31 C 143/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , tituly za jménem ., se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného o 41 755,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 260,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 260,73 Kč od 7. 9. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 494,28 Kč s žalovaným příslušenstvím, které nebylo přiznáno ve výroku I., ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukámjejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 939 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 41 755,01 Kč s příslušenstvím s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 25. 8. 2022 úvěrovou smlouvu na základě které umožnila žalovanému čerpat revolvingový úvěr do limitu 40 000 Kč. Žalovaný za dobu trvání smlouvy načerpal částku 50 566,87 Kč, kterou se zavázal splatit spolu s úroky a s poplatky prostřednictvím sjednaných měsíčních splátek, což řádně a včas neučinil, a proto žalobkyně celou pohledávku zesplatnila ke dni 24. 1. 2024. Žalovaný dosud na svůj dluh uhradil částku 18 306,14 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 6. 1. 2025, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Úvěrovou smlouvou ze dne 25. 8. 2022, jejíž součástí byly úvěrové podmínky a rámcová pojistná smlouva s pojistnými podmínkami, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s opakovaným čerpáním individuální výši, nejvýše do 500 000 Kč. Žalovaný postupně vyčerpal celkovou částku 50 566,87 Kč, kterou se zavázal se sjednanými úroky splatit v dohodnutých měsíčních splátkách. Ve smlouvě, v úvěrové zprávě žalovaného a dle potvrzení o provedení ověření bonity klienta činil jeho příjem ze zaměstnání 27 000 Kč měsíčně s 1 vyživovaným dítětem a bydlením u rodičů. Uvedené měsíční výdaje domácnosti činily 6 500 Kč. Příjem žalovaného ani jeho výdaje nebyly doloženy, byť žalobkyně musela mít k dispozici výpisy z účtu žalovaného, na který mu zaslala část čerpaného úvěru. Dle úvěrové zprávy žalovaný v roce 2022 žádal o další tři úvěry, přičemž ve dvou případech byla jeho žádost odmítnuta a jedna odvolána. Žalobkyní tvrzená výše čerpání úvěru je doložena výpisem čerpání a splátek, podle něhož žalovaný dosud splatil 18 306,14 Kč. Dopisem ze dne 24. 1. 2024 byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru. Dopisem ze dne 15. 2. 2024 (odeslaného právním zástupcem žalobkyně dle podacího archu dne 16. 2. 2024) byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky před zahájením řízení. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů.

4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně na základě předmětné úvěrové smlouvy poskytla žalovanému celkovou částku 50 566,87 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 18 306,14 Kč. Přestože žalobkyně částečně zkoumala příjmy a závazky žalovaného, neprokázala zda, na základě čeho a jak konkrétně zkoumala a ověřovala jeho úvěruschopnost, a to jak jeho příjmy tak i jeho výdaje.

5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila jeho příjmy ani výdaje, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 66,87 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť se jedná o plnění z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Na tuto částku žalovaný dosud uhradil 18 306,14 Kč, takže mu zbývá uhradit 32 260,73 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 6. 9. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 7. 9. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 32 260,73 Kč s příslušenstvím od počátku doloženého prodlení vyhověl, jak je vedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (úspěch žalobkyně po započtení požadovaného – nepřiznaného – příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí v rozsahu 61 % a úspěch žalovaného v rozsahu 39 %), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 939 Kč (po zaokrouhlení), což odpovídá 22 % z jejich celkové výše 4 266 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 088 Kč a z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 41 755,01 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a § 14b a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč. Doplnění žaloby ze dne 17. 9. 2024 soud nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení, neboť jeho obsah mohl a měl být zahrnut už v podané žalobě. V dané věci se přitom jedná o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč.