31 C 351/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 25 493,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 500 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 993,03 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 640,42 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 15 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 489,25 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 15. 6. 2018 do 30. 7. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 500 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 493,07 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 27. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku splatit spolu s poplatkem ve výši 13 967 Kč prostřednictvím 60 týdenních splátek po 500 Kč. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný nehradil splátky včas, zaplatil pouze 1 500 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 25. 8. 2021, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil a soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti.

4. Soud provedl důkaz předloženými listinami a zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 2. 2017, [číslo] bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 16 000 Kč, kterou se zavázal vrátit prostřednictvím 60 týdenních splátek po 500 Kč spolu s poplatkem ve výši 13 967 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 27. 2. 2017 soud zjistil, že žalovaný bydlel v nájmu, byl vyučený, rozvedený a vyživoval 2 osoby. Žalovaný měl mít příjem ve výši 16 085 Kč, celkové měsíční příjmy domácnosti žalovaného měly činit 19 885 Kč, měsíční výdaje měly činit asi 9 500 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ze seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2018 (odeslaného dle podacího lístku dne 13. 7. 2018) soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z dopisu ze dne 12. 3. 2020 a podacího lístku ze dne 13. 3. 2020 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Z přehledu čerpání a splátek soud žádné relevantní skutečnosti nezjistil.

5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně dne 27. 2. 2017 poskytla žalovanému v hotovosti částku 16 000 Kč, ze které žalovaný vrátil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) celkem částku 1 500 Kč.

6. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 16 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, protože nedostatečným způsobem zkoumala jak příjmy, tak výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného o tom, že příjmy jeho domácnosti sestávají ze dvou příjmů, a to 16 085 Kč a 3 800 Kč, tuto skutečnost měla ověřit z výpisu z účtu a z výměru, nicméně tyto dokumenty soudu nepředložila, soud proto nemá za prokázané, že tak předchůdkyně žalobkyně skutečně učinila. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pakliže tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku byla posuzována řádně. Vedle toho předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala pravidelné výdaje žalovaného, spokojila se pouze s tvrzením, že výdaje jsou asi ve výši 9 500 Kč, avšak tuto skutečnost nijak neověřovala (např. nájemní smlouvou, výpisem plateb za energie apod.). Rozhodně tak nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně doložila, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 16 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 1 500 Kč, z toho důvodu vzal soud za prokázané, že ve výši 14 500 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neexistujícího právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 30. 7. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 31. 7. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 14 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

11. Přestože měl žalovaný úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké vznikly.