57 C 157/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 694 348,75 Kč s příslušenstvím (úvěr)

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 600 550,55 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 600 550,55 Kč ve výši 11,50 % od 5. 9. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 67 591,10 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 15 467,11 Kč, ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 539 672,65 Kč od 2. 7. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, s úrokem ve výši 9,99 % ročně z částky 521 363,75 Kč od 2. 7. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 9,99 % ročně z částky 13 020,90 Kč od 2. 7. 2025 do zaplacení,a dále v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 26 207,10 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 4 361,66 Kč, ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 154 676,10 Kč od 2. 7. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 147 023,50 Kč od 2. 7. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 4 410,60 Kč od 2. 7. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40 779 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , tituly za jménem 1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 20.10.2025 doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 17.12.2025 domáhala na žalované zaplacení částky 694 348,75 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, což odůvodnila tvrzením, že původní věřitel – , právnická osoba, . (dále jen banka nebo původní věřitel) – poskytl žalované úvěr ve výši 519 128 Kč za účelem konsolidace stávajících závazků dne 28.5.2024. Součástí ujednání smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky původního věřitele. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaná se bance zavázala splácet úvěr v pravidelných 119měsíčních splátkách uvedených ve smlouvě po 6 939 Kč s úrokem ve výši 9,99 % ročně od 20.6.2024 a s poplatky a cenami za úkony a služby souvisejícími s poskytnutým úvěrem ve výši podle platného ceníku banky. Za tímto účelem byla žalovaná povinna vést na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Smluvní strany sjednaly, že úroky z úvěru budou připisovány k jistině ke každému poslednímu dni příslušného měsíce a stanou se její součástí. Dále byla dohodnuta možnost zesplatnění úvěru bankou pro případ prodlení s úhradou splátek. Žalovaná splátky řádně a včas nesplácela, proto banka prohlásila úvěr za okamžitě splatný ke dni 2.4.2025, což bylo přípisem stejného data žalované oznámeno a ta byla vyzvána k úhradě přípisem stejného data. Na tento úvěr uhradila pouze částku 47 046,45 Kč. Banka pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26.6.2025 s účinností ke dni 1.7.2025, což bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 8.7.2025. Ke dni postoupení činil neuhrazený zůstatek úvěru 521 363,75 Kč, úroky z úvěru byly vyčísleny na 13 020,90 Kč, úrok z prodlení byl kapitalizován na 15 467,11 Kč a poplatky ve výši 5 288 Kč. Jistina pohledávky je tak s připsanými úroky ve výši 534 384,65 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes upomínku zástupce žalobkyně ze dne 20.8.2025.Dále původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 150 000 Kč bez sjednaného účelu dne 27.5.2024. Součástí ujednání smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky původního věřitele. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaná se bance zavázala splácet úvěr v pravidelných 67měsíčních splátkách uvedených ve smlouvě po 3 200 Kč s úrokem ve výši 12,99 % ročně počínaje dnem 20.6.2024 a s poplatky a cenami za úkony a služby souvisejícími s poskytnutým úvěrem ve výši podle platného ceníku banky. Za tímto účelem byla žalovaná povinna vést na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Smluvní strany sjednaly, že úroky z úvěru budou připisovány k jistině ke každému poslednímu dni příslušného měsíce a stanou se její součástí. Dále byla dohodnuta možnost zesplatnění úvěru bankou pro případ prodlení s úhradou splátek. Žalovaná splátky řádně a včas nesplácela, proto banka prohlásila úvěr za okamžitě splatný ke dni 2.4.2025, což bylo přípisem stejného data žalované oznámeno a ta byla vyzvána k úhradě přípisem stejného data. Na tento úvěr žalovaná uhradila toliko částku 21 531 Kč. Banka pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26.6.2025 s účinností ke dni 1.7.2025, což bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 8.7.2025. Ke dni postoupení činil neuhrazený zůstatek úvěru 147 023,50 Kč, úroky z úvěru byly vyčísleny na 4 410,60 Kč, úrok z prodlení byl kapitalizován na 4 361,66 Kč a poplatky ve výši 3 242 Kč. Jistina pohledávky je tak s připsanými úroky ve výši 151 434,10 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes upomínku zástupce žalobkyně ze dne 20.8.2025.Banka splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované splácet oba úvěry, a to vždy na základě informací získaných od žalované při zpracování žádosti žalované, v rámci, které byla žalovaná dotazována na své rodinné majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace uvedené žalovanou, zejména výši jejího příjmu dospěla banka k názoru, že její schopnost splácet úvěr je dostatečná.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru je zřejmé, že banka poukázala k žádosti žalované úvěr ve výši 150 000 Kč se splatností celé částky do 20.12.2029 a splátkou ve výši 3 200 Kč měsíčně. Úrok činil 12,99 %. Žalovaná byla identifikována svým rodným číslem. Splatnost splátky byla ke dni 20. v měsíci s prvou splátkou ke dni 20.6.2024 v počtu 67 splátek. Při řádném splácení činila celková částka k úhradě 201 600 Kč. V čl. 8, bodu 8.2 byla sjednána možnost banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, a to za předpokladu zejména nehrazení splátek, tj. 1 splátky po dobu 3 měsíců či v případě prodlení s úhradou více než dvou splátek. Žalovaná jako klient banky podepsala smlouvu elektronicky stejně jako banka.

