57 C 13/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Jméno žalobkyně B . Anonymizováno č.ev. Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Jméno žalobkyně C Anonymizováno zastoupené Jméno Zástupce , advokátem sídlem Jméno advokáta Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 74 979,49 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 676 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 22 676 Kč ve výši 12,75 % od 17. 7. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 52 303,49 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 63 949,49 Kč ve výši 14,75 % od 17. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 19.12.2024, doplněnou podáním ze dne 6.2.2025 a ze dne 3.6.2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 74 979,49 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že prostřednictvím mandatáře uzavřela s žalovaným jako dlužníkem smlouvu o úvěru ze dne 4.7.2021 č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí strany učinily Obchodní podmínky. K uzavření smlouvy došlo v souladu s čl. 1 odst. 2 Obchodních podmínek akceptací žádosti ze strany žalobkyně prostřednictvím prodejce. Úvěr byl poskytnut ve výši 93 398 Kč, kdy tato částka byla dne 8.7.2021 převedena na účet žalovaného. Úhrada úvěru byla sjednána prostřednictvím 60 pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 405 Kč splatných k 4. dni příslušného kalendářního měsíce. V neměnné splátce byl obsažen s jistinou i úrok. Od splátky splatné ke dni 4.1.2024 žalovaný přestal hradit žalobkyni pravidelné splátky. Porušil svou povinnost řádně a včas plátky hradit, když se dostal do prodlení se splátkami vždy ve výši 2 405 Kč splatnými dne 4.1.2024, 4.2.2024, dne 4.3.2024, dne 4.4.2024, dne 4.5.2024 a dne 4.6.2024. Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou sjednaného plnění způsobem uvedeným v čl. 5 odst. 3 a 5 Podmínek, došlo k zesplatnění všech pohledávek vůči žalovanému vyplývajících ze smlouvy ke dni 5.6.2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes opakované urgence žalobkyně. Dlužnou částku tvoří splátky splatné do zesplatnění v celkové výši 14 430 Kč, jistina v důsledku zrušení úvěrové smlouvy ve výši 49 519,49 Kč, smluvní pokuta ve výši 8 757 Kč, úrok z prodlení ve výši 717 Kč, účelně vynaložené náklady na odeslání upomínky ve výši 175 Kč a na odeslání oznámení o okamžité splatnosti úvěru ve výši 200 Kč, smluvní pokuta za prodlení s úhradou jednotlivých splátek, tj. celkem částka 74 979,49 Kč. Žalovaný uhradil na předmětný úvěru částku 70 722 Kč.Při zkoumání úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z informací, které si sama aktivně zjišťovala a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli. Žalobkyně proto žádným způsobem při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala ani v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru ani v rozporu s výkladem zákonných ustanovení ČNB. Žalobkyně vycházela z informací z bankovních i nebankovních registrů, registru SOLUS, ostatních registrů a databází, příjmu a výdajů žalovaného, jeho výdajů na splátky úvěrů, z finanční rezervy a demografických a statistických informací. Z příslušných registrů bylo zjištěno, že žalovaný v ERP bez záznamu, nefiguroval mezi neplatnými OP u MV ČR, v pořádku byla lustrace v NIP RČ, nenalezen byl v registru NRKI, CEE, v registru hledaných osob či v adresách obecních úřadů. Jméno žalovaného bylo v registru nalezeno. Pokud jde o příjem vycházela z doložených výplatních pásek za období 4-5/2021, v němž zaměstnavatel žalovaného zaslal mzdu v průměrné výši 39 000 Kč čistého měsíčně. Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházela žalobkyně z výdajů sdělených žalovaným, kdy náklady na bydlení podle něj činily 15 tis. Kč. Žalobkyně srovnala sdělené údaje ze statistickými údaji výdajů průměrného bydlení v regionu a jelikož žalovaný uvedl vyšší výdaje než zjištěné v průměru od , právnická osoba, , byla pro účely posouzení úvěruschopnosti do výdajů započtena částka uvedená žalovaným. Žalovaný byl svobodný s jednou vyživovanou osobou, proto byla za vyživovanou osobu započtena konstanta 2 390 Kč. Pokud jde o výdaje na splátky úvěrů, žalovaný nebyl po lustraci v registrech po splatnosti s plněním úvěrových povinností tehdy ani nikdy v minulosti. Při výpočtu disponibilního příjmu nezahrnula žalobkyně do výpočtu 10 % z uvedeného čistého příjmu, kdy následně od příjmů odečetla výdaje a získala disponibilní zůstatek. Zjištěné údaje žalobkyně konfrontovala také s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu. Žalobkyně je přesvědčena, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám. Krom jiného zákon o spotřebitelském úvěru přenáší spolu odpovědnost za posuzování úvěruschopnosti také na samotného spotřebitele, který je povinen podle § 84 odst. 2 citovaného zákona poskytnout věřiteli úplné a pravdivé informace, pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné. Porušení této povinnosti je stíháno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku. Pro dostatečnost posouzení úvěruschopnosti svědčí také skutečnost, že právní úprava ani judikatura nestanovuje žádná striktní pravidla co se týče způsobu, jakým by mělo k ověření údajů dojít. K tomu odkázala na judikaturu Soudního dvora, Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu či na publikaci Zákon o spotřebitelském úvěru, 1. vydání, 2017. Jelikož žalovaný nenamítal ničeho ohledně porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, je žalobkyně přesvědčena, že i kdyby nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, bylo by a je takové jednání stiženo pouze relativní neplatnosti.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu zůstal zcela pasivním.

