56 C 54/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Kvízovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 32 760 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 16 360 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% z částky 32 760 od 24. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17. 1. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 32 760 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rovněž tak povinnost nahradit vzniklé náklady řízení s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 29. 5. 2022 smlouvu o úvěru ve výši 36 360 Kč (skládající se z půjčené částky 20 000 Kč a souhrnného poplatku 16 360 Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 606 Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil částku 3 600 Kč. V případě prodlení s plněním se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným. Žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud uhrazenou částku ve výši 3 600 Kč vydělil týdenní splátkou a vypočetl, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti smlouvy tedy 23. 7. 2023 a datum prodlení ke dni 24. 7. 2023. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tak že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Provedla kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrolu aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrola aktuálního stavu insolvenčního rejstříku, kontrola platební historie klienta u žalobce vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Z kopie výplatní pásky za měsíc březen 2022 soud zjistil, že za tento měsíc bylo k vyplacení 19 411 Kč, za měsíc duben 2022 bylo k vyplacení 18 421 Kč.

5. V listině označené jako evidenční karta klienta žalovaný uvedl výši požadovaného spotřeb. úvěru 20 000 Kč, své osobní údaje – je svobodný, má středoškolské vzdělání, je majitel vozu, nebyl soudně stíhán, je spolubydlící. Údaje o zaměstnání: pracuje na plný pracovní úvazek, na dobu neurčitou, řidič, zaměstnavatel , právnická osoba, . Uvedl čistý měsíční příjem , částka, (zdroj příjmu 1), mzda , částka, . Výdaje: životní výdaje na bydlení , částka, , životní minimum na ověření 4 , Anonymizováno, , výdaje celkem , částka, . Disponibilní zůstatek , částka, . Zástupce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z občanského průkazu, cestovního pasu. Evidenční karta je dne 25. 9. 2022 podepsaná žalovaným a zástupcem žalobce.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 29.5.2022 ve spojení s formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 29. 5. 2022 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 6 400 Kč. Zápůjční úrokovou sazbu 70,89%. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 36 360 Kč, které žalovaný splatí v 60 týdenních splátkách po 606 Kč, první splátka dne 5. 6. 2022 a další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky ve výši 20 000 Kč.

7. Podle platební historie žalovaný zaplatil celkem částku 3 600 Kč.

8. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou k zaplacení pohledávky ve výši 32 760 Kč. Výzva byla odeslána dne 18. 7. 2024.

9. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 29. 5. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve kterých se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal, že je bude splácet v pravidelných 60 týdenních splátkách po 606 Kč (první splátka dne 5. 6. 2022). Žalovanému byly výše uvedené finanční prostředky předchůdkyní žalobkyně poskytnuty v hotovosti, což žalovaný potvrdil podpisem Smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně tvrdila, že se v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného se tohoto dotazovala na jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace pak měly být zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas. Žalovaný na úvěr uhradil 3 600 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínku prostřednictvím svého právního zástupce, na kterou žalovaný nereagoval, dlužnou částku nezaplatil.

10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

16. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Ústavní soud dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy.

17. Soud po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části a z jiných než žalobkyní uváděných důvodů. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 o.z.) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel v hotovosti celkem 20 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný uhradil pouze částku v celkové výši 3 600 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními.

18. Je zřejmé, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od nějž žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu žalovaného v řadě databází vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Žalobkyně vyhodnotila aktuální finanční situaci dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Žalobkyně doložila výplatní pásky žalovaného za 3,4/2022 při průměrném měsíční příjmu 18 916 Kč. Žalobkyně uváděla, že žalovaný je zaměstnán jako řidič na dobu neurčitou, kdy tati skutečnost měla ověřena pracovní smlouvou. Tuto však žalobkyně nedoložila. I kdyby tento dokument žalobkyně předložila, prokazoval by zkoumání toliko příjmové stránky. Pokud jde o stránku výdajovou tak u této žalobkyně vycházela jen z tvrzení žalovaného, kdy jeho měsíční výdaje měly být ve výši 9 622 Kč, kdy tento měl bydlet jako spolubydlící. Ohledně výdajové stránky nebyly doloženy a ani tvrzeny žádné další výdaje, kdy je zcela zřejmé, že žalovaný další výdaje mít musel. Žalobkyně vůbec nezjišťovala další výdaje, které dozajista žalovaný vynakládal na uspokojováním nejen jeho bytových potřeb (kolik je hrazeno na spolubydlení, kolik na samotné energie) a jeho ostatních potřeb (kulturních, společenských, sportovních aj.). Lze tedy uzavřít, ž žalobkyně úvěruschopnost žalovaného do určité míry zkoumala, avšak nikoliv s odbornou péčí a poznatky takto získané řádně nevyhodnotila. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, tak dle § 580 odst. 1 o.z.).

19. Žalovaný je za daného stavu povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru (jistina ve výši 20 000 Kč) poníženou o již učiněné splátky (dle tvrzení žalobkyně bylo na zápůjčky uhrazeno 3 600 Kč) v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku v celkové výši 16 400 Kč (20 000 – 3 600), když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o úvěru ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 o.z.), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož však možnostem žalovaného neodpovídají žádné splátky a ani nedeklaroval očekávání jakýchkoliv příjmů v budoucnosti, uložil mu soud dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

20. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení, kdy žalovaný byl v řízení sice převážně úspěšný (s ohledem na zamítnuté příslušenství) a vzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení. Dle obsahu spisu žalovanému však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.