30 C 96/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 176 919,84 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba na zaplacení částky ve výši 176 919,84 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 404 Kč od 4. 4. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 14,9 % ročně z částky 238 199,18 Kč od 4. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 3. 4. 2025 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 11.3.2019 uzavřena smlouva o úvěru tzv. Expres půjčka, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku ve výši 250 000 Kč na jeho účet č.: , č. účtu, . V čl. II. úvěrové smlouvy se žalovaný zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně z poskytnutého úvěru úroky se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 14,9 % ročně. Žalovaný své závazky ze smlouvy porušil, když byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru a úroků a vyčíslených poplatků. Dopisem ze dne 14. 5. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila. Ode dne následujícího po dni zesplatnění měla žalobkyně nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z dlužných poplatků a úroků z dlužné jistiny ve výši 14,9% ročně. Dlužnou částku žalovaný neuhradil. Pohledávka z výše uvedené úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalovanému zasíláno doporučeně.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet nazvané Expres půjčka uzavřené dne 11. 3. 2019 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 250 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet ve 108 pravidelných měsíčních anuitních splátkách. Výše měsíční splátky měla činit 4 216 Kč.

4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet nazvané Expres půjčka uzavřené dne 11. 3. 2019 soud zjistil, že pevná roční úroková sazba byla stanovena na 14,90 %. A celková částka, kterou měl žalovaný splatit činila 456 257,47 Kč.

5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet nazvané Expres půjčka uzavřené dne 11. 3. 2019 soud zjistil, že poplatky spojené s poskytnutím úvěru byly upraveny v článku III odst. 4 tak, že 1 295 Kč měl žalovaný zaplatit jednorázově za poskytnutí úvěru. Poplatek byl splatný při čerpání. 50 Kč měl žalovaný zaplatit jednorázově za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost. Poplatek byl splatný při poskytnutí služby. 100 Kč měl žalovaný zaplatit jednorázově za každou změnu data měsíční splátky. Poplatek byl splatný při poskytnutí služby. 200 Kč měl žalovaný zaplatit měsíčně zavedení pohledávky banky v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů. Poplatek byl splatný s měsíční anuitní splátkou. 600 Kč měl žalovaný zaplatit jednorázově za zaslání každé písemné upomínky. Poplatek byl splatný při zaslání upomínky. 300 Kč měl žalovaný zaplatit jednorázově za prohlášení úvěru za ihned splatný.

6. Dopisem ze dne 16. 5. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalovanému, že prohlásila úvěr za splatný ke dni 14. 5. 2020 a zároveň ji vyzvala k zaplacení dlužné částky ve výši 253 057,14 Kč ve lhůtě do 1. 6. 2020.

7. Z dohody uzavřené dne , datum, mezi právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyní soud zjistil že v dohodě smluvní strany konstatovaly, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek a že dle smlouvy dojde k postoupení pohledávek na základě smlouvy okamžikem zaplacení úplaty za postoupení dle článku IV smlouvy.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyní ze dne , datum, soud zjistil, že smluvní strany se dohodli, že právní předchůdkyně žalobkyně na straně postupitele postoupí za podmínek touto smlouvou sjednaných postupníkovi – žalobkyni pohledávky specifikované v Příloze 1 této smlouvy, které vznikly ze smluv o úvěru nebo ze smluv o bankovních produktech a službách, které uzavřel postupitel jako věřitel se svými klienty jako dlužníky, a které byly postupitelem předčasně ukončeny, případně, u kterých prohlásil postupitel jako věřitel úvěr poskytnutý na základě smlouvy za splatný nebo jejichž věřitelem se postupitel stal na základě vnitrostátní fúze formou sloučení se společností , právnická osoba, , která se stala věřitelem těchto pohledávek na základě smlouvy o vkladu části podniku uzavřené se společností , právnická osoba, ., jejichž platnost byla ukončena, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávkami se měly rozumět rovněž pohledávky za klienty nebo třetími osobami z titulu náhrady škody nebo z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s uzavřením, plněním či porušení příslušné smlouvy a rovněž pohledávky za klienty z titulu dohod o splátkách sjednaných v souvislosti s porušením příslušné smlouvy.

