57 C 109/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené Jméno Zástupce , advokátem sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 39 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 39 500 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 39 500 Kč ve výši 12 % od 6. 5. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 1 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 820 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno Zástupce, .

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 21.5.2025 doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 31.10.2025 domáhala na žalované zaplacení částky 39 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 18.12.2024 byla mezi účastnicemi tohoto řízení uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , na podkladě, které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 39 500 Kč. Tento byl vyplacen žalované v souladu se smluvním ujednáním čl. IV odst. 4.3. smlouvy. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny v souladu s čl. X smlouvy, na čemž se smluvní strany dohodly a s čímž žalovaná souhlasila. Klient při uzavírání smlouvy zasílá kopii průkazu totožnosti a druhého dokladu. Smlouva je uzavírána v textové podobě, klient prokáže existenci bankovního účtu vedeného na jeho jméno, první platba v souvislosti s uzavřenou smlouvou je zasílána z bankovního účtu – verifikační platba. Žalobkyně podmiňuje uzavření smlouvy i autorizací skrze unikátní kód a smluvní dokumentaci opatřuje autorizační doložkou. Při obstarání těchto podkladů včetně výpisu z účtu o připsání 1 Kč na účet žalobkyně od klienta nemá žalobkyně důvodné pochybnosti o tom, že jedná právě s daným klientem, tedy v daném případě s žalovanou. Úroky měly být hrazeny žalovanou v měsíčních splátkách po 5 925 Kč vždy k 5. dni každého příslušného měsíce. Žalovaná nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou 15.1.2025. Upomínkou ze dne 20.1.2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné splátky. Dluh nebyl uhrazen ani přes druhou upomínku ze dne 5.2.2025. Jelikož se dané opakovalo, využila žalobkyně možnosti dané jí čl. V, odst. 5.5 a prohlásila úvěr za okamžitě splatný celý a vyzvala žalovanou k úhradě zbývající části úvěru najednou. Žalobkyně požaduje úhradu dluhu ve výši 39 500 Kč a částky 1 000 Kč jako náhrady nákladů na upomínkování v souladu s čl. V odst. 5.4 smlouvy o úvěru. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované úvěr splácet. Za tímto účelem si žalobkyně vyžádala od žalované občanský průkaz a druhý doklad totožnosti a kompletní výpis z bankovního účtu za poslední tři kalendářní měsíce na jméno žalované. Žalovaná prohlásila, že nemá jiné závazky, než viditelné na výpise z bankovního účtu či je uvedl ve svém klientském účtu nebo nahlásil žalobkyni a prohlásila, že výběry hotovosti nebyly použity na úhradu jiných jejích závazků. Zavázala se zaslat výpisy z jiných bankovních účtů, byla-li by jejich majitelem. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vyšla z deklarovaného příjmu žalované ve výši 36 300 Kč, kdy z toho 21 596 Kč bylo nalezeno na bankovním účtu (žalobkyně vycházela z tohoto příjmu). Dále vyšla z váženého průměru nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč, nákladů domácnosti ve výši 5 000 Kč, z toho nalezeno na bankovním účtu 1 697 Kč (žalobkyně vyšla z částky 3 018 Kč jako nákladů na potraviny a běžné zboží), ze závazků deklarovaných spotřebitelem ve výši 1 000 Kč, z toho nalezených na bankovním účtu ve výši 98 Kč a z údaje v pozitivním registru Solus ve výši 4 573 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že si žalovaná může dovolit splácet nové závazky až do výši 9 505 Kč. Dále vyšla z toho, že nenalezla informaci, že občanský průkaz nebyl ztraceným ani odcizeným dokladem, žalovaná se nenacházela v procesu insolvence, nebyla proti ní vedena aktivní exekuce, že žalovaná měla výbornou platební morálku podle registru Solus – měsíční závazky byly ve výši 4 573 Kč. V interní databázi žalobkyně měla pozitivní nebo žádné zkušenosti.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Z listiny označené jako Datový výstup z Credit Info CEE vyplynulo, že žalovaná zde byla lustrována s výsledkem „pozitivní registr Solus 4 573 Kč“, insolvenční rejstřík byl bez záznamu, CEE vykazoval počet aktivních exekucí 0.

