k jeho okamžité úhradě. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení z úhrad s úhradou celého úvěru dne 12. 8. 2024. Předmětem žaloby se stala pohledávka v celkové výši 19 432 Kč, která se skládala z nesplacené jistiny úvěru ve výši 14 000 Kč a smluvního úroku 5 432 Kč nejpozději splatných dne 12. 7. 2024.

2. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky www.kimbi.cz, na které si žalovaný dle své vlastní volby vybral dostupné parametry tj. výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Vyplnil registrační formulář, kde uvedl své osobní údaje a požádal o vytvoření zákaznického účtu. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči právní předchůdkyni žalobkyně. Následně byl žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně odeslán na jeho telefonní číslo , tel. číslo, nezbytný k podpisu smlouvy. Zadáním kódu do příslušného pole v zákaznickém účtu vyjádřil žalovaný souhlas s návrhem smlouvy. Po odsouhlasení návrhu smlouvy žalovaným jej odsouhlasila právní předchůdkyně žalobkyně zasláním zprávy na telefonní číslo , tel. číslo, potvrzující podepsání smlouvy. Tak došlo k jejímu uzavření.

3. Před poskytnutím revolvingového úvěru zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, a to nahlížením do databází umožňujících posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Využívala informace z dlužnických registrů, konkrétně z registru Solus a CBCB. Vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě jeho tvrzení o příjmech a výdajích a z úvěrové historie v registrech NRKI a BRKI. Rovněž žalovaný uvedl, že si není vědom žádného dluhu vůči fyzické osobě ani si není vědom, že by byl evidován v nějaké databázi dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak popřel, že je veden v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí, v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra, a že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností.

4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z výpovědi žalovaného a z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalovaný uzavřel formou komunikačních prostředků na dálku s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě obdržel na svůj , právnická osoba, . vedený běžný účet částku ve výši 14 000 Kč.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že zápůjční úroková sazba činila 80 % ročně a byla platná po celou dobu trvání smluvního vztahu. Úrok se počítal denně ze skutečné výše vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v povinných minimálních měsíčních splátkách k datu splatnosti uvedenému v parametrech úvěru. Výše minimální měsíční splátky se každý měsíc lišila a měla být vždy uvedena v zákaznickém účtu a dále v SMS a v e-mailové zprávě, která měla být žalovanému 5 dnů před datem splatnosti dané splátky zasílána. Minimální měsíční splátka měla být hrazena vždy jednorázovou platbou a dílčí plnění měla být započítávána v souladu s obchodními podmínkami. Úvěr mohl být splácen rovněž v dobrovolných mimořádných splátkách ve výši a splatnosti dle uvážení žalovaného.

6. Výpisem z běžného účtu banky , název, bylo zjištěno, že dne 12. 6. 2024 byla odeslána ve prospěch účtu číslo , č. účtu, platba ve výši 14 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, .

7. Dopisem ze dne 7. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 7. 12. 2024 a požádala žalovaného o zaplacení částky ve výši 19 635 Kč, a to ihned na účet uvedený v dopise.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 15. ledna 2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky ve výši 23 483 Kč do tří dnů na bankovní účet ve výzvě uvedený.

9. Podacím lístkem ze dne 15. ledna 2025 měl soud za prokázáno, že tohoto dne byla na adresu žalovaného odesílána doporučená pošta.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne 12. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, neboť součástí smlouvy o postoupení pohledávek byla příloha, kde byla pohledávka za žalovaným vedena pod pořadovým číslem , hodnota, .

11. Dopisem ze dne 15. ledna 2025 měl soud za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni.

12. Výslechem žalovaného soud zjistil, že žalovaný je vyučený knihař a do roku 1996 se touto prací i živil. Naposledy pracoval v Klášterci nad Ohří ve společnosti , název, s průměrnou čistou mzdou ve výši 26 000 Kč měsíčně. Pracovní poměr ukončil v listopadu 2024 a od té doby je bez zaměstnání a dokonce bez bydlení a je zcela odkázán na pomoc ostatních. Žije nadějí, že by mohl sehnat nějakou, možná sezónní práci s ubytováním, ale prozatím je bez zaměstnání. Žádný příjem nemá. V době, kdy žádal právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr pobíral mzdu, ale byl z ní povinen platit úvěry asi ve výši 9 000 Kč měsíčně, byl povinen hradit si bydlení ve výši 12 000 Kč měsíčně a asi 6 000 Kč měsíčně utratil za jídlo. Protože s penězi nevycházel, bral si úvěry.

13. Na základě shora provedených zjištění o skutkovém stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které mu byla na jeho účet převedena částka ve výši 14 000 Kč. Úvěr byl zesplatněn ke dni 7. 12. 2024. Součástí listin předložených žalobkyní k dokazování nebyly žádné listiny, které by prokazovaly jakou má žalovaný úvěrovou historii, jaké jsou jeho příjmy nebo výdaje popř. jaký je jeho měsíční příjem. Žalovaný sám připustil, že úvěry si bral, protože se mu nedostávalo peněz a z výplaty tzv. ,,nevyšel“. Žalovaný z poskytnutého úvěru nic nesplatil. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek a skutečnost, že je žalobkyně novým věřitelem žalovaného žalovanému oznámila doporučeným dopisem. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť předmětem převodu se stala i pohledávka za žalovaným uvedená v seznamu, který tvořil přílohu smlouvy o postoupení pohledávek.

14. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

15. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 12.6.2024 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

23. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

24. Právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného rezignovala na jakékoliv zjišťování jeho poměrů ať už z příjmové nebo z výdajové stránky. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb. Uvedl je před soudem ve svém výslechu a označil je jako náklady na bydlení ve výši 12 000 Kč měsíčně, výdaje za potraviny a jídlo ve výši 6 000 Kč měsíčně a výdaje na splátky úvěrů ve výši asi 9 000 Kč měsíčně. Celkem výdaje žalovaného tvořily částku ve výši 27 000 Kč měsíčně. S pravidelnou mzdou nepřesahující částku ve výši 26 000 Kč čistého měsíčně žalovaný skutečně nevycházel a musel si půjčovat.

25. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že právní předchůdkyně žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

26. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 14 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jeho poměrům, o nichž zjistil, že žalovaný je t.č. bez jakéhokoliv příjmu, nemá bydlení a žije ze dne na den. Usiluje o získání alespoň přechodné, sezónní práce, která by vyřešila jeho problémy finanční a problémy spojené se ztrátou bydlení. Soud vycházel z možnosti žalovaného dosáhnout do doby šesti měsíců vyřešení finanční nedostatečnosti a nedostatku přístřeší a zavázal jej k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacen teprve po uplynutí lhůty 6 měsíců od právní moci rozsudku. Protože soud smlouvu o revolvingovém úvěru považoval za neplatnou v důsledku nesplnění zákonné povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat schopnost dlužníka úvěr splácet, byly další nároky vyplývající z neplatné smlouvy zamítnuty.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 150,60 Kč, přičemž tato částka představuje 44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 432 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.