5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru je zřejmé, že banka poukázala k žádosti žalované úvěr ve výši 519 128 Kč se splatností celé částky do 20.4.2034 a splátkou ve výši 6 939 Kč měsíčně. Úrok činil 9,99 %. Žalovaná byla identifikována svým rodným číslem. Splatnost splátky byla ke dni 20. v měsíci s prvou splátkou ke dni 20.6.2024 v počtu 119 splátek. V čl. 8, bodu 8.2 byla sjednána možnost banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, a to za předpokladu zejména nehrazení splátek, tj. 1 splátky po dobu 3 měsíců či do prodlení s úhradou více než dvou splátek. Úvěr byl poskytován jako účelový pro konsolidaci úvěrů nebo půjček, kdy konsolidované dluhy byly – úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty od , právnická osoba, . s částkou určenou ke splacení ve výši 15 750 Kč a splátkový úvěru u , právnická osoba, . s částkou určenou ke splacení ve výši 303 469 Kč. Žalovaná jako klient banky podepsala smlouvu elektronicky stejně jako banka. V obou případě daných smluv bylo sjednáno, že úroky z úvěru budou připisovány k jistině úvěru a stanou se tak její součástí k poslednímu dni každého kalendářního měsíce.

6. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta vypracovaného bankou k žádosti ze dne 27.5.2024, kdy tato listina je sama nedatovaná, plyne, že banka vycházela z příjmu žalované 22 408 Kč, který žalovaná uvedla a pracovníky banky byl kontrolován na základě příchozích transakcí na její účet. Dále banka ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalované a historii v interní evidenci svých klientů bez negativních zjištění. Žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 2 000 Kč a nájemné ve výši 3 500 Kč, přičemž banka stanovila životní výdaje klientky na základě dat sdělených žalovanou na 10 361 Kč. Současně banka stanovila maximální hranici poměru průměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů žalované. V daném případě činil ukazatel splátkového zatížení 36,61 % po poskytnutí úvěru. Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč, banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že v době úrokové žádosti zde měla žalovaná poskytnuty kontokorentní úvěr v ČS s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 150 Kč, revolvingový úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a splátkou 300 Kč, spotřební úvěr v ČS se splátkou 4 103 Kč a kreditní kartu splátkovou mimo ČS s limitem 15 000 Kč a orientační splátkou ve výši 450 Kč. Splátka nového úvěru činila 3 200 Kč, celkové splátkování pak 8 203 Kč. Příjem žalované tak byl dostatečný k pokrytí splátek a životních výdajů. Po odečtení nového splátkové zatížení zbývalo žalované 14 205 Kč na pokrytí životních nákladů.