9. Potvrzením ze dne 22. 3. 2023 soud zjistil, že postupitel dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, potvrdil v návaznosti na ust. článku IV odst. 4 smlouvy, že úplata za jednotlivé pohledávky postupované v rámci seznamu ze dne , datum, byla dne 22. 3. 2023 připsána na účet postupitele.

10. Dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 30. 3. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.

11. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu a vedenou pod sp. zn. 18 C 272/2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . žalovala žalovaného o 240 603,18 Kč ze smlouvy o úvěru uzavřené 11. 3. 2019, kterou mu měla být poskytnuta částka 250 000 Kč a požadovala zaplacení jistiny ve výši 238 199,18 Kč a smluvních poplatků ve výši 2 404 Kč a rovněž mimo jiné požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 12 224,91 Kč od 11. 3. 2019 do 14. 5. 2020.

12. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 18 C 272/2021-26 soud zjistil, že žalobkyni byla přiznána shora uvedená částka ve výši 240 603,18 Kč s příslušenstvím, které tvořil i kapitalizovaný úrok ve výši 12 224,91 Kč od 11. 3. 2019 do 14. 5. 2020, aniž by se okresní soud zabýval splněním povinnosti úvěruschopnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., když své rozhodnutí okresní soud opřel pouze o ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku. Neposoudil, proč považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za platnou ani, jak se žalobkyně podle něj vypořádala s posouzením příjmů a výdajů na straně žalovaného předtím, než mu úvěr poskytla.

13. Ze žádosti o úvěr sepsané dne 6. 3. 2019 se žalovaným právní předchůdkyní žalobkyně soud zjistil, že žalovaný byl svobodný, měl pracovní poměr uzavřený na dobu určitou, který započal dne 23. 1. 2019 a měl skončit 31. 12. 2019, když jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činil 11 571 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti 18 000 Kč, přičemž počet zdrojů příjmu byl označen jako 1. Zaměstnavatelem žalovaného měla být , právnická osoba, se sídlem v Klášterci nad Ohří a žalovaný požádal o 250 000 Kč, které měl splácet ve 108 v měsíčních splátkách.

14. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády číslo 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117//1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr.

15. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že čistý měsíční průměrný příjem klienta za tři měsíce činí 11 571 Kč a byl ověřen z doloženého dokladu o příjmu. Jeho pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou, žalovaný se měl na nákladech na bydlení podílet 64, 28 % ze svého příjmu a výše měsíční splátky poskytnutého úvěru měla činit 4 216,2 Kč.

16. Výpisem z úvěrového účtu za období 1/2019 ze dne 9. 4. 2019 soud zjistil, že dne 11. 3. 2019 obdržel žalovaný úvěr ve výši 250 000 Kč.

17. Potvrzení o výši příjmů ze dne 6. 3. 2019 poskytnutého zaměstnavatelem žalovaného soud zjistil, že jeho čistý průměrný měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 11 571 Kč. Byl mu vyplácen na účet u banky a zaměstnavatel žalovaného rovněž potvrdil výši čistého příjmu za posledního 1,5 měsíce ve výši 23 141 Kč.

18. Na základě shora uvedených zjištění soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 6. 3. 2019 smlouvu o úvěru a poskytla mu úvěr ve výši 250 000 Kč. Na základě doplněného dokazování potvrzením o výši příjmu poskytnutého zaměstnavatelem žalovaného a žádostí o úvěr ze dne 6.3.2019 stejně jako z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti měl soud za prokázáno, že čistý měsíční příjem žalovaného za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru činil 11 571Kč, přičemž normativní náklady na bydlení placené z této částky měly podle zjištění právní předchůdkyně žalobkyně činit 7 438 Kč a splátka poskytovaného úvěru měla činit 4 216,2 Kč, z toho vychází, že disponibilní příjem žalovaného po dobu jednoho měsíce měl činit (11 571Kč – 7 438 Kč – 4 216,2 Kč) tedy částku ve výši -83,2Kč, což je číslo záporné, prokazující, že žalovaný úvěruschopný být nemohl. Pracovní smlouva s ním byla uzavřena do konce roku 2019, takže již v době uzavírání úvěrové smlouvy muselo být právní předchůdkyni žalobkyně zřejmé, že žalovaný bude počínaje dnem 1.1.2020 pravděpodobně bez stálého výdělku a vyhlídky na splacení poskytovaného úvěru se tím značně pokazí. Přesto však uvedených rizik nedbala a žalovanému úvěr poskytla. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost zkoumat a posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Vzhledem k tomu, že tato okolnost měla zásadní vliv na posouzení platnosti smlouvy samotné, a tudíž i na platnost ujednání o smluvních úrocích, považoval soud v této otázce rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 16.3.2023, č.j. 18 C 272/2021-26 za nepřezkoumatelný a nebyl jím, co do věci rozsouzené vázán. Otázku splnění povinnosti zkoumání úvěruschopnosti na základě shora provedených důkazů soud zhodnotil tak, že považoval zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně za nedostatečné a závěry z tohoto zkoumání učiněné za nepravdivé. K závěru o úvěruschopnosti žalovaného by tedy právní předchůdkyně žalobkyně ani dospět nemohla a nemohl by k ní dospět ani Okresní soud v Chomutově v rozsudku 18 C 272/2021-26, kdyby ji provedenými důkazy zjistil a vyhodnotil. Dále žalobkyně neměla k dispozici celý měsíční výpis žalovaného z běžného účtu, který pravděpodobně sama vedla, neboť na výzvu soudu byl předložen pouze výpis týkající se úvěrového účtu, nikoliv účtu běžného.

