31 C 203/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o výživné pro neprovdanou matku

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném stanovení výživného ve výši 1 500 Kč od 1. 4. 2020, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podaným návrhem domáhala na žalovaném stanovení výživného pro neprovdanou matku od 1. 4. 2020 ve výši 1 500 Kč měsíčně s tím, že mají s žalovaným, se kterým měla známost od 16. 5. 2019 do 1. 4. 2020, společného syna [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum]. K synovi mají sepsanou dohodu o výživném, podle které má žalovaný platit 500 Kč. Jedinými příjmy žalobkyně jsou rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč, přídavek na dítě 500 Kč a 500 Kč výživné na dítě. K žalovanému uvedla, že nikde nepracuje a není ani veden na úřadu práce.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že je povinen platit výživné na svého syna, nikoliv žalobkyni, o kterou ať se postará její přítel. Z důvodu výkonu trestu odnětí svobody ve vězení, kde nebyl zaměstnán, nemohl ani platit na syna, takže výživné za něho platila jeho matka.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 27. 4. 2022 Ani jeden z účastníků se k jednání nedostavil. Den před jednáním byla soudu doručen elektronická zpráva, bez neověřeného elektr. podpisu, ve které žalovaná omluvila svou neúčast (bez žádosti o odročení) u jednání z důvodu podvrtnutí a natažení kotníku, což doložila lékařskou zprávou, ze které však nevyplývá, že by nebyla schopna účasti u jednání – ostatně lékař jí doporučil bandáž, klidový režim a odlehčenou chůzi, což dle všeho není stav vylučující účast u jednání soudu. Jelikož soud žalobkyni předvolal s tím, že je její účast nutná, nepovažoval její omluvu za důvodnou. Proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti obou účastníků.

4. Podle rodného listu je žalovaný otcem nezl. [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum], což je mezi účastníky i nesporné. Mezi účastníky byla dne 27. 5. 2020 uzavřena dohoda, podle níž se zavázal žalovaný přispívat na výživu syna částkou 500 Kč měsíčně. Jiné důkazy žalobkyně soudu nepředložila ani neoznačila.

5. Podle § 920 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé.

6. Podle § 922 odst. 2 o. z. výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.

7. Soud podanou žalobu právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně, kromě otcovství žalovaného k nezl. [jméno] a uzavření dohody o výživném pro syna, jiná pro věc zásadní skutková tvrzení (např. o poměrech účastníků) neprokázala, přičemž na rozdíl od řízení o péči a výživě k nezl. dětem, jež je ovládáno zásadou vyšetřovací, nemůže soud v souladu se zásadou rovnosti účastníků v tomto řízení z vlastní iniciativy vyšetřovat chybějící skutečnosti a nahrazovat tak procesní povinnosti účastníků sporného řízení, nehledě na to, že se žalobkyně svou neúčastí u jednání dobrovolně vzdala možnosti být ze strany soudu poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazů. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno k prokázání žalovaného nároku na stanovení navrhovaného výživného pro neprovdanou matku. Soud proto s ohledem na výše uvedené žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

8. Přestože žalovaný byl ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu nějaké náklady dosud vznikly, a proto soud ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.