31 C 8/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 59 672,67 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 59 672,67 Kč s příslušenstvím, se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 59 672,67 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost právnická osoba, IČO, (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 15. 1. 2020 smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ve sjednaných splátkách, což řádně a včas neučinil, když dosud uhradil jen 2 762 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K nařízenému ústnímu jednání se dostavil jen zástupce žalobkyně, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Na základě akceptace předchůdkyně žalobkyně ze dne 15. 1. 2020, kterou byl přijat návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 1. 2020 došlo k uzavření úvěrové smlouvy s žalovaným, dle které měly být žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 60 000 Kč na účet číslo bankovní účet. Čerpání úvěru, resp. převod této částky z účtu předchůdkyně žalobkyně na ve smlouvě uvedený účet žalovaného nebyl žalobkyní doložen, přestože ji k tomu soud písemně vyzýval měsíc před jednáním soudu, kvůli čemuž pak soud při jednání po povinném poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. žádosti žalobkyně (s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení) k poskytnutí dodatečné lhůty k označení důkazů nevyhověl. Čerpání úvěru – v tomto případě převodem na účet žalovaného – nemůže přitom být prokázáno interním výpisem z úvěrového účtu předchůdkyně žalobkyně, který z důkazního hlediska nemá charakter standardního výpisu z účtu, který by převod prokazoval. Smlouvou o postoupení pohledávek byla s účinností ke dni datum postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, což dále potvrzuje i seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení. Žalobkyně i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. rovněž neoznačila důkazy ke komplexnímu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tj. příjmů a výdajů, včetně závazků žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění, neučinil soud z dalších provedených důkazů žádná pro věc relevantní skutková zjištění.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předloženými důkazy sice prokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně tvrzené finanční prostředky z úvěru žalovanému skutečně poskytla na účet uvedený v úvěrové smlouvě., eventuálně kdy, jak, komu konkrétně a v jakém rozsahu. Kromě toho žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Předchůdkyně žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Jelikož žalobkyně ani neprokázala poskytnutí prostředků žalovanému, nemá tak soud za prokázané, že by žalobkyně měla právní titul na zaplacení (byť jen části) žalované částky (např. z titulu bezdůvodného obohacení), a proto žalobu ve výroku I. zcela zamítnul.

8. Přestože byl žalovaný ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.