57 C 82/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené Jméno Zástupce Anonymizováno . Anonymizováno ., advokátem sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 61 742,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 56 547,88 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 56 547,88 Kč ve výši 14,75 % od 14.5.2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 194,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 637,30 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 59 986,04 Kč od 30.7.2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 040,77 Kč od 9.5.2024 do 29.7.2024 a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 61 742,04 Kč ve výši 14,75 % od 30.7.2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 186 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , tituly za jménem 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 29.7.2024, doplněnou podáním ze dne 6.9.2024 a ze dne 26.12.2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 61 742,04 Kč spolu s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. V odůvodnění uvedla, že uzavřela s žalovanou dne 4.9.2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (dále jen „ÚS“). Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky (dále jen „ÚP“). Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalovaná prostřednictvím úvěrové karty mohla čerpat úvěr vždy max. ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 60 000 Kč a v průběhu trvání úvěrového vztahu jej bylo možné změnit. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené v ÚS, tedy ve výši 4 % z aktuální dlužné částky se splatností k 20. dni kalendářního měsíce.Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně. Žalovaná nejprve zvolila, o jako výši úvěru má zájem, vyplnila registrační formulář zadáním svých osobních údajů, jakož i údajů o svých rodinných majetkových a dalších poměrech. Zvolila své přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření. Pokud se rozhodla pro elektronické uzavření smlouvy, proběhla opětovná verifikace její osoby a byla jí předložena smlouva s vyplněnými údaji. Dále byla povinna předložit platný doklad totožnosti jako podmínky vzniku smlouvy. Následně jí bylo umožněno podpisem uzavřít smlouvu. Projev vůle, který je stvrzen SMS kódem, zaslaným na verifikované telefonní číslo, považuje žalobkyně za dostatečně určitý, přičemž je z něj zřejmá vůle klienta uzavřít smlouvu. Smlouva je vyhotovena písemně v elektronické podobě. Uzavření smlouvy prokazuje i transakční historie. Na smlouvu bylo žalovanou čerpáno trojím způsobem, a to nákupem zboží na splátky, dále převodem hotovosti na účet žalované a platbami pomocí virtuální platební karty. Dne 5.9.2023 byla žalovanou načerpána částka 8 199 Kč na úhradu ceny zboží prodejci. , adresa, ovšem nebylo žalovanou převzato, v důsledku čehož byla objednávka stornována a prodejce částku vrátil na účet žalobkyně. Dále čerpala žalovaná převodem hotovosti na účet č. , č. účtu, částku 60 000 Kč a dále jí byla dne 28.9.2023 vydána virtuální platební karta, ze které čerpala prostředky až dne 14.10.2023V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku 66 614 Kč a na poskytnutí úvěr uhradila celkem částku 10 066,12 Kč. Jelikož žalovaná nesplácela závazek řádně a včas, využila žalobkyně oprávnění stanoveného v čl. 7.1 ÚS a prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dvou splátek nebo do prodlení s úhradou jedné splátky po dobu delší tří měsíců. K zesplatnění došlo ke dni 24.4.2024 a žalovaná byla vyzvána k úhradě celého zbytku úvěru. Žalovaná dluh neuhradila, proto žalobkyně požaduje uhradit žalovanou částku, kterou tvoří dlužná jistina ve výši 59 986,04 Kč, dlužné poplatky ve výši 1156 Kč, dlužné náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč.Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně vychází z informací sdělených klientem, kdy příjem žalované podle jí sdělených informací měl činit 30 000 Kč, životní minimum činilo 4 470 Kč, výše splátky schváleného úvěru 400 Kč, žalovaná nesplácela žalobkyni žádný další úvěru ani neměla závazek vůči jiným společnostem z NRKI, tedy měsíční výdaje na úvěry neměla žádné. Měsíční výdaje na bydlení činily 8 000 Kč, životní minima členů domácnosti žalované činila 8 510 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní.

3. Žalovaná se k jednání soudu bez omluvy nedostavila, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese jejího trvalého pobytu shora), ani nepožádala o odročení jednání z důležitého důvodu. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastnic, vycházeje z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Žalobkyně předložila listinu nazvanou jako Šikovný účet – revolvingový úvěr č. , hodnota, ze dne 4.9.2023, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalované až do výše 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet po 4 % z dlužné částky měsíčně (min 400 Kč). Dále byl sjednán účelový úvěr ve výši 8 199 Kč jako úhrada za mobilní telefon, který měl být splacen 11 splátkami ve výši 820 Kč. Krom toho byly dohodnuty poplatky ve výši 39 Kč měsíčně za vedení účtu, měsíční inkaso celkové dlužné částky k úhradě za 19 Kč aj. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalované, a to číslo průkazu totožnosti 213634832, to že je svobodná, bez vyživovacích povinností, se základním vzděláním, žijící s rodiči a adrese , adresa, . Dále že je zaměstnána s měsíčním příjmem 30 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč, výdaje na bydlení 8 000 Kč, bez splátek jiných úvěrů a s ostatními výdaji ve výši 5 000 Kč.

5. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“ vyplynulo, že byla provedena lustrace žalované v interních registrech žalobkyně a dále v registru NRKI, CEE, ISIR a MVCR. Dále je zde uvedeno, že žalovaná má příjmy ve výši 30 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč a výdaje domácnosti pak 13 000 Kč, žalovaná nemá děti, bydlí u , Anonymizováno, , je svobodná.

6. V listině označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ žalobce představuje svou metodiku hodnocení úvěruschopnosti klientů, když zejména uvádí, že používá statistický model, jehož užití zevrubně obhajuje, dále uvádí, že používá lustrace v příslušných registrech a dále zde upozornil, že žádný právní předpis nestanoví konkrétní postup při zkoumání úvěruschopnosti.

7. Z výpisu čerpání a splátek žalované vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou od žalobkyně čerpala žalovaná celkem 66 614 Kč a uhradila zpět 10 066,12 Kč, a to ve splátkách v období od října do prosince roku 2013. Dále již nehradila vůbec. Částka 60 000 Kč byla načerpána nadvakrát, a to 10 000 Kč dne 5.9.2023 a 50 000 Kč dne 26.9.2025 převodem hotovosti na účet č. , č. účtu, .

8. Dále žalobkyně doložila výzvu ke splacení úvěru v celé zbývající výši adresovanou žalované ze dne 24.4.2024, kde ji vyzývá k doplacení dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalované odeslána dne 25.4.2024.

9. V předžalobní výzvě ze dne 14.5.2023 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalované odeslána 15.5.2024.

10. Z přípisu , právnická osoba, . ze dne 20.12.2024 vyplynulo, že majitelem účtu č. , č. účtu, byla žalovaná, a že na tento účet byla dne 5.9.2023 připsána částka ve výši 10 000 Kč od společnosti , Jméno žalobkyně, . a dne 26.9.2023 částka 50 000 Kč od téže společnosti.

11. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

12. Žalovaná uzavřela s žalobcem shora specifikovanou smlouvu. Žalobkyně poskytla žalované v této souvislosti celkem 60 000 Kč na její účet vedený u , právnická osoba, ., dále pak čerpala žalovaná částku 6 614 Kč. Žalovaná žalobkyni v této souvislosti uhradila celkem 10 066,12 Kč v období od poskytnutí úvěru do prosince roku 2012. Žalobkyně zaslala žalované výzvy shora uvedené.

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

21. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud se zabýval předně tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni při jednání o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 26.12.2024, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Žalobkyně podle svého názoru splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, když její příjem měl činit cca 30 000 Kč měsíčně, splátky ostatních závazků činily 0 Kč měsíčně, žalovaná byla svobodná, bez vyživovací povinnosti, žila u rodičů, příjem ostatních členů domácnosti činil 60 000 Kč, náklady na bydlení celkem částku 13 000 Kč. Vzhledem k rozdílu v těchto částkách učinil původní věřitel závěr o dostatečné schopnosti žalované hradit úvěr ve výši 60 000 Kč.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

26. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

28. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

29. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

30. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není např. zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované osoby. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalované před tím, než jí na její účet zaslala částku 60 000 Kč, když tvrzení nabídnuté žalovanou nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Žalobkyně nepodrobila zkoumání žádný z údajů uvedených žalovanou do žádosti, alespoň to nijak nebylo doloženo. Není zde dotaz na zaměstnavatele, resp. není zřejmé, zda vůbec je žalovaná zaměstnána, nebylo zjištěno, jak se podílí na nákladech na bydlení, případně na ostatních příjmech domácnosti (zda z nich rovněž čerpá apod.), nebylo zjištěno, zda výdaje na domácnost jsou vynakládány v tvrzené výši a co jsou ostatní výdaje v částce 5 000 Kč apod. Čili lze konstatovat, že žalobkyně zcela rezignovala na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalované. To vše v souvislosti s tím, že žalované byl nakonec poskytnut úvěr v mnohem vyšší výši než sjednaných 10 000 Kč a splátka tak nemohla činit 400 Kč měsíčně. Kontext situace, kdy žalovaná, ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele úvěrů (tj. že není schopna dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro ni znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovanou uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž vycházela při posuzování bonity žalované. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Žalobkyně dále neprokázala lustraci obvyklých rejstříků, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund.

32. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

33. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

34. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

35. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou. Za všech okolností a poté, co bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované na její účet částku 10 000 Kč a 50 000 Kč a žalovaná dále čerpala částku 6 614 Kč, právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou soud posoudil jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku 66 614 Kč. Žalovaná na tuto částku uhradila 10 066,12 Kč, proto bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 56 547,88 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnila.

36. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 14 dnů od odeslání výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 13.5.2024 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované, když výzva ze dne 24.4.2024 byla podána k poštovní přepravě dne 25.4.2024, doručena byla dne 29.4.2024 a dluh měl být uhrazen do 13.5.2024). Dnem následujícím, tedy 14.5.2024, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

37. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

38. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy, resp. její neuzavření nevzniklo žalobkyni, právo na smluvní poplatky, a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

39. Žalobkyně byla ve věci většinově úspěšná a má tak vůči žalované právo na poměrnou část svých nákladů (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), když zároveň doložila splnění podmínek daných § 142a o.s.ř.

40. Náklady řízení na straně žalobkyně spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 2 470 Kč a nákladech za právní zastoupení advokátem podle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“). Odměna advokáta je v celkové výši 17 900 Kč za pět úkonů právní služby po 3 580 Kč, kdy soud daných pět úkonů považuje za účelně vykonané (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby a dvojí účast u jednání soudu). Náhrada hotových výdajů činí celkem částku 1 650 Kč, tj. 4 x 300 Kč za úkony učiněné do 31.12.2024 a dále za účast u jednání v červenci 2025 pak 450 Kč, to vše podle ust. § 13 odst. 4 a. t. Náhrada cestovních výdajů za cesty na soudní jednání a zpět jsou v částkách 370 Kč a 368 Kč, a to za 50 ujetých km, průměrnou spotřebu 4,5, resp. 4,6 l/100 km, náhradu za litr nafty ve výši 38,70 Kč, resp. 34,70 Kč a náhradu za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč, resp. 5,80 Kč, to vše podle příslušných vyhlášek č. 398/2023 Sb., resp. 475/2024 Sb. o změně sazby základní náhrad za používání silničních motorových vozidel a stravného a to stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrady pro roky 2024 a 2025. Náhradu za promeškaný čas na cestách k soudu a zpět právní zástupce neúčtoval. Na náhradě za 21 % DPH přísluší žalobkyni podle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. částka 4 260,48 Kč. Náklady řízení tak celkem činí částku 27 018,48 Kč.

41. Žalobkyně byla úspěšná co do zaplacení částky v celkové výši 66 656,63 Kč s příslušenstvím (kapitalizováno do doby vyhlášení rozsudku) a neúspěšná co do celkové částky 32 653,86 Kč (i zde příslušenství kapitalizováno za požadovanou dobu do vyhlášení rozsudku). Z celkového předmětu řízení ve výši 99 310,49 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 67 % a její neúspěch pak 33 %. Při odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 34 % svých nákladů. Z částky 27 018,48 Kč tedy na úhradu částky ve výši 9 186 Kč po zaokrouhlení.

42. Za dvojí podání žalobkyně, byť bylo učiněno k výzvě soudu, soud odměnu a náhradu hotových výdajů žalobkyni nepřiznal, neboť náklady na ně nepovažuje za účelně vynaložené. Soud má za to, že veškerá relevantní tvrzení má obsahovat žaloba sama tak, aby nemusel vyzývat žalobkyni k jejímu doplnění a mohl rozhodnout při prvém jednání ve věci.

43. Náklady řízení je žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

44. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.