31 C 263/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 9 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 700 Kč od 28. 8. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 7 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 000 Kč od 26. 10. 2018 do 27. 8. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 300 Kč od 28. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou dne 25. 9. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná měla úvěr splatit prostřednictvím 13 splátek, což však řádně a včas tak neučinila, když splatila jen 8 300 Kč. K posuzování úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost z prokazatelného měsíčního příjmu a dalších dokumentů.

2. Žalovaná při ústním jednání dne 6. 6. 2022, ze kterého se žalobkyně omluvila, k žalobě uvedla, že si tento úvěr skutečně brala. Bylo to cca dva měsíce po narození jejího syna [jméno]. V té době žila ve společné domácnosti se svými rodiči, kterým přispívala ze svého rodičovského příspěvku částkou kolem 4 000 – 5 000 Kč měsíčně. V dané době již rovněž splácela dva úvěry u [anonymizováno] [příjmení] [příjmení]. První z nich byl kontokorent ve výši 20 000 Kč a druhý byl spotřebitelský úvěr na částku 50 000 Kč, na který činila splátka 2 000 Kč měsíčně. Na její závazky se ji paní [příjmení], se kterou úvěr u [anonymizována dvě slova] sepisovala, neptala, přičemž úvěry u [anonymizována dvě slova] po ní vidět nechtěla.

3. Soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti žalobkyně, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Podle smlouvy o úvěru ze dne 25. 9. 2017 poskytla předchůdkyně žalobkyně na základě její žádosti ze stejného dne žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, ze kterých žalovaná celkem splatila 8 300 Kč. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala a neověřovala výdaje a závazky žalované (např. lustracemi v bankovních i nebankovních registrech, výpisy z bankovního účtu žalované apod.) ve vztahu k jejímu nevysokému příjmu z rodičovského příspěvku (8 100 Kč). Ze smlouvy o postoupení pohledávek, včetně přílohy (seznamu postoupených pohledávek), bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] postoupila specifikované pohledávky na žalobkyni. Ze smlouvy o prodeji závodu bylo zjištěno, že část závodu předchůdkyně žalobkyně přešla na společnost [právnická osoba] Z dopisu ze dne 26. 2. 2020 a podacího lístku z téhož dne bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalované předžalobní upomínku. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., k doplnění důkazů.

4. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala zejm. výdaje žalované a její závazky. Žalobkyně sice doložila část dokumentů, ze kterých její předchůdkyně ověřovala zejm. příjmy, nicméně je nedoložila všechny (např. bankovní výpisy, lustrace v bankovních a nebankovních registrech), ačkoli by je mohla a měla mít k dispozici a nic by nemělo bránit v jejich předložení, když je povinností žalobkyně a před tím její předchůdkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalované splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 10 000 Kč, ze které žalovaná vrátila 8 300 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 1 700 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 27. 8. 2020, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 28. 8. 2020, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 1 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

9. Přestože měla žalovaná převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť se žalovaná případné náhrady výslovně vzdala.