30 C 39/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 31 999,60 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 29 999,6 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 543,78 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 29 999,6 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 2 000 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 034,19 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 222,55 Kč, co do úroku 11,5 % ročně z částky 29 999,6 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 6 695,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem v , adresa, .

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 26. 9. 2025 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne 29. 7. 2022 se žalobkyní smlouvu o osobní kreditní kartě k účtu č. , č. účtu, , jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky a podmínky osobních kreditních karet. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta možnost čerpat prostřednictvím kreditní karty spotřebitelský úvěr do výše 30 000 Kč, s dohodnutou roční úrokovou sazbou 13,90 % p. a., přičemž byly sjednány podmínky bezúročného období, způsob splácení minimální měsíční splátkou a další poplatky dle sazebníku žalobkyně. Žalovaná úvěr postupně čerpala, avšak neplnila řádně a včas své smluvní povinnosti, zejména povinnost hradit minimální měsíční splátky. V důsledku porušení smluvních povinností žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 3. 7. 2025 odstoupila. Smluvní vztah tak zanikl doručením tohoto odstoupení. Zesplatňujícím výpisem z účtu ke kreditní kartě ze dne 17. 7. 2025 byla žalovaná vyrozuměna o zesplatnění úvěru a o celkové dlužné částce splatné ke dni 17. 7. 2025. Žalovaná po zesplatnění neuhradila ničeho. Žalobkyně tvrdila, že ke dni 23. 9. 2025 činila celková dlužná částka 36 800,12 Kč, z toho jistina ve výši 29 999,60 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 4 034,19 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 766,33 Kč a neuhrazené poplatky ve výši 2 000 Kč. Předmětem žaloby je uplatnění jistiny 31 999,60 Kč spolu s uvedeným příslušenstvím, dále s obchodním úrokem z úvěru ve výši 11,5 % p. a. z částky jistiny a se zákonným úrokem z prodlení od 24. 9. 2025 do zaplacení. Žalobkyně k procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované sdělila, že vycházela z informací získaných z bankovních i nebankovních registrů klientských informací, z dalších databází (včetně insolvenčního rejstříku) a z komplexního vyhodnocení celkové finanční situace žalované, na jehož základě dospěla k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně uzavřela se žalovanou elektronickou cestou Smlouvu o osobní kreditní kartě s celkovou výší úvěru 10 000 Kč na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 13,90% ročně s RPSN 14,79%. Karta měla být žalované zaslána poštou, PIN měl být předán prostřednictvím SMS a internetového bankovnictví. Částka 10 000 Kč se vztahovala, jak na výběry z bankomatu, tak na platby u obchodníka, tak na celkový týdenní limit.

4. Z dodatku ke smlouvě o osobní kreditní kartě ze dne 26. 10. 2022 soud zjistil, že celková suma úvěru byla navýšena na 30 000 Kč s úrokovou sazbou 13,90 % p.a. a výše RPSN činila 14,84%.

5. Z výpisu ke kreditní kartě ze dne 17. 7. 2025 soud zjistil, že vyčerpáno bylo 29 999,60 Kč, a že se jedná o tzv. zesplatňující výpis, jehož vyhotovením nastala úplná splatnost všech dluhů ze smlouvy o kreditní kartě, které k datu vystavení výpisu (17.7.2025) činily 35 574,55 Kč.

6. Z historického výpisu k úvěru soud zjistil, že žalovaná z poskytnutého úvěrového rámce skutečně vyčerpala částku 29 999,60 Kč, přičemž zbývající položky evidované na úvěrovém účtu představují úroky, sankce a poplatky, nikoli čerpanou jistinu.

7. Z dopisu žalobkyně žalované ze dne 31. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovanou o zaplacení nedoplatku na kartě po splatnosti ve lhůtě do 7. 4. 2025. Žalobkyně připočetla 500 Kč za upomínku. Zároveň žalovanou upozornila, že nedoplatek byl převeden do úvěrového registru, a proto se jí může ztížit přístup k dalším úvěrům.

8. Z dopisu žalobkyně žalované ze dne 3. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně odstoupila od Smlouvy o kreditní kartě. Smlouva měla zaniknout dnem doručení tohoto oznámení. Dluh na kreditní kartě odpovídal vyčerpané části úvěru včetně narůstajícího příslušenství. Jeho přesnou výši ke dni odstoupení žalobkyně neuváděla.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 14. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení částky ve výši 10 459, 93 Kč ve lhůtě do 7 dnů od odeslání této výzvy.

10. Z dokladu o odeslání soud zjistil, že výzva měla být odesílána dne 17. 7. 2025.

11. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně se žalovanou uzavřela elektronickou cestou smlouvu o osobní kreditní kartě, na jejímž základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr s původním úvěrovým rámcem 10 000 Kč, který byl následně dodatkem ke smlouvě navýšen na 30 000 Kč. Žalovaná z tohoto úvěrového rámce postupně vyčerpala částku 29 999,60 Kč, kterou řádně a včas nesplácela. V důsledku porušení smluvních povinností žalobkyně od smlouvy odstoupila a úvěr byl zesplatněn, přičemž ke dni zesplatnění činil celkový dluh žalované 35 574,55 Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru ani před jeho navýšením nezkoumala úvěruschopnost žalované a pokud to tvrdila v žalobě, neposkytla o takové skutečnosti soudu žádné důkazy. Soud považoval smlouvu o kreditní kartě za neplatnou.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 26. 10. 2022 tedy za účinnosti z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, ke které okresní soud správně přihlédl i bez návrhu žalovaného.

21. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

22. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti, když se nezajímala o její příjmy ani výdaje. Žalovaná nepochybně měla nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb. Tyto bylo třeba zjistit a ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při posouzení její úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Soud přiznal žalobkyni pouze částku odpovídající vyčerpané jistině a další částky odpovídající nárokům vyplývajícím z neplatné smlouvy výrokem II. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 695,30 Kč, přičemž tato částka představuje 88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94 % a úspěchu žalované v rozsahu 6 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 280 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 999,60 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 380 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 230 Kč ve výši 1 098,30 Kč.