30 C 348/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený datum bytem adresa o zaplacení 56 900 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 32 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 32 000 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se zamítá co do částky 24 900 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 900 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 27. 8. 2025 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne 16. 1. 2025 smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 32 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 26. 3. 2025. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaný byl v prodlení s úhradou pěti splátek, přičemž celková výše jednorázové sankce tak činila 2 500 Kč. Žalobkyně měla podle smlouvy nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. Žalobkyně požadovala tento poplatek jen za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru. Výše poplatku činila 22 400 Kč.

2. Žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky www., název, .cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, včetně svého telefonního čísla e-mailové adresy. K ověření žalovaným uvedených údajů byl žalovaný povinen poskytnout fotokopii svého dokladu totožnosti. Žalobkyně následně provedla lustraci dokladů v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra. Ověření uvedených údajů proběhlo prostřednictvím služby Bank iD od společnosti Bankovní identita a.s.. K ověření majitele bankovního účtu využila žalobkyně služeb společnosti SokordiaTech s.r.o. K ověření bankovního účtu žalovaného žalobkyně využila verifikační platbu ve výši jedné koruny na bankovní účet žalobkyně. Žalobkyně úvěr žalovanému vyplatila dne 16. ledna 2025 na bankovní účet číslo , č. účtu, . Výzva k plnění byla žalovanému zasílána 12. 8. 2025.

3. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že v listopadu 2024 přišel o zaměstnání a od té doby žádnou práci neměl. Protože neplatil nájem dostal i výpověď z bytu a nyní si musí sehnat, jak zaměstnání, tak ubytování. Nedostal ani podporu v nezaměstnanosti. V době, kdy čerpal úvěr od žalobkyně už nějaké závazky měl. Platil skoro přes 9 000 Kč měsíčně na ty ostatní. Žalovaný uvedl, že si IČO zařídil, aby měl aspoň nějakou korunu. Živnostenské oprávnění směřoval na sklady a balírny. V současné době má již živnost pozastavenu.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Smlouvou o podnikatelském úvěru číslo , hodnota, ze dne 16. ledna 2025 soud zjistil, že žalovaný sdělil žalobkyni své jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo, adresu místa podnikání, IČO: , IČO, , telefonní číslo , tel. číslo, e-mailovou adresu, včetně bankovního spojení u , právnická osoba, ., smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku a žalovaný ji odsouhlasil uvedením SMS verifikačního kódu.

5. Potvrzením o provedené platbě vystavené společností , právnická osoba, soud zjistil, že dne 16. ledna 2025 byla na účet číslo , č. účtu, zaslána platba ve výši 32 000 Kč.

6. Zadáním uvedeného IČO: , IČO, do databáze ARES bylo zjištěno, že žádné takové záznamy pro výraz ,,21478406“ se v databázi nenacházejí a při zadání osobních údajů žalovaného do živnostenského rejstříku databáze odpověděla, že nejsou dostupné odpovídající osoby.

7. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně zaslala dne 16. ledna 2025 na účet žalovaného číslo , č. účtu, platbu ve výši 32 000 Kč. Žalovaný v té době byl bez zaměstnání a platil skoro přes 9 000 Kč měsíčně na své ostatní splatné závazky z ostatních půjček a úvěrů. IČO si do smlouvy o úvěru vymyslel. Nikdy nevlastnil živnostenské oprávnění. Učinil tak proto, že jako živnostník by měl deklarovaný příjem alespoň 18 000 Kč a jevil by se žalobkyni jako úvěruschopný a úvěr potřeboval, protože neměl na živobytí ani na bydlení žádné finanční prostředky.

8. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jeho závazek tedy zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti úvěrovaného, jeho projevu vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. Závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy. Úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, ale smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru není předepsána písemná forma. Požadavek písemné formy stanoví zákon o spotřebitelském úvěru pro smlouvu, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr.

9. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 16. 1. 2025 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1. 12. 2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji neuzavíral jako podnikatel, (IČO uvedené v žádosti bylo fiktivní), ale jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

17. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

18. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila toliko s jeho neověřeným prohlášením, že je živnostník a nezkontrolovala alespoň, zda je veden v příslušné databázi podnikajících osob. O příjmy a výdaje se zřejmě nezajímala proto, že věřila, že jedná s podnikatelem, který má příslušné podnikatelské oprávnění, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak nebylo. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko nedoložených informací o podnikatelském oprávnění na straně žalovaného, pravdivost uvedení údajů nijak neověřila, přičemž minimum bylo provést alespoň takové pátrání, které provedl soud v rámci vedeného řízení a zjistila by, že žalovaný podnikatelem není a tudíž musí být spotřebitelem. Zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je zákonným požadavkem, který směřuje k tomu, aby se žalobkyně přesvědčila o tom, že je úvěrovaný schopen pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

19. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy zavázal žalovaného k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 32 000 Kč a tuto povinnost rozložil do pravidelných měsíčních splátek po 300 Kč s vědomím toho, že žalovaný má více splatných závazků, které by se měl pokusit splácet, neboť exekuce by v jeho případě byla bezvýsledná, vzhledem k tomu, že je osobou bez domova, majetku a bez zaměstnání. V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný úvěr v tvrzené výši vyčerpal. Ostatní nároky vyplývající z neplatné smlouvy byly výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuty.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by jí nějaké náklady v řízení vznikly.