7. Z Oznámení o úrokových sazbách byly zjištěny veškeré sazby úroků příslušné pro jednotlivé produkty banky.

8. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta vypracovaného bankou k žádosti ze dne 28.5.2024, kdy tato listina je sama nedatovaná, plyne, že banka vycházela z příjmu 22 408 Kč, který žalovaná uvedla a pracovníky banky byl kontrolován na základě příchozích transakcí na její účet. Dále banka ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalované a historii v interní evidenci svých klientů bez negativních zjištění. Žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 1 500 Kč, přičemž banka stanovila životní výdaje klientky na základě dat sdělených žalovanou na 8 896 Kč. Současně banka stanovila maximální hranici poměru průměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů žalované. Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč, banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že v době úrokové žádosti zde měla žalovaná poskytnuty kontokorentní úvěr v ČS s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 250 Kč, revolvingový úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a splátkou 300 Kč, spotřební úvěr v ČS se splátkou 4 103 Kč a kreditní kartu splátkovou mimo ČS s limitem 15 000 Kč a orientační splátkou ve výši 450 Kč a spotřební úvěr v ČS se splátkou 3 200 Kč. Splátka nového úvěru činila 6 939 Kč, celkové splátkování pak 10 689 Kč. Příjem žalované tak byl dostatečný k pokrytí splátek a životních výdajů. Po odečtení nového splátkové zatížení zbývalo žalované 11 719 Kč na pokrytí životních nákladů.

9. Z Výpisu z účtu žalované č. , č. účtu, za období od května 2023 do května 2024 je patrné, že žalovaná nakupovala platbami kartou u běžných obchodníků potraviny, tabákové zboží, oblečení, drogerii, streamovací služby (Gecco, Kaufland, Penny, Rossmann, Kik Textil, Traficon, Lidl, Netflix apod.), dále byly hrazeny bezhotovostně služby, které nebyly identifikovány popisem transakce, bylo hrazeno nájemné ve výši 8 957 Kč – 10 075 Kč. Dále přicházely drobné částky od různých fyzických osob. Dále přicházela cca kolem 13. dne v měsíci mzda ve výši cca 20 000 Kč – 24 500 Kč a žalovaná vybírala z bankomatu různě vysoké částky. Jiné typy pravidelných či nepravidelných operací na účtu patrné nejsou.

10. Z listin označených jako Podklady pre súdne konanie včetně obratové historie bylo zjištěno, že dne 27.5.2024 došlo v systému banky k založení úvěru ve výši 150 000 Kč jeho čerpáním. Již dne 24.6.2024 označila banka splátku ve výši 3 200 Kč jako splátku jistiny po splatnosti, stejně tak to bylo v červenci roku 2024, ke dni 20.8.2024 byla zaplacena bezhotovostní splátka úvěru, 11.10.2024 splátka jistiny po splatnosti, stejně tak 13.11.2024 a 30.11.2024. Od úhrady této poslední splátky neuhradila žalovaná bance na tento úvěr již ničeho. Banka tak odepsala částku 147 023,50 Kč na jistině, 4 410,60 Kč na řádných úrocích, 3 242 Kč na poplatcích, evidenčně pak odepsala částku 4 361,66 Kč. Dále bylo předepsáno po odpisu 159 037,76 Kč.

11. Dále dne 28.5.2024 došlo v systému banky k založení úvěru ve výši 519 128 Kč jeho postupným čerpáním dne 28.5.2024 a 31.5.2024. Již dne 24.6.2024 označila banka částku ve výši 907,46 Kč jako splátku jistiny po splatnosti, splátky, které byly hrazeny v termínu splatnosti byly označeny jako bezhotovostní splátka úvěru. Žalovaná nepravidelně splácena od 20.6.2024 do 20.12.2024, kdy byla připsána poslední část splátky. Po tomto datu již neuhradila na tento úvěr ničeho. Banka tak odepsala částku 521 363,75 Kč na jistině, 13 020,90 Kč na řádných úrocích, 5 288 Kč na poplatcích, evidenčně pak odepsala částku 15 467,11 Kč. Dále bylo předepsáno po odpisu 555 139,76 Kč.