3. Žalovaný se bez omluvy nedostavil k nařízenému jednání ani nepožádal o jeho odročení z důležitého důvodu, proto soud jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti vycházeje z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

4. Z listiny označené jako Úvěrové smlouva č. , IBAN, soud zjistil, že účastníky úvěrového vztahu byla žalobkyně a žalovaný, identifikovaný svým rodným číslem, občanským průkazem a řidičským průkazem. Žalovaný do listiny uvedl i svého zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , příjem domácnosti ve výši 59 tis. Kč, výdaje na bydlení ve výši 15 tis. Kč a disponibilní čistý měsíční příjem ve výši 39 Kč. Ostatní měsíční výdaje a splátky ostatních úvěru byly vyčísleny nulou. Žalovaný byl svobodný s jednou vyživovací povinností. Dále uvedl svůj mobilní telefon , Anonymizováno, , telefon do zaměstnání a e-mail. Pracoval jako řemeslník/opravář po dobu více než 6 let. Pořizoval osobní automobil tov. zn. Volkswagen Sharan za cenu 93 398 Kč. Tato výše úvěru měla být hrazena 60 splátkami po 2 405 Kč měsíčně, tedy celková výše splatná žalovaným činila 145 100 Kč. Roční úroková sazba činila 18,63 %. Prvá měsíční splátka byla splatná 4.8.2021, další pak ke každému 4. dni v měsíci. Součástí smlouvy zachycené v této listině strany učinily Úvěrové podmínky č. , Anonymizováno, ze dne 1.7.2020 a Sazebník k úvěrovým podmínkám. Listina nesla vlastnoruční podpis osoby jednající za žalobkyni a žalovaný podepsal listinu pomocí SMS kódu , Anonymizováno, dne 4.7.2021 v 14:32:44 hodin.

5. Z přílohy č. , hodnota, ke kupní smlouvě soud zjistil, že žalovaný jako kupující převzal vozidlo VW Sharan po zkušební jízdě. Listina obsahuje popis výbavy vozu, celkového stavu automobilu, doporučeného servisu, dokladů, klíčů a povinné výbavy, pneumatik aj. Listina byla podepsána v Chomutově manažerem pobočky prodávajícího a žalovaným vlastnoručně.

6. V Tabulce umoření bylo uvedeno všech 60 splátek, výše přijaté platby na úhradu splátky byla vyčíslena částkou 69 745 Kč.

7. Z listiny označené jako Mandátní smlouva bylo zjištěno že je uzavřela žalobkyně jako mandant se společností , právnická osoba, . jako mandatářem a jejím předmětem byl závazek mandatáře uzavírat jménem mandanta leasingové nebo úvěrové smlouvy, jejímž předmětem bude financování ojetých či nových automobilů, služeb a poplatků s tímto spojených. Listina byla podepsána dne 15.11.2004 vlastnoručně.

8. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. , IBAN, vyplynuly tytéž údaje jako ze smlouvy samotné, pokud jde o údaje o smluvních stranách a parametrech financování pořizovaného vozidla. Listina nenese podpisy smluvních stran. Podobné informace vyplynuly z listiny označené jako Ověřovací protokol.

9. Z Kontroly tachometru vyplynul počet servisních prohlídek.

10. Z Úvěrových podmínek a Sazebníku k úvěrovým podmínkám vyplynuly dalších práva a povinnosti smluvních stran včetně poplatků za jednotlivé poskytované služby. Listiny nenesou podpisy smluvních stran.

11. Z Výpisu z účtu č. , č. účtu, , Potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru bylo zjištěno, že v rámci účetní operace byla dne 8.7.2021 odepsána částka 93 398 Kč.

12. Z listiny označené jako , Anonymizováno, – Přehled plateb je zřejmé, že došlo k úhradě splátek v dohodnuté výši pravidelně za období od 4.8.2021 do 4.4.2023. V dalším období pak došlo k další úhradě osmi splátek v dohodnuté výši a k různým částečným úhradám ostatních předepsaných splátek. Celkem tak bylo uhrazeno 70 722 Kč. Dlužná částka byla vypočtena ještě na částku 70 778 Kč (z celkové sjednané částky 141 500 Kč).

13. Přípisem ze dne 26.6.2024 žalobkyně zesplatnila pohledávku vyplývající z úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu 65 983,49 Kč do 16.7.2024. Prohlášení o okamžité splatnosti dosud nesplatných částek provedla žalobkyně s účinností ke dni 5.6.2024 a vyzvala žalovaného k odevzdání předmětu financování.

14. Z Přípisu ze dne 16.7.2024 vyplynulo, že žalobkyně požádala o provedení změny vlastníka financovaného vozidla v registru vozidel poté, co odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Oba shora uvedené přípisy doručovala žalobkyně na adresu žalovaného sdělenou do smlouvy. Žalovaný si přípis ze dne 16.7.2024 nevyzvedl v úložní lhůtě.

15. Z Předžalobní upomínky ze dne 22.10.2024 vyplynula výzva právního zástupce žalobkyně žalovanému o úhradu celkového dluhu ve výši 72 967,67 Kč. Dle Podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě.

16. Z německy psané pracovní smlouvy vyplynul zaměstnavatel žalovaného shodný s tím, kterého uvedl do úvěrové smlouvy. Smlouva nese datum 29.10.2014. Z Výplatních pásek žalovaného za květen a červen 2021 vyplynula čistá výplata mzdy ve výši 1 516,28 Eur a 1 531,30 Eur.

17. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

18. Žalobkyně a žalovaný podepsali listinu označenou jako úvěrové smlouva. Žalobkyně ji podepsala prostřednictvím svého mandatáře. Stalo se tak 4.7.2021, kdy žalovaný odsouhlasil obsah listiny prostřednictvím kódu SMS na pobočce žalobkyně, který mu byl zaslán na jeho mobilní telefon. Na základě těchto úkonů byla převedena částka 93 398 Kč na účet žalovaného. Účastníci se dohodli, že žalovaný bude tuto částku splácet v 60 splátkách po 2 405 Kč od následujícího měsíce, tedy od 4.8.2021. Žalovaný tak skutečně činil poměrně dlouhou dobu pravidelně a v řádné sjednané výši, v lednu 2024 a následujících měsících však s úhradou přestal. Neuhradil 6 splátek ve splatnosti a žalobkyně proto využila svého oprávnění a úvěr zesplatnila s účinností ke dni 5.6.2024. Současně vyzvala žalovaného k vrácení vozidla, které bylo prostřednictví zaslaných peněz financováno a k zpětnému převodu vlastnického práva k němu. Na dané žalovaný nereagoval. Žalovaný byl v době, kdy mu bylo vozidlo financováno prostřednictvím poskytnuté shora uvedené částky zaměstnán v SRN u zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, a byla mu vyplacena mzda ve výši cca 1 500 eur za květen a červen 2021.y19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

20. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

25. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

28. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

30. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Soud se zabýval předně tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy o úvěru, kterou soud v daném případě považuje za platně uzavřenou, přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 10). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 6.2.2025, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Žalobkyně podle svého názoru splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného samotného před uzavřením předmětné smlouvy, když jeho příjem domácnosti měl činit cca 59 000 Kč měsíčně, čistý příjem ze zaměstnání 39 tis. Kč měsíčně, splátky ostatních závazků a výdajů činily 0 Kč měsíčně, náklady na bydlení činily 15 tis. Kč měsíčně, žalovaný byl svobodný a měl jednu vyživovací povinnost. Žalobkyně vycházela z konstanty na vyživovanou osobu ve výši 2 390 Kč a 10 % rezervy příjmů.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

33. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

34. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

35. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

36. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

37. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není např. zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované osoby. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, ., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

38. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného před samým poskytnutím úvěru, když tvrzení nabídnuté žalovaným nepodrobila (krom zajištění pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek) jakémukoli kritickému zkoumání. Pokud žalobkyně vycházela při zkoumání poměrů žalovaného z celkových příjmů jeho domácnosti ve výši 59 tis. Kč, není možné tuto skutečnost nijak osvědčit, když dané je pouhým údajem sděleným žalovaným. Není možné zjistit, proč žalovaný či snad žalobkyně uvedla do smlouvy údaj o celkových příjmech domácnosti žalovaného, který byl svobodný, navýšený o dalších 20 tis. Kč. Stejně tak částka výdajů na bydlení, ostatní měsíční výdaje a závazkové zatížení. Žalovaný dosahoval čistého příjmu ze zaměstnání cca ve výši 37 tis. Kč po přepočtu kurzem Eura k 30.6.2021, kdy tento údaj byl ověřen předloženými výplatními páskami. Další informace jím sdělené o osobním stavu ověřovány nikterak rovněž nebyly. Soud má za to, že pokud je jakýkoli poskytovatel úvěru schopen žádat minimálně listiny prokazující příjem žadatele o úvěr (pracovní smlouvu, výplatní pásky), je schopen žádat rovněž listiny osvědčující výdaje na bydlení a úhradu potřeb žadatele (např. nájemní smlouva, úhrady záloh, jízdní náklady či náklady na komunikace). Není tak namístě argumentovat tím, že žalobkyně není sto zjistit a osvědčit pravdivost údajů týkajících se pravidelných výdajů žadatele, když je schopna žádat doložení příjmů. Stejně tak je nutné pečlivě zjistit celkové závazkové zatížení žadatele o úvěr, když splátky ostatních úvěrů jsou schopny ve svém celku vyloučit další schopnost žadatele hradit další úvěr, o který má zájem. Čili lze konstatovat, že žalobkyně zcela rezignovala na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalovaného. Současně ponechala zcela bez zájmu ověření registrů ke zjištění skutečného závazkového zatížení žalovaného, byť do smlouvy uvedl nulové zatížení. Kontext situace, kdy žalovaný, ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovaným uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila krom listin o příjmu žalovaného za dva měsíce roku 2021 listiny, z nichž vycházela při posuzování bonity žalovaného. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Žalobkyně dále neprokázala, že by lustrovala obvyklé rejstříky, byť to tvrdila, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr o neexistenci jiného zatížení dalším závazkem či exekucí.

39. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a uzavírá proto, že žalobkyně neměla svou vlastní nečinností dostatek vstupních relevantních informací pro splnění své zákonné povinnosti o tom, přezkoumat schopnost žalovaného úvěr v budoucnu hradit.

40. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Pro úplnost soud doplňuje, že ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

41. Jelikož soud dospěl k závěru, že se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy ověřovala, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú., posoudil proto Smlouvu, jako absolutně neplatnou. Za všech okolností a poté, co bylo prokázáno, že žalobkyně formou poskytnutého úvěru financovala žalovanému nákup osobního vozu částkou 93 398 Kč, posoudil právní vztah mezi účastníky jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 93 398 Kč. Žalovaný na tuto částku uhradil 70 722 Kč, proto bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nadále existuje ve výši 22 676 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnila.

42. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 16.7.2024. Soud má za to, že výzva ze dne 26.6.2024 se dostala včas do sféry žalovaného, když byla podána k poštovní přepravě dne 27.6.2024, doručena byla dne 1.7.2024 a dluh měl být uhrazen do 16.7.2024). Dnem následujícím, tedy 17.7.2024, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

43. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

45. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.