19. Podle ust. § 135 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle § 135 odst. 2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

20. Podle ust. § 159a odst. 4 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

21. Podle ustanovení § 159a odst. 3 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

22. Podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.

23. V daném případě žalobkyně tvrdila, že otázku platnosti úvěrové smlouvy, z níž byla její právní předchůdkyni přiznána jistina poskytovaného úvěru a úroky do sepisu žaloby ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 272/2021 již Okresní soud v Chomutově posoudil tak, že jistinu úvěru a úrok právní předchůdkyni žalobkyně přiznal. Žalobkyni bylo možné přisvědčit, že její právní předchůdkyni skutečně byla přisouzena jistina z uvedené úvěrové smlouvy včetně úroků vyčíslených od zesplatnění do sepisu žaloby, ale odůvodnění Okresního soudu v Chomutově zcela postrádalo odůvodnění, proč se tak stalo a na základě aplikace jaké právní normy a jakého posouzení úvěrové smlouvy ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného. Když pomineme skutečnost, že Okresní soud v Chomutově ve věci 18 C 272/2021 k této otázce pouze uvedl jako důvodnost podané žaloby to, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr a ten, že jej nesplácel, pak se otázkou platnosti úvěrové smlouvy uzavřené podle ust. § 2395 o. z. okresní soud nezabýval vůbec a nezabýval se ani otázkou splnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. V této části tedy rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově pro nedostatek důvodů nemohlo vytvořit překážku věci rozsouzené. V dané věci nezbylo nic jiného, než otázku platnosti úvěrové smlouvy v závislosti na splnění nebo nesplnění zákonné povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného a posoudit ji znovu na základě skutkového stavu zjišťovaného provedenými důkazy.

24. Podle § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb (dále jen z. s. ú ) ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

29. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Ačkoli tedy byla úvěrová smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvuje relativní neplatnost úvěrové smlouvy při nesplnění této povinnosti (jíž se žalovaný nedovolal), je třeba vycházet z účelu této úpravy neplatnosti, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, ke které soud přihlédl i bez návrhu žalovaného.

30. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

31. Právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila toliko s normativními údaji a nepátrala po skutečných výdajích z ověřeného příjmu žalovaného. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním svých základních životních potřeb a právní předchůdkyně žalobkyně je mohla ověřit, pokud mu vedla běžný účet anebo kdyby požádala o součinnost žalovaného, aby takové výpisy z běžného účtu za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru od své banky získal. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích, ale i tak, pokud by provedla běžnou početní operaci by musela dojít k závěru, že v poměrech a cenách roku 2019 je žalovaný osobou, která ze svého příjmu nemůže uspokojit ani běžné životní potřeby, protože disponibilní příjem vyšel záporně. Z tohoto důvodu nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

32. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy zamítl nárok žalobkyně na úroky z úvěru od 15. 5. 2020 do 3. 4. 2025, stejně jako zákonné úroky z prodlení a úroky z poplatků, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému úvěr poskytla poté, co řádně zkoumala jeho úvěruschopnost.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly.