31 C 228/2024
č. j. 31 C 228/2024-153
V PLATNOSTICitované zákony (6)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 142
- zákoník práce, 262/2006 Sb. — § 87 § 88
- občanský zákoník, 89/2012 Sb. — § 2395
- Nařízení vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, 351/2013 Sb. — § 2
- o spotřebitelském úvěru, 257/2016 Sb. — § 78
Plný text
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného o 125 275,33 Kč s příslušenstvím
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 520,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 41 520,34 Kč od 20. 1. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 83 754,99 Kč s žalovaným příslušenstvím, které nebylo přiznáno ve výroku I., ve zbývajícím rozsahu zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 125 275,33 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 11. 4. 2019 s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 170 000 Kč. Poskytnutý úvěr spolu s úroky se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních splátkách po 2 111 Kč, což však žalovaný řádně a včas neučinil, neboť celkově uhradil splátky jen ve výši 128 479,66 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila ke dni 22. 11. 2023.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému ústnímu jednání se nedostavil, a proto soud věc projednal v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů.
3. Podle smlouvy o úvěru ze dne 11. 4. 2019 uzavřené k žádosti žalovaného z téhož dne poskytla žalobkyně žalovanému částku 170 000 Kč, z toho částka 142 000 Kč byla určena na konsolidaci předchozích závazků u žalobkyně. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a sazebník. Poskytnutý úvěr spolu s úroky 9,5 % ročně se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních splátkách po 2 111 Kč, což žalovaný neučinil, neboť uhradil splátky v celkové výši 128 479,66 Kč. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila dopisem ze dne 4. 10. 2023 ke dni 22. 11. 2023. Žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti vycházela z příjmu žalovaného ze zaměstnání 23 868 Kč měsíčně s tím, že žije ve vlastním bytě/domě s náklady na bydlení 3 500 Kč a ostatními výdaji 1 500 Kč a spořením 100 Kč. Celkové závazky činily 325 161 Kč s měsíční splátkami 7 254 Kč. K tomu žalobkyně připočetla životní minimum 3 410 Kč, takže celkové výdaje stanovila na částku 15 664 Kč měsíčně. Příjem žalovaného byl doložen jeho čestným prohlášením a částečným výpisem z jeho účtu s příchozími transakcemi. Výdaje žalovaného doloženy nebyly a závazky byly ověřeny lustrací klienta v bankovních registrech. Dopisem ze dne 26. 3. 2024 (odeslaným dne 28. 3.2024) právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění, neučinil soud z dalších provedených důkazů žádná další pro posuzovanou věc relevantní zjištění.
4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela dne 11. 4. 2019 s žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které žalobkyně poskytla žalovanému částku 170 000 Kč, ze které žalovaný dosud splatil 128 479,66 Kč. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy komplexně nezkoumala úvěruschopnost (zejména na straně výdajů) žalovaného.
5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.
1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.
7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 170 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, neboť nedoložila řádné zkoumání výdajů žalovaného, k němuž měla k dispozici úplné výpisy z účtu žalovaného, přesto však z nějakého důvodu doložila jen výpis částečný s příchozími platbami. Nebyly tak doloženy ani zjevně nízké výdaje 3 500 Kč na vlastní bydlení a ostatní výdaje 1 500 Kč, což nemůže být nahrazeno ani připočtením životního minima, které nemá ve vztahu k žalovanému žádnou vypovídajícího hodnotu , zejména v situaci, kdy měla žalobkyně možnost vyhodnotit transakce na účtu žalovaného. Je přitom povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Ať už žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, či je vůbec nevyžadovala, v každém případě neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 170 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 128 479,66 Kč, a proto mu s ohledem na neplatnost smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení (z části plnění z neplatného právního důvodu a plněním za jiného při konsolidaci závazků) ve výši 41 520,34 Kč, které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 19. 1. 2025, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 20. 1. 2025, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 41 520,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. zamítl.
9. Přestože byl žalovaný ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a ze spisu ani nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly, a proto soud ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.