31 C 149/2021

Plný text

: Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 23 122,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 259,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 259,29 Kč od 4. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 863,16 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 605,64 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 22 122,45 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 165,47 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 122,45 Kč od 8. 1. 2021 do 3. 11. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 863,16 Kč od 4. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 23 122,45 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 20. 12. 2017 s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Poskytnutý úvěr spolu s úroky se žalovaný zavázal splatit v 72 měsíčních splátkách po 593 Kč, což však žalovaný řádně a včas neučinil, neboť celkově uhradil splátky jen ve výši 17 740,71 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila k 8. 12. 2020. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací, které si sama zjišťuje ze zdrojů nezávislých na žalovaném, zejména z bankovních, nebankovních a ostatních registrů, z žalovaným potvrzených příjmů a výdajů. Kromě toho zastává názor, že i kdyby úvěruschopnost řádně neposoudila, je takové jednání stiženou pouze relativní neplatností.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci se konalo ústní jednání dne 29. 11. 2021 (odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 1. 12. 2021), k němuž se žalovaný nedostavil, a proto soud věc projednal v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů.

4. Na základě žádosti žalovaného ze dne 20. 12. 2017 uzavřela žalobkyně s žalovaným téhož dne smlouvu o úvěru [číslo] jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, úvěrové podmínky a sazebník, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč s úrokovou sazbou 12 % ročně s tím, že žalovaný jej měl splatit 72 měsíčními splátkami ve výši 593 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl příjem 17 000 Kč měsíčně a ostatní příjmy 15 000 Kč s tím, že má dvě vyživovací povinnosti k dětem do 10 let a výdaje na bydlení ve výši 7 000 Kč a ostatní výdeje 1 000 Kč. Totožné údaje pak byly uvedeny i návrhu na poskytnutí úvěru, kde byly vyznačeny i negativní výsledky z provedených lustrací v bankovních a nebankovních registrech klientských informací, které byly také připojeny. Podle výpisu z účtu žalovaného měl tento v prosinci 2017 na účtu záporný zůstatek - 1 926 Kč. Dle historického výpisu z úvěrového účtu byl úvěr čerpán dne 20. 12. 2017. Dopisem ze dne 25. 11. 2020 žalobkyně celý dluh žalovaného zesplatnila. Dopisem ze dne 17. 2. 2021 (odeslaným téhož dne) právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku.

5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela dne 20. 12. 2017 s žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 30 000 Kč, na který žalovaný dosud zaplatil splátky v celkové výši 17 740,71 Kč.

6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 30 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, neboť nedoložila řádné zkoumání celkových příjmů domácnosti žalovaného, zejména ostatních příjmů ve výši 15 000 Kč, a dále také jeho výdajů včetně závazků, které dle výpisu z jeho účtu byly vyšší, než s jakými operovala žalobkyně (7 000 Kč na bydlení ani nebylo doloženo a s ohledem na dvě vyživované děti lze důvodně pochybovat i reálnosti ostatních výdajů ve výši 1 000 Kč), o čemž svědčí i záporný zůstatek na jeho běžném účtu. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Ať už žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, či je vůbec nevyžadovala, v každém případě neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 17 740,71 Kč, a proto mu s ohledem na neplatnost smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) ve výši 12 259,29 Kč, které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 3. 11. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 4. 11. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 12 259,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

11. Přestože žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu nějaké náklady dosud vznikly, a proto soud ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.