7 C 109/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6 046 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 288 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 21. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 758 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 714,07 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 5 288 Kč od 30. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 238,70 Kč od 5. 2. 2021 do 29. 7. 2021, úroku z prodlení z částky 6 046 Kč ve výši 8,25 % ročně od 30. 7. 2021 do 20. 4. 2022, a dále úroku z prodlení z částky 758 Kč ve výši 8,25 % ročně od 21. 4. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 550,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 6 046 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne 23. 9. 2020 úvěrovou smlouvu [číslo]. Podpisem shora uvedené úvěrové smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 288 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v 11 pravidelných měsíčních splátkách po 566 Kč měsíčně. Úvěr byl úročen sazbou uvedenou ve smlouvě, a to od 23. 9. 2020, roční úroková sazba byla sjednána na 22,63 %. Žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v úvěrových podmínkách a úvěr zesplatnila ke dni 21. 1. 2021 a vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 21. 1. 2021. Pohledávka ve výši žalované částky pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 5 288 Kč, poplatků v částce 128 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 130 Kč a smluvních pokut ve výši 500 Kč. Žalovaný i přes výzvu ničeho neuhradil.

2. Žalobkyně v podání došlém soudu dne 11. 4. 2022 zevrubně popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzala žalobkyně v úvahu zdroj příjmu žalovaného, výši úvěrového rámce, výši měsíční splátky, čistý měsíční příjem, dále čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti, měsíční výdaje na bydlení, životní minimum členů domácnosti, souhrnnou měsíční splátku jiných úvěrových závazků, rodinný stav, druh bydlení a počet vyživovaných dětí. Dále žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v registru ISIR, CEE a SOLUS, a dále v NRKI. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru žalobkyně shledala žalovaného schopného splácet předmětný úvěr.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy k jednání soudu nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému účelový spotřebitelský úvěr ve výši 5 288 Kč na zaplacení kupní ceny zboží Realme C3. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,63 %, celková částka, kterou bylo potřeba zaplatit, činila 5 874 Kč. Splatnost první splátky byla stanovena do 23. 10. 2020. Žalovaný se zavázal splácet úroky a jistinu úvěru v 11 měsíčních splátkách ve výši 566 Kč vždy 14. dne v měsíci. Žalobkyně dále poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, přičemž výše měsíční splátky činí 4 % z dlužné částky, minimálně 400 Kč, roční úroková sazba činí 26,28 %, smlouva je žalovaným podepsána. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních údajů i údaje o poměrech žalovaného, kdy jakožto zdroj příjmu je uvedeno, že žalovaný je důchodce, v kolonce čistý příjem je zaznamenána částka 18 400 Kč, v kolonce příjem ostatních členů domácnosti je částka 18 000 Kč, dále je uvedeno, že žalovaný je ženatý, bydlí ve státním bytě, má učňovské vzdělání a nemá vyživovací povinnost. Shora uvedenou listinu žalovaný podepsal. Součástí smlouvy byly rovněž Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] a Rámcová pojistná smlouva č. [anonymizováno] [číslo].

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke spotřebitelskému úvěru, číslo smlouvy [číslo] vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou žalovaný od žalobkyně čerpal celkem 5 288 Kč a ničeho neuhradil.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy [číslo] žalovaného bylo zjištěno, že dne 23. 9. 2020 byla na účet [bankovní účet], pod variabilním symbolem [číslo] zaslána částka ve výši 5 288 Kč.

8. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 21. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení zesplatněného úvěru [číslo] s tím, že celková dlužná částka činila 6 382,68 Kč a měla být uhrazena do 14 dnů od sepsání výzvy.

9. Z poštovního podacího archu bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 22. 1. 2021 odeslána písemnost.

10. V předžalobní výzvě ze dne 15. 4. 2021 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána dne 16. 4. 2021.

11. Z interní databáze žalobkyně - úvěrových zpráv a úvěrových karet vyplývá, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalovaného, tedy rodným číslem, adresou, telefonním číslem a e-mailem. Dále žalobkyně k žalovanému evidovala, že má čistý příjem z důchodu 18 400 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 18 000 Kč, žalovaný je ženatý, bydlí ve státním bytě a nemá děti; měsíční výdaje domácnosti činí 6 000 Kč.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel dne 23. 9. 2020 s žalobkyní smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal 5 288 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 22,63 % ročně v pravidelných 11 měsíčních splátkách ve výši 566 Kč. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný ke dni 21. 1. 2021. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužných částek. Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a listinami shora uvedenými.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 5 288 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, informace od žalovaného), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, když si navíc ani příjem žalovaného ani příjem domácnosti nijak neověřila. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je ženatý, bezdětný, žije ve státním bytě a celkové měsíční výdaje domácnosti činí 6 000 Kč, což se jeví velmi nepravděpodobné s ohledem např. na ceny energií, potravin apod.. Žalobkyně tedy nezkoumala skutečné výdaje žalovaného a poskytnuté údaje kriticky nevyhodnotila. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 5 288 Kč, je třeba na tuto částku pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhů vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 19. 4. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (21. 4. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).

24. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšného žalovaného podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil, a žádné náklady na jeho straně ze spisového materiálu ani nevyplývají, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Po právním posouzení shora uvedeného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že mezi ní a žalovaným byla dne 22. 10. 2018 uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se měl zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobkyni nejpozději do 28 dnů. Žalobkyně k prokázání těchto svých tvrzení označila a předložila soudu písemnou smlouvu o úvěru ze dne 22. 10. 2018. Žalobkyně však řádně těmito předloženými listinnými důkazy neprokázala, že by mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím komunikace na dálku (§ 2395 a násl. obč. zák. a § 1824 a násl. obč. zák.) právě o takovém obsahu, který tvrdí v žalobě, když z žádného z nich neplyne vůle žalovaného smlouvu uzavřít. Předložená písemná smlouva ze dne 22. 10. 2018 není opatřena podpisem žalovaného. Proto soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně tvrzeného uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Dále se soud zabýval tím, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, když žalobkyně tvrdila, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. K prokázání tohoto svého tvrzení žalobkyně předložila listinu bez označení, v níž je vyznačena bankovní transakce ve výši 5 000 Kč ze dne 22. 10. 2018, která měla být provedena na účet č. [bankovní účet]. Z této listiny však jednoznačně a nepochybně neplyne, že účet, na který byly peníze zaslány, je účtem žalovaného. Ke ztotožnění žalovaného a čísla účtu, na který měly být peníze poukázány, tak žalobkyně neoznačila a nepředložila žádný relevantní důkaz. Soud proto uzavřel, že v daném případě nebylo prokázáno, že žalobkyně peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč vyplatila žalovanému, a tudíž se žalovaný na úkor žalobkyně nemohl bezdůvodně obohatit. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně svou nepřítomností u soudního jednání dne 20. 1. 2021 nevyužila svého procesní práva, jež jí skýtá § 118a odst. 3 o.s.ř., tj. nevyužila svého práva být soudem vyzvána k označení ještě jiných důkazů na podporu svých tvrzení ohledně existence smlouvy o úvěru a poskytnutí peněžních prostředků žalovanému (srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1537/2008). Proto nezbylo než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní.

26. Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, informace od žalované), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalované, když si navíc ani příjem žalované ani příjem domácnosti nijak neověřila. Žalobkyně sice tvrdila, že příjem žalované ověřovala u jejího zaměstnavatele telefonicky, tuto skutečnost však nijak nedoložila a ani není pravděpodobné, že by jí zaměstnavatel tyto údaje telefonicky poskytl. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovanou, že je svobodná, bezdětná, žije ve vlastním bytě/domě a celkové měsíční výdaje domácnosti činí 1 000 Kč, což se jeví velmi nepravděpodobné s ohledem např. na ceny energií, potravin apod.. Žalobkyně tedy nezkoumala skutečné výdaje žalované a poskytnuté údaje kriticky nevyhodnotila. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích příjmů a výdajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

27. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

28. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalované 45 806 Kč (29 516 Kč a 16 290 Kč), žalovaná vrátila pouze 15 946 Kč (6 589 Kč a 9 357 Kč), je třeba na rozdíl v obou částkách 29 860 Kč (tj. 45 806 Kč – 15 946 Kč = 29 860 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatných smluv, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhů vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 4. 2. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (8. 2. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).

29. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci pouze částečně úspěšná a má dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, když zároveň doložila splnění podmínky dané ustanovením § 142a o. s. ř., tedy zaslání předžalobní upomínky. V daném případě náklady spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 400 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady na právní zastoupení představují odměnu stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 046 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 5 288 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 5 347,58 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 758 Kč včetně úroků z prodlení specifikovaných ve výroku II. tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina včetně úroků z prodlení na jeho straně celkem 2 461,85 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 7 809,43 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 68,5 %, úspěch žalovaného 31,5 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 37 % svých nákladů, z částky 1 489 Kč tedy ve výši 550,93 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).