5. Z řidičského průkazu žalované lze zjistit její rodné číslo a trvalý pobyt, z občanského průkazu č. , hodnota, pak totéž. Fotografie žalované se na obou dokladech shoduje.

6. Z výpisu z Internetového bankovnictví č. účtu , č. účtu, bylo zjištěno, že dne 18.12.2024 došla úhrada 1 Kč z účtu č. , č. účtu, nazvaného , Jméno žalované, (okamžitá příchozí platba). , právnická osoba, bylo z tohoto účtu ve prospěch účtu žalované odepsáno dne 18.12.2024 v 16:25 hodin 39 500 Kč (bezhotovostní platba – , Anonymizováno, úvěr, s poznámkou , jméno FO, úvěr).

7. Z listiny označené jako Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že jsou zde jako smluvní strany uvedeny účastnice tohoto řízení, žalovaná identifikována rodným číslem. Úvěr byl vyčíslen částkou 39 500 Kč a měl být vyplacen na účet spotřebitele , č. účtu, . Byl poskytován na dobu určitou 12 měsíců, zápůjční úroková sazba byla v sazbě 15 % měsíčně. Žalovaná se zavázala k úhradě celkem 110 600 Kč. Listina obsahuje úpravu dalších práv a povinností smluvních stran. Byla podepsána elektronicky z IP adresy – , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, dne 18.12.2024, v 11:30:09 hodiny SMS kódem , Anonymizováno, z čísla , hodnota, .

8. Z Přílohy smlouvy obsahující údaje o žalované jako žadateli plyne činnost žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované jako lustrace příslušných rejstříků a registrů s jejich výsledky, posuzování příjmů, nákladů na bydlení, nákladů na potraviny a běžné zboží domácnosti, posuzování finančních závazků. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vyšla z deklarovaného příjmu žalované ve výši 36 300 Kč, kdy z toho 21 596 Kč bylo nalezeno na bankovním účtu (žalobkyně vycházela z tohoto příjmu). Dále vyšla z váženého průměru nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč, nákladů domácnosti ve výši 5 000 Kč, z toho nalezeno na bankovním účtu 1 697 Kč (žalobkyně vyšla z částky 3 018 Kč jako nákladů na potraviny a běžné zboží), ze závazků deklarovaných spotřebitelem ve výši 1 000 Kč, z toho nalezených na bankovním účtu ve výši 98 Kč a z údaje v pozitivním registru Solus ve výši 4 573 Kč. Žádný z těchto údajů nebyl doložen jinou listinou.

9. Z Tabulky umoření je patrné, že úvěr měl být splácen splátkami ve výši 5 925 Kč.

10. Z Upomínky č. , hodnota, ze dne 20.1.2023 je patrné, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné splátky s poplatkem za upomínku ve výši 500 Kč, tj. celkem částky 6 425 Kč. Totéž urgovala žalobkyně upomínkou ze dne 5.2.2025.

11. Zástupce žalobkyně vyzval přípisem ze dne 21.4.2025 žalovanou k úhradě celkového dluhu ve výši 65 935,56 Kč poté, co došlo k současnému zesplatnění úvěru. Téhož dne podal zásilku k poštovní přepravě.

12. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

13. Žalobkyně vyplatila žalované dne 18.12.2024 na její účet částku 39 500 Kč poté, co byl elektronicky odsouhlasen obsah listiny nazvané jako Smlouva o úvěru, a to SMS kódem. Žalovaná měla hradit poskytnutou částku ve splátkách po 5 925 Kč, ale nečinila tak a neučinila tak ani ve lhůtě poskytnuté žalobkyní dodatečně. Žalovaná byla opakovaně vyzývána k vrácení poskytnuté částky.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

15. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

16. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Soud se zabýval předně tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 22). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 28.8.2024, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Žalobkyně je přesvědčena, že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, když její příjem měl činit cca 36 300 Kč, resp. na účtu nalezených 21 596 Kč měsíčně, náklady na bydlení měly být ve výši 4 000 Kč, náklady domácnosti pak ve výši 5 000 Kč měsíčně, resp. 3 018 Kč a závazků žalované v řádech tisíců měsíčně. Žalobkyně tak dospěla k disponibilní částce 9 505 Kč měsíčně, která žalované umožnila splácet nově poskytovaný úvěr ve výši 39 500 Kč, resp. celkovou jeho částku ve výši 110 600 Kč, resp. splátku bezmála 6 tis. Kč měsíčně.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

27. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

28. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

29. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

30. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

31. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není např. zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované osoby. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, ., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

32. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnuté žalovanou nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Nebyly zkoumány její poměry majetkové, výdělkové, osobní a celková míra závazkového zatížení, jako např. výdaje na domácnost, vyživovací povinnosti, majetkové poměry apod. Čili lze konstatovat, že žalobkyně zcela rezignovala na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalované tak, aby měla dostatek vstupních relevantních údajů, které jí poslouží jako podklad pro závěr o tom, zda je žalovaná skutečně schopna v budoucnu úvěr splatit zejména proto, že se žalovaná podle tvrzení žalobkyně výrazně rozcházela v údajích, které sama deklarovala a údajích, které měly vyplynout z výpisu z účtu za období tří měsíců. Pokud žalobkyně touto listinou disponovala, soudu ji nepředložila ani ji neoznačila mezi důkazy k prokázání žalobních tvrzení. Kontext situace, kdy žalovaná, ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopna dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro ni znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovanou uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž by vycházela při posuzování bonity žalované. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund.

33. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

34. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit vícenásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

35. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

36. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou. Za všech okolností a poté, co bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila žalované na její účet částku 39 500 Kč, posoudil soud právní vztah jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku 39 500 Kč. Žalovaná na tuto částku neuhradila ničeho, proto bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 39 500 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnila.

37. Žalovaná byla vyzvána původním věřitelem k vrácení dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 5.5.2025 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované, když výzva ze dne 21.4.2025 byla podána k poštovní přepravě dne 21.4.2025, doručena byla dne 24.4.2025 a dluh měl být uhrazen do 5.5.2025). Dnem následujícím, tedy 6.5.2025 se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

38. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

39. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy, resp. její neuzavření nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok, v daném případě tak jen na částku 1 000 Kč.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť její neúspěch hodnotil toliko jako neúspěch v poměrně nepatrné části oproti tomu, co z žalobního nároku bylo žalobkyni rozsudkem přiznáno.

41. Náklady řízení tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 620 Kč, dále odměna za právní zastoupení advokátem v celkové výši 6 850 Kč, kterou tvoří částka 2 740 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, 1 370 Kč za jednoduchou výzvu k plnění, a 2 740 Kč za podání žaloby, to vše podle ust. § 7 bod 5, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a. t.) a dále náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 350 Kč (450 Kč za každý ze tří úkonů právní služby) podle ust. § 13 odst. 4 a. t., tedy celkem částka 9 820 Kč není-li zástupce žalobkyně plátcem DPH.

42. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon žalobkyně spočívající v podání ze dne 31.10.2025, když tento úkon nehodnotí jako účelný. Soud má za to, že tento úkon, tedy doplnění žalobního tvrzení týkajícího se posouzení úvěruschopnosti žalované bylo možno učinit v rámci žaloby samotné, kde je zmínka o splnění této povinnosti žalobkyně pouze v obecné rovině, ač již tehdy byla žalobkyně připravena dané skutečnosti dotvrdit, jak sama v poslední větě žalobního textu uvádí. Soud má za to, že veškeré relevantní skutečnosti mají být součástí žaloby samotné tak, aby nedocházelo ke zbytečnému a účelovému navyšování nákladů řízení a jeho prodlužování.

43. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

44. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.