12. Přípisem ze dne 1.3.2026 vyzvala banka žalovanou k úhradě dluhu po splatnosti ve výši 12 543 Kč.

13. Přípisem ze dne 1.3.2026 vyzvala banka žalovanou k úhradě dluhu po splatnosti ve výši 25 262 Kč.

14. Přípisem ze dne 2.4.2025 banka vyzvala žalovanou k úhradě celkové zbývající částky z úvěru, který banka prohlásila za okamžitě splatný ve výši 150 266 Kč, a to z důvodu neuhrazené pohledávky na úvěrovém účtu v termínu.

15. Přípisem ze dne 2.4.2025 banka vyzvala žalovanou k úhradě celkové zbývající částky z úvěru, který banka prohlásila za okamžitě splatný ve výši 526 652 Kč, a to z důvodu neuhrazené pohledávky na úvěrovém účtu v termínu.

16. Z listiny označené jako Ceník pro soukromou klientelu jsou patrné veškeré poplatky za produkty a služby poskytované bankou jednotlivým druhům klientů.

17. Z listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek soud zjistil, že ji uzavřel původní věřitel a žalobkyně dne 26.6.2025 a jejím předmětem byl převod pohledávek z poskytnutých zápůjček ze smluv o spotřebitelském úvěru, o půjčce či o zápůjčce specifikovaných v příloze č. , hodnota, k této smlouvě. Listina nese podpisy obou smluvních stran. Z Přílohy č. , hodnota, soud zjistil, že pohledávky za žalovanou byly uvedeny jako převáděné pod číslem , hodnota, a , Anonymizováno, . I tato listina ze dne 21.9.2023 nese podpis obou smluvních stran jako na smlouvě o postoupení pohledávek. Stejně tak Dohoda o úplatě za převáděné portfolio pohledávek ze dne 30.6.2025. Banka posléze potvrdila Potvrzením ze dne 2.7.2025 zaplacení úplaty postupníkem v plné výši.

18. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7.7.2025 bylo zjištěno, že původní věřitel oznámil postoupení pohledávek na nového věřitele žalované a vyzval ji k úhradě dluhu novému věřiteli.

19. Přípisem ze dne 7.7.2025 zaslala žalobkyně žalované informaci týkající se jejích závazků a žádala o vyplnění přiloženého dotazníku. Přípis podala k poštovní přepravě dne 8.7.2025.

20. Právní zástupce žalobkyně urgoval žalovanou o úhradu dluhu přípisem ze dne 20.8.2025, který téhož dne podal k poštovní přepravě.

21. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

22. Původní věřitel – banka poskytla žalované dva úvěry. Jeden dne 27.5.2024 ve výši 150 000 Kč (bezúčelový) a druhý následujícího dne 28.5.2024 ve výši 519 128 Kč za účelem konsolidace stávajících úvěrů. Prvý z nich měla splácet splátkami ve výši 3 200 Kč měsíčně ke každému 20 dni v měsíci a druhý ve splátkách po 6 939 Kč se stejnou splatností. V obou případech bylo elektronickým podpisem listiny označené jako smlouva dohodnuto, že úroky z úvěru budou ke každému poslednímu dni v měsíci připisovány k jistině a stanou se její součástí a současně, že v případě prodlení se splátkou po dohodnutou dobu je banka oprávněna prohlásit úvěry za okamžitě splatné. Vzhledem k tomu, že žalovaná se do prodlení skutečně dostala, a to v obou případech prakticky stejně, prohlásila banka úvěry za okamžitě splatné ke dni 2.4.2025, což žalované také oznámila. Žalovaná byla v drobném prodlení s úhradami splátek od samého počátku splácení, přičemž i když uhradila řádnou splátku, uhradila např. o několik dní později případně neuhradila-li řádně, uhradila ale v termínu splatnosti. Banka jí oznámila také postoupení pohledávek z úvěrů na žalobkyni dopisem ze dne 7.7.2025. Obě pohledávky byly součástí seznamu postupovaných pohledávek a byly dostatečně identifikovány. Při zkoumání úvěruschopnosti v obou případech banka vycházela z informací poskytnutých žalovanou a z vlastních informací získaných lustracemi. V případě úvěru ze dne 27.5.2024 vyšla z příjmu žalované 22 408 Kč, lustrace v insolvenčním rejstříku, CBCB rejstříku a ze zkoumání vlastní historie, dále z výdajů ve výši 2 000 Kč měsíčně, z nájemného ve výši 3 500 Kč (sdělenou žalovanou), z vlastního výpočtu nákladů ve výši 10 361 Kč. Dále ze splátek v celkovém objemu 5 003 Kč měsíčně a nové splátky 3 200 Kč, tj. ze splátkového zatížení ve výši 8 203 Kč. V případě úvěru ze dne 28.5.2024 vyšla z příjmu žalované 22 408 Kč, lustrace v insolvenčním rejstříku, CBCB rejstříku a ze zkoumání vlastní historie, dále z výdajů ve výši 1 500 Kč měsíčně (sděleno žalovanou), z vlastního výpočtu nákladů ve výši 8 896 Kč. Dále ze splátek v celkovém objemu 8 303 Kč měsíčně a nové splátky 6 939 Kč, tj. ze splátkového zatížení ve výši 10 689 Kč. Žalovaná dluh neuhradila ani přes opakované upomínky banky a zástupce žalobkyně. Banka na základě dohody o postoupení pohledávek z obou úvěru převedla pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

23. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

24. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

25. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

32. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

33. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

34. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 19). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 17.12.2025, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem toliko tak, že banka vyšla z údajů o příjmu žalované, z jí deklarovaných informací a informací získaných vlastní lustrací a statistických údajů. Původní věřitel podle názoru žalobkyně tak splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet oba spotřebitelské úvěry.

36. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

37. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

38. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

39. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

40. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

41. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není např. zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované osoby. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, ., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

42. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované před poskytnutím prvého i druhého úvěru, když tvrzení nabídnuté žalovanou nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Nebyly zkoumány její poměry majetkové, výdělkové, osobní a celková míra závazkového zatížení, jako např. výdaje na domácnost, vyživovací povinnosti, majetkové poměry apod. Je nelogické, že se banka v případě prvého úvěru ze dne 27.5.2024 spokojila s údaji žalované o zcela minimální výši výdajů a nájemného, ve druhém případě se navíc spokojila toliko s částkou 1 500 Kč na měsíčních výdajích již bez uvedených nákladů na nájemné. Pokud sama zjistila, resp. vycházela z částky jí vypočtenou, zcela zjevně tyto údaje žalované nevěřila. Krom jiného ani z výdajů vypočtených bankou nelze vycházet jako relevantního vstupního údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti, když k jeho výpočtu banka použila podle tvrzení žalobkyně údaje sdělení žalovanou, o které se sama přesvědčila o tom, že opakovaně uvádí nepravdivé údaje, to vše ve spojení s tím, že nerozklíčovala výpočet uvedený částek ve výši 10 361 Kč a 8 896 Kč. Stejné lze konstatovat poté, co žalovaná sdělila bance, že ničeho v měsíci nesplácí, tedy uvedla splátky ve výši 0 Kč v obou případech a z výpisů z účtu žalované plyne jenom nájemné ve výši necelých 11 000 Kč měsíčně. Tedy celkové měsíční výdaje žalované nutně musely být mnohem větší. Čili lze konstatovat, že žalobkyně zcela rezignovala na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalované tak, aby měla dostatek vstupních právně významných údajů, které jí poslouží jako podklad pro závěr o tom, zda je žalovaná skutečně schopna v budoucnu úvěr splatit zejména proto, že se žalovaná podle tvrzení žalobkyně výrazně rozcházela v údajích, které sama deklarovala a údajích, které měly vyplynou z výpisu z účtu. Soud má za to, že výpis z účtu za konkrétní delší období je jistě podkladem pro závěr o zjištění opakujících se příchozích platbách (výplaty od konkrétního zaměstnavatele), výdajích spadajících do každoměsíčních povinných plateb jako jsou platby na nájemném, zálohy hrazené spolu s užíváním bytu, pojištění čehokoli hrazené opakujícími se měsíčními platbami, splátky dluhů v případě ostatního závazkového zatížení, platby za telefonní a internetové služby či úhrady výživného atp., to ovšem pouze za předpokladu, že jsou dané platby identifikovatelné popisem transakce, tedy jsou hrazeny bezhotovostně z účtu dlužníka, neboť jen tak lze uzavřít, že měsíční pravidelné a doložené výdaje jsou v konkrétních částkách a jsou použitelné jako vstupní údaj pro posouzení schopnosti žadatele o úvěr tento v budoucnu splácet. Pakliže budou dané údaje z výpisů z účtů dlužníků vyplývat a budou identifikovatelné dostatečným způsobem, mohou podle názoru soudu nahradit i potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele žadatele o úvěr. V daném případě lze z historie obratů na běžném účtu zjistit, že žalobkyni chodila na účet výplata ve výši cca 22 tis. Kč měsíčně, a dále hradila nájemné ve výši cca 10 500 Kč. Občas jí chodily platby od různých fyzických osob, jinak žalovaná platí kartou za služby, zboží a potraviny, hradí streamovací služby, vybírá hotovost z bankomatů. Jinak lze z výpisu z účtu zjistit běžnou nárazovou obratovou historii o nákupech u různých obchodníků. V ostatním žalobkyně vyšla z informací deklarovaných žalovanou, a to včetně celkového závazkového zatížení, když ani celkovou splátku dluhů, o kterých žalovaná uvedla, že splácí z výpisu z účtu poznat nelze. Soud má proto za to, že banka nedisponovala dostatkem relevantních skutečností, které by odůvodnily závěr o tom, že vycházela při řádném posouzení schopnosti žalované úvěr v budoucnu splácet se zákonem žádaného okruhu údajů řádně doložených.

43. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, kdy se dlužník snaží zkreslit vstupní údaje, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod., nic k tomuto tvrzení nebylo doloženo.

44. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

45. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

46. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

47. Soud ze všech vyložených důvodů proto posoudil smlouvu, resp. smlouvy, jako absolutně neplatné a právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou jako vztahy bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částky 150 000 Kč a 519 128 Kč. Žalovaná na tyto částky uhradila 21 531 Kč a 47 046,45 Kč, proto bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 600 550,55 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

48. Žalovaná byla vyzvána původním věřitelem k vrácení dlužné částky do 4.9.2025 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované, když výzva ze dne 20.8.2025 byla podána k poštovní přepravě dne 20.8.2025, doručena byla dne 25.8.2025 a dluh měl být uhrazen do 4.9.2025). Dnem následujícím, tedy 5.9.2025, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

49. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

50. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smluv nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnější žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v tom rozsahu, který zjistil po odečtení procentuálně vyjádřeného neúspěchu od jejího úspěchu.

52. Žalobkyně se domáhala na žalované celkové částky (včetně kapitalizovaného příslušenství od splatnosti do rozhodnutí soudu) ve výši 891 462,59 Kč, byla úspěšná co do částky 646 718,90 Kč a neúspěšná co do částky 244 743,69 Kč (opět v obou případech včetně kapitalizovaného příslušenství jako výše). Co do procentuálního vyjádření je úspěch představován 72,50 % a neúspěch pak 27,50 %. Odčtením neúspěchu od úspěchu lze dovodit, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů v rozsahu 45 %.

53. Náklady řízení tvoří v dané věci žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 34 718 Kč, odměna za právní zastoupení advokátem stanovená podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7 bod 6, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 44 400 Kč (11 100 Kč za jeden úkon právní služby x 4 – příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva a účast na jednání soudu), dále paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 4, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT ve výši 1 800 Kč (4 režijní paušály ke každému úkonu právní služby po 450 Kč) a konečně náhrada za 21 % DPH z částky odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši 9 702 Kč. Náklady řízení tak činí v daném řízení celkem částku 90 620 Kč. Má-li žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 45 %, jedná se o částku 40 779 Kč.

54. Za podání žalobkyně, byť bylo učiněno k výzvě soudu, soud odměnu a náhradu hotových výdajů žalobkyni nepřiznal, neboť náklady na ně nepovažuje za účelně vynaložené. Soud má za to, že veškerá relevantní tvrzení má obsahovat žaloba sama tak, aby nemusel vyzývat žalobkyni k jejímu doplnění a mohl rozhodnout při prvém jednání ve věci, zejména pokud jde o tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované.

55. Náklady řízení je žalovaná povinna uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

56. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.