31 C 231/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného o 100 339,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 857,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 49 857,42 Kč od 20. 1. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 50 482,51 Kč s žalovaným příslušenstvím, které nebylo přiznáno ve výroku I., ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podaným návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 100 339,93 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 12. 6. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému převodem na účet úvěr ve výši 80 000 Kč a dále dne 6. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému převodem na účet úvěr ve výši 50 000 Kč. Protože žalovaný poskytnuté úvěry řádně nesplácel, když na první dosud splatil 32 531,18 Kč a na druhý 47 611,40 Kč, předchůdkyně žalobkyně oba úvěry zesplatnila ke dni 3. 7. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 17. 2. 2025, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil a soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v jeho nepřítomnosti.

4. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 12. 6. 2020 byl žalovanému na jeho účet předchůdkyní žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč a dle smlouvy o úvěru ze dne 6. 9. 2019 částka 50 000 Kč (tj. celkem 130 000 Kč), které se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných splátkách. Dle platební historie na úvěrovém účtu žalovaný dosud na oba úvěry splatil celkovou částku 80 142,58 Kč. Součástí úvěrových smluv byly i všeobecné produktové a obchodní podmínky a formulář se standardními informacemi o úvěru. V rámci zkoumání úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného 16 388 Kč, který měl být ověřen z běžného účtu žalovaného, což však v tomto řízení žalobkyní doloženo nebylo, stejně jako jeho pravidelné výdaje, které ostatně nebyly (s výjimkou splátek prvního z úvěrů ve výši 1 800,10 Kč) ani tvrzeny. Předchůdkyně žalobkyně dopisy ze dne 11. 7. 2023 zesplatnila všechny úvěry ke dni 3. 7. 2023 z důvodu opakovaného porušování smluv. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, dle připojeného seznamu postoupených pohledávek předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni, k čemuž předchůdkyně žalobkyně vystavila oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2024. Dopisy ze dne 21. 5. 2024 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvy.

5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně na základě dvou úvěrových smluv celkovou částku 130 000 Kč, ze které žalovaný vrátil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) celkovou částku 80 142,58 Kč. Z provedených důkazů nevyplývá, zda, případně jak konkrétně předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splácet a jak na základě toho dospěla k závěru o jeho úvěruschopnosti.

6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byly uzavřeny předmětné dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o.z., na jejichž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 130 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné. Předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté úvěry, neboť nelze považovat provedenými důkazy za prokázané, zda vůbec, natož dostatečným způsobem, zkoumala jak příjmy, tak i výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se dle všeho spokojila s tvrzením žalovaného o výši příjmu, když patrně měla k dispozici i úplné výpisy z účtu žalovaného, které však soudu k důkazu nenavrhla, přestože je povinností dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posuzována řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, úroků či smluvních pokut. Žalobkyně nicméně doložila, že žalovanému byla vyplacena částka v celkové výši 130 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 80 142,58 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 49 857,42 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 19. 1. 2025, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 20. 1. 2025, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 49 857,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

11. Přestože byl žalovaný ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a ze spisu ani nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly, proto soud ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.