31 C 390/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 24 895,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 906,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 906,84 Kč od 19. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 4 988,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 906,84 Kč od 29. 6. 2021 do 18. 4. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 774,82 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 1 518 Kč.

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 24 895,02 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela s žalovaným dne 23. 7. 2020 a na základě které umožnila žalovanému čerpat úvěr až do ve výše 20 000 Kč, ze kterého žalovaný vyčerpal částku 19 906,84 Kč, nicméně na čerpaný úvěr následně nic nesplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se bez omluvy nedostavil, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti účastníků.

3. Na základě žádosti žalovaného ze dne 20. 7. 2020 s ním žalobkyně dne 23. 7. 2020 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] jejíž součástí byly i informace o spotřebitelském úvěru a všeobecné produktové podmínky a sazebník poplatků. Podle této smlouvy žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše limitu 20 000 Kč, ze kterého dle výpisu z úvěrové karty a platební historie postupně vyčerpal částku 19 906,84 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 19 000 Kč, který byl ve výši 18 600 Kč doložen i potvrzením zaměstnavatele, a příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč, který blíže doložen nebyl. Dále uvedl, že žije v nájemním bytě, nicméně žádné výdaje neuvedl. Žalobkyně také lustrovala žalovaného v interních i externích databázích, jejichž výstupy však nejsou datovány. Bez ohledu na to z nich vyplývá, že žalovaný splácel další závazky ve výši 4 268,88 Kč. Výpis z běžného účtu žalovaného doložen a jiné doklady k výdajům žalovaného (např. nájemní smlouva, SIPO k energiím apod.) doloženy nebyly. Dle platební historie a výpisů z úvěrového účtu žalovaný za celou dobu trvání smlouvy nic žalobkyni neuhradil. Žalobkyně pro řádné nesplácení úvěru celý úvěr zesplatnila ke dni 30. 11. 2020 dopisem ze dne 1. 12. 2020 odeslaným dle podacího archu dne 2. 12. 2020. Podle podacího lístku dne 1. 7. 2021 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu ze dne 1. 7. 2021.

4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu, podle níž mu poskytla částku 19 906,84 Kč, ze které žalovaný nic nesplatil. Z žalobkyní předložených důkazů nevyplývá komplexní zkoumání příjmů i výdajů žalovaného.

5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 19 906,84 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, neboť nedoložila, zda vůbec a případně jak zkoumala celkové příjmy domácnosti žalovaného, ale především jeho výdaje, které nebyly žádným způsobem zkoumány. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pakliže tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 19 906,84 Kč, ze které žalovaný nic nevrátil, a proto mu s ohledem na neplatnost smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) ve stejné výši, které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 18. 4. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 19. 4. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 19 906,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 518 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 62 % z jejich celkové výše 2 448 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení ve výroku I. v rozsahu 81 % a úspěchu žalovaného ve výroku II. v rozsahu 19 %, a to z celého předmětu řízení včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí). Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 996 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 895,02 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu (převzetí a přípravu, předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem a sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč. Soud pro úplnost uvádí, že obsah doplnění žaloby ze dne 21. 4. 2022 mohl a měl být zahrnut už v původní žalobě, a proto jej soud nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení. V dané věci se také jedná o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč.