7 C 11/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., zahraniční osoba registrovaná pod č. hodnota , sídlem Anonymizováno , Anonymizováno , zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno , Adresa zainteresované osoby 0/0 , o zaplacení 53 099,02 Kč s příslušenstvím Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 40 545,67 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 5. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 12 553,35 Kč s příslušenstvím se zamítá.Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 423,27 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobou doručenou soudu dne 19. 12. 2023 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 53 099,02 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 2. 12. 2020 uzavřela se žalovanou Smlouvu o hotovostním úvěru - Půjčka , název, č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalované, v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob. Zadáním autorizačního kódu žalovaná potvrdila svůj souhlas s uzavřením smlouvy o hotovostním úvěru. Výše jistiny činila 15 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet formou 24 měsíčních splátek ve výši 625 Kč měsíčně splatných vždy k 23. dni v měsíci. Smluvní úroky činily 8,90 % ročně z dosud nesplacené části čerpané jistiny. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela. Vzhledem k porušení smluvních podmínek ze strany žalované žalobkyně odstoupila od smlouvy, a to dopisem, čímž se stal celý dluh splatným ke dni 23. 2. 2023. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 53 099,02 Kč, neuhrazeného úroku zkapitalizovaného ke dni splatnosti pohledávky ve výši 1 468 Kč, neuhrazeného úroku z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti za období ke dni 23. 11. 2023 na výši 7 634,24 Kč, s úrokem ve výši 8,90 % ročně z částky 53 099,02 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 53 099,02 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení. Žalovaná dluh nevyrovnala i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní.V podání ze dne 22. 5. 2024 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem v žádosti o úvěr, kdy žalovaná mimo jiné uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 19 000 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta č. , hodnota, vedený u , právnická osoba, ., ověřený příjem činil 18 073 Kč. Žalovaná uvedla, že její výdaje činí 6 000 Kč. Banka dotazem do CCB/CBCB a vlastního systému zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením 0 Kč. Po zohlednění všech výše uvedených okolností banka stanovila maximální zatížení klienta pro novou splátku na částku 11 469,35 Kč. Splátka nového úvěru činila 625 Kč. Příjem žalované byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalobkyně má za to, že postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného dostatečně zodpovědně, odborně, a zcela v souladu se zákonem a zároveň s péčí, kterou po ní byl možné rozumně požadovat.Ve vyjádření ze dne 25. 6. 2024 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že v návrhu byla uvedena nesprávná smlouva o mPůjčce, kdy byl uveden špatný úvěrový limit 15 000 Kč. Žalobkyně v příloze podání soudu zaslala správnou smlouvu o , název, s číslem , hodnota, , v rámci této smlouvy je uveden úvěrový limit 80 000 Kč. Žalobkyně rovněž zaslala nové prověření úvěruschopnosti žalované. V žádosti žalovaná uvedla příjem ve výši 19 000 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, . Dle výpisu je patrné, že částka odpovídá částce 18 073 Kč. Výdaje činily dle žalované 6 000 Kč. Banka stanovila životní údaje klienta po zohlednění jeho situace dle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickým dat a aktuálními údaji životních nákladů na bydlení) na 6 000 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla, že splátky mimo banku ve výši 0 Kč. Banka učinila dotaz na CCB/CBCB a i vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 0 Kč. Splátka nového úvěru činila 1 656,79 Kč.Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána, k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Zástupkyně žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedla, že jinými důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované, nedisponuje. Dále uvedla, že administrativním pochybením byla v žalobě namísto jistiny úvěru v částce 80 000 Kč, uvedena částka 15 000 Kč.Ze smlouvy o hotovostním úvěru Půjčka , název, č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobkyně ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu se sjednaným úrokem ve 24 měsíčních splátkách po 625 Kč. Tato smlouva není vlastnoručně podepsána žalovanou.Ze smlouvy o hotovostním úvěru Půjčka , název, č. , hodnota, uzavřené dne 2. 12. 2020 mezi žalobkyní a žalovanou vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobkyně ve výši 80 000 Kč na účet žalované č. , č. účtu, , který se žalovaná zavázala splácet spolu se sjednaným úrokem v 60 měsíčních splátkách po 1 656,79 Kč. Tato smlouva není vlastnoručně podepsána žalovanou.Z žádosti o zřízení účtu č. , hodnota, ze dne 18. 2. 2015 vyplývá, že žalovaná požádala žalobkyni o zřízení účtu , název, , platební karty Visa Classic, Pojištění pro případ zneužití karty. Tato žádost je žalovanou podepsána. Ze Smlouvy o vedení účtu u , právnická osoba, ze dne 18. 2. 2015 vyplývá, že banka se zavázala zřídit a vést pro žalovanou účet specifikovaný v potvrzení o zřízení účtu, a to v měně a ke dni, které je v potvrzení o zřízení účtu uvedeno. Tato žádost je rovněž žalovanou podepsána.Žalobkyně dále předložila kopii občanského průkazu žalované.Z historie úvěru , hodnota, vyplývá, že dne 2. 12. 2020 byl otevřen úvěr, kdy jistina činila 80 000 Kč, za období od 25. 1. 2021 do 31. 1. 2023 byly uhrazeny splátky v celkové výši 39 454, 33 Kč.Z žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru Půjčka plus - přechválená nabídka, číslo žádosti GNN182943284 vyplývají údaje o žalované, a to jméno, příjmení, mobilní telefon, e-mail, dále je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, její příjem činí 19 000 Kč, náklady na bydlení činí 6 000 Kč, požadovaná výše úvěru činí 15 000 Kč. Tato žádost není rovněž ze strany žalované podepsána.Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila Všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtů fyzických osob a Sazebník bankovních poplatků mBank splatný od 20. 7. 2022. (rovněž s absentujícím podpisem žalované).Z výpisu účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno žalované za období od 18. 2. 2015 do 1. 9. 2023 vyplývá, přehled pohybů na předmětném účtu.Z dopisu žalobkyně adresovaného žalované ze dne 23. 2. 2023 vyplynulo, že žalobkyně tímto dopisem odstoupila od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovanou, úvěr se tímto stal splatným v celém rozsahu.Z předžalobní upomínky ze dne 30. 11. 2023 a připojeného poštovního podacího archu ze dne 4. 12. 2023, soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalované, kde žalovaná byla upozorněna, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s žalobkyní úvěrovou smlouvu, jak je shora specifikována, a to ohledně předmětu úvěru ve výši 80 000 Kč. Na jejím základě obdržela žalovaná na bankovní účet od žalobkyně shora uvedenou částku. Žalobkyni se zavázala vrátit předmět úvěru ve splátkách, jak je shora uvedeno, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 39 454,33 Kč. Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované řádně úvěr splácet provedla šetření dotazem do CCB/CBCB a dále vycházela z vlastních systémů včetně výpisu z mKonta žalované. Ze strany žalobkyně bylo žalované zaslána předžalobní výzva.Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela 80 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalované splácet žalobkyně prověřila na základě žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru mPůjčka plus - přechválená nabídka. Příjmy žalované ve výši 19 000 Kč uvedené v žádosti o poskytnutí úvěru vyplývají z výpisu z účtu , název, , č. účtu, vedený na jméno žalované u žalobkyně (příchozí platba dne 16. 11. 2020 v částce 17 457 Kč ze společnosti , právnická osoba, , dále dne 15. 10. 2020 příchozí platba v částce 18 289 Kč rovněž od shora uvedené společnosti a dále dne 15. 9. 2020 platba v částce 17 900 Kč od shora uvedené společnosti). Pokud jde o náklady na bydlení žalované tyto činily dle údajů uvedených v žádosti částku 6 000 Kč. Žalobkyně dotazem na CCB/CBCB a z vlastních systémů zjistila, že žalovaná neměla v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry. Žádný z dokladů, potvrzující výdaje žalované, však soudu předložen nebyl a ani z žádosti o úvěr nevyplývá, že by je žalovaná předkládala. Žalobkyně neprověřila tvrzení žalované o tom, že její měsíční náklady na bydlení činí pouze 6 000 Kč. Žalobkyně tedy bez bližšího prověření vycházela z nedoložených údajů o výdajích žalované. Je pouze patrné, že žalobkyně ověřila identitu žalované na základě doložené kopie občanského průkazu. Žalobkyně sice doložila kompletní výpis z účtu žalované za období od 18. 2. 2015 až 29. 8. 2023, kdy k datu 13. 11. 2020 činil zůstatek na účtu žalované pouze 31,59 Kč a z účetního zůstatku ze dne 1. 12. 2020 (den před poskytnutím úvěru) je patrná částka 4 210,49 Kč. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalované poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 8,9 % ročně splatit, kdy ohledně výdajů vycházela pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřila. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp. zn. 9 Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně uhradila žalované 80 000 Kč (výpisem z účtu), žalovaná vrátila pouze 39 454,33 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 40 545,67 Kč (80 000 – 39 454,33) je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhů vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 3. 6. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (5. 6. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 14,75 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o. s. ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 3 946 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 53 099,02 Kč sestávající z částky 3 260 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 260 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 260 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 260 Kč za účast na jednání soudu dne 21. 6. 2024 a dále z částky 3 260 Kč za účast na jednání soudu dne 7. 9. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 800 Kč ve výši 3 738 Kč. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo dvakrát o cestu z Prahy do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu dvakrát šesti půlhodin, což je obecně známo, tedy za 2 x 600 Kč, tj. 1 200 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Prahy do Chomutova a zpět rovněž v obecně známé adekvátní délce 2 x 222 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 7,10 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb. činí náhrada za 1 km 5,60 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena 1 l motorové nafty 38,70 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 222 x 5,60 + 7,10 x 38,70 x 222/100, tedy celkem 1 853 Kč. Náklady na cestovné a za promeškaný čas tedy činí celkem 4 906 Kč (2 x 1 853 + 2 x 600) a DPH v sazbě 21 % z této částky činí 1 030,26 Kč. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 30 129,26 Kč (2 655 + 5 x 3 260 + 5 x 300 + 4 906 + 1 030,26 + 3 738). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 40 545,67 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 41 913,04 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 12 553,35 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na její straně činí celkem 29 328,14 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 71 241,18 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 59 %, úspěch žalované 41 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 18 % svých nákladů, z částky 30 129,26 Kč tedy ve výši 5 423,27 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne 22. 5. 2024 a 24. 6. 2024, neboť tyto skutečnosti měly býti uvedeny již v žalobních tvrzeních, náklady spojené se shora uvedenými vyjádřeními tak není možné považovat za účelně vynaložené. Náhradu nákladů, které nebyly vynaloženy účelně, přitom nelze přiznat (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario).