31 C 9/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Janem Zdražilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 51 267 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 210 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 210 Kč od 30. 7. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku (částky 34 057 Kč s příslušenstvím) žalovaných nároků, které přesahují částku a její příslušenství přiznané ve výroku I., zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 51 267 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 17. 11. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 13 000 Kč, dále dne 3. 9. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 18 000 Kč a dne 15. 6. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný poskytnuté úvěry řádně nesplácel, uhradil celkem pouze 29 720 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 25. 8. 2021, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil a soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti.

4. Soud provedl důkaz předloženými listinami a zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 6. 2017, [číslo] bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 9. 2017, [číslo] bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 18 000 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 11. 2017, [číslo] bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 13 000 Kč. Z karty zákazníka ze dne 15. 6. 2017 soud zjistil, že žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 15 388 Kč, výdaje ve výši celkem 10 360 Kč (3 640 Kč na bydlení, 4 000 Kč osobní výdaje, 1 500 Kč vyživovací povinnost, 1 220 Kč splátky úvěrů). Z karty zákazníka ze dne 3. 9. 2017 soud zjistil, že žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 19 852 Kč, výdaje ve výši celkem 11 308 Kč (4 140 Kč na bydlení, 4 000 Kč osobní výdaje, 3 168 Kč splátky úvěrů). Z karty zákazníka ze dne 17. 11. 2017 soud zjistil, že žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 15 388 Kč, výdaje ve výši celkem 11 780 Kč (3 640 Kč na bydlení, 4 000 Kč osobní výdaje, 4 140 Kč splátky úvěrů). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ze seznamů postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 (odeslaného dle podacího lístku dne 13. 12. 2019) soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z dopisu ze dne 30. 4. 2020 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu.

5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně částku celkem 47 000 Kč, ze které žalovaný vrátil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) celkově částku 29 720 Kč.

6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byly uzavřena smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejichž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 47 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté úvěry, protože nedostatečným způsobem zkoumala jak příjmy, tak výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného o výši příjmu, která se měnila, tuto skutečnost měla ověřit z výpisu z účtu, z pracovní smlouvy a z výplatních pásek, nicméně tyto dokumenty soudu nepředložila a soud proto nemá za prokázané, že tak předchůdkyně žalobkyně skutečně učinila. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pakliže tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posuzována řádně. Vedle toho předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala pravidelné výdaje žalovaného, který například v případě prvního úvěru uvedl, že má vyživovací povinnost ve výši 1 500 Kč, v dalších zákaznických kartách už ovšem tento výdaj uveden není (a ačkoli je možné, že povinnost výživné platit zanikla, není to pravděpodobné a předchůdkyně žalobkyně se touto skutečností měla zabývat, když po započtení této částky by se příjmy a výdaje žalovaného spolu se splátkami dalšího poskytnutého úvěru téměř rovnaly). Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně doložila, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka celkem 47 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 29 720 Kč, z toho důvodu vzal soud za prokázané, že ve výši 17 210 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neexistujícího právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 29. 7. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 30. 7. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 17 210 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

11. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké vznikly.