57 C 31/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené Jméno Zástupce , advokátem sídlem Plzeňská 3350/18, 150 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 85 700,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 306,21 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 34 306,21 Kč ve výši 15 % od 14.11.2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 51 394,24 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 74 305,04 Kč ve výši 15 % od 28.3.2024 do zaplacení a dále z částky 3 683,69 Kč ve výši 15 % od 28.3.2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 22.4.2024 doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 28.8.2024 domáhala na žalovaném zaplacení částky 74 305,04 Kč s příslušenstvím, částky 3 683,69 Kč s příslušenstvím, částky 4 718,90 Kč, částky 292,82 Kč a částky 2 700 Kč spolu s náklady řízení, což odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru , Anonymizováno, půjčka č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout mu úvěr ve výši 200 000 Kč. Úvěr měl být splacen dle dohody ve smlouvě v anuitních splátkách ve výši 6 110,41 Kč. Úvěr byl žalovaným načerpán převodem na bankovní účet. Ze strany žalovaného docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání, prodlení s úhradou měsíčních splátek, proto žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr zesplatnila ke dni 27.10.2023 a žalovaného vyzvala k úhradě zbývající části úvěru. Zbývající část načerpané a neuhrazené jistiny úvěru činí 74 305,04 Kč. Dále žalobkyně požaduje úhradu obchodního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění pohledávky na 3 683,69 Kč, když přirůstání kapitalizovaného úroku k dlužné jistině bylo sjednáno v čl. 43 Všeobecných obchodních podmínek. Proto žalobkyně požaduje přiznat úrok z prodlení i z částky kapitalizovaného obchodního úroku. Dále žalobkyně požaduje uhradit kapitalizovaný úrok z prodlení, vypočteného ke dni předání případu k vymáhání do advokátní kanceláře, tj. ke dni 27.3.2024. Dále žalobkyně požaduje uhradit úrok z prodlení počítaný z částky dlužného obchodního úroku a kapitalizovaného ke dni předání pohledávky k vymáhání do advokátní kanceláře, tj. ke dni 27.3.2024 v částce 292,82 Kč. V částce 2 700 Kč je pohledávka tvořena dílčími poplatky podle sazebníku, jako poplatek za prohlášení úvěru za splatný, poplatek za odeslání upomínky aj.Žalobkyně provedla s odbornou péčí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Vycházela z informací sdělených spotřebitelem, tj. informací potřebných pro relevantní posouzení příjmové a výdajové stránky. Nahlédla do databází BRKI, NRKI, ISISR, databáze , právnická osoba, aj. Zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze , právnická osoba, . Porovnáním příjmové a výdajové stránky úvěrovaného stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů klienta, kterou poměřila s jeho výdajovou stránkou ověřenou z interních i externích zdrojů. Současně vycházela žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, tedy z částky příjmu ve výši 27 200 Kč který doložil potvrzením o příjmu a z celkového příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč. Tyto příjmy žalobkyně porovnala s výdaji odhadnutými pomocí historických dat. Žalovaný neměl žádné externí ani interní závazky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivním.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Z listiny označené jako Žádost úvěr soud zjistil, že dne 23.2.2021 vyplnil žalovaný tuto listinu, kam uvedl své údaje včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, dále bydliště trvalé i aktuální. Požádal o úvěr ve výši 200 000 Kč. Byl zaměstnán na plný úvazek u společnosti , právnická osoba, . jako dělník s příjmem ve výši 27 200 Kč. Ostatní příjmy domácnosti činily 50 000 Kč. Počet zdrojů jeho příjmů byl 1. Ostatní nezbytné měsíční náklady činily 0 Kč, neměl srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky a neměl žádnou vyživovací povinnost. Bydlel u rodičů, vzdělání dosáhl středního a zaměstnán byl na dobu neurčitou. Listinu opatřil vlastnoručním podpisem a datoval ji dnem 23.2.2021.

5. Z Potvrzení o výši příjmu podepsanou zaměstnavatelem žalovaného a žalovaným dne 22.2.2021 je zřejmé, že za poslední tři měsíce činil průměrný příjem žalovaného 27 200 Kč, pracoval jako montážní dělník u společnosti , právnická osoba, ., , adresa, . Neměl žádnou vyživovací povinnost a tento zaměstnavatel neprováděl ze mzdy žádné srážky.

6. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru bylo zjištěno, že žalovaný obdržel od žalobkyně úvěr ve výši 200 000 Kč s datem čerpání 23.2.2021, který měl být uhrazen ve 40 splátkách po 6 110,41 Kč, resp. 6 715,41 Kč včetně pojištění schopnosti splácet. Úvěr měl být čerpán bezhotovostně na účet žalovaného. Dále byly stanoveny poplatky za poskytované služby poplatku za zesplatnění úvěru či každou zaslanou písemnou upomínku. Současně bylo sjednáno oprávnění žalobkyně zesplatnit úvěr v okamžiku prodlení s plněním jakékoli pohledávky bance. Smlouva byla podepsána oběma smluvními stranami dne 23.2.2021.

7. Z Dodatku nazvaného Zrušení pojištění schopnosti splácet ze dne 23.2.2021 je patrné, že smluvní strany zrušily článek týkající se pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Listinu podepsaly obě smluvní strany.

8. Z listiny označené jako Amortizace vyplynula poslední přijatá platba dne 3.7.2023 ve výši 712,72 Kč, datum ukončení smlouvy dne 27.10.2023 a dlužná částka 85 508,15 Kč.

9. Z Historie úvěru, Výpisů z úvěrového účtu za období 2/2021 až 10/2023 a Výpisu z běžného účtu č. 2/2021 soud zjistil, že žalovaný uhradil na splátkách celkem částku 165 693,79 Kč. Převod celé výše úvěru byl realizován dne 23.2.2021, přičemž žalovaný počal hradit od 1.4.2021.

10. Z Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 29.10.2023 je zřejmé, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek banka zesplatnila úvěr a požadovala uhradit částku 81 373,70 Kč do 13.11.2023. Výzvu podala k poštovní přepravě dne 31.12.2023.

11. Z Tabulky vypracované žalobkyní vyplynuly tytéž údaje o poměrech žalovaného jako z Potvrzení o výši příjmu. Krom toho pak skutečnost, že 54,4 % se žalovaný podílel na nákladech na bydlení. Náklady na bydlení uvedeny ale nebyly. Neměl externí ani interní splátky ani žádné ostatní výdaje.

12. Právní zástupce žalobkyně urgoval žalovaného o úhradu dluhu přípisem ze dne 2.4.2024, který dne 2.4.2024 podal k poštovní přepravě.

13. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

14. Žalobkyně a žalovaný podepsali listiny, na základě kterých, obdržel žalovaný od žalobkyně částku 200 000 Kč převodem na účet. Od 1.4.2021 počal žalovaný splácet poskytnuté finanční prostředky sjednanými splátkami poté, co smluvní strany zrušily část smlouvy o pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalovaný však poslední splátku nikoli v řádné výši uhradil 3.7.2023 a dále již nesplácel. Žalobkyně využila svého práva a úvěr ke dni 29.10.2023 zesplatnila. Celkový dluh ve výši 81 373,70 Kč požadovala po žalovaném žalobkyně zaplatit do 13.11.2023. Žalovaný tak neučinil ani k výzvě žalobkyně, ani k výzvě jejího právního zástupce.

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. To vše za situace, kdy byla smlouva o úvěru uzavřena (smluvní strany ji stvrdily vlastnoručními podpisy a datovaly ji). Za tímto účelem soud vyzval žalobkyni spolu s předvoláním k jednání ke sdělení, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 28.8.2024, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Žalobkyně splnila podle svého názoru svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byla dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřeny oproti dokladu o výši příjmu ze zaměstnání.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

31. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

32. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

34. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnuté žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání zejména pokud jde o výdajovou stránku. Pokud bydlel žalovaný u rodičů a podílel se na nákladech na bydlení více než polovinou, přičemž náklady na bydlení nejsou známy, když nebyly ani tvrzeny, již za této situace nelze odpovědně tvrdit, že žalovaný byl schopen hradit vypočtenou splátku úvěru, byť ji po delší dobu hradil. Současně nebylo nijak vysvětleno, z jakého důvodu žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela i z ostatního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč, když žalovaný uvedl, že má toliko jeden zdroj příjmu, a to zdroj ze zaměstnání. Lze tak předpokládat, že se jedná o příjem jiné osoby či jiných osob a jako takový by do poměrů žalovaného být započten neměl, byť by to byl např. příjem jeho družky, která s ním mohla žít ve společné domácnosti. Nic takového ovšem v rámci komplexního zjištění poměrů žalovaného nebylo zkoumáno, resp. nebylo tvrzeno. Dále ní zřejmé, proč žalobkyně nevyžádala tvrzení o výdajích žalovaného a jejich doložení listinami tak, jak požaduje rozhodnutí nejvyššího soudu citované výše. V daném případě žalobkyně informaci o výdajích nežádala, tudíž neměla co prověřovat a spokojila se pouze se statistickým údajem. Ze všech vyložených důvod má soud za to, že nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že je žalovaný schopen hradit úvěr do budoucna tak, aby dostál po celou dobu všem smluvním podmínkám v rámci dohody smluvních stran přijatých.

35. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

36. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

37. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

38. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, a proto je nutné právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 200 000 Kč. Bylo prokázáno listinou označenou jako Historie úvěru, že na částku 200 000 Kč uhradil žalovaný částku 165 693,79 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nadále existuje ve výši 34 306,21 Kč, což je částka, která zbývá po odečtení této částky od celkové výše úvěru. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil.

39. Žalovaný byla vyzván původním věřitelem k vrácení dlužné částky do 13.11.2023. Dnem následujícím, tedy 14.11.2023, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

40. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

41. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

43. Žalovaný je povinen dlužnou částku příslušenstvím uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť soud důvody pro rozhodnutí odlišné neshledal.