7 C 14/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně , právně zastoupené titul . jméno příjmení jméno , advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 22 969,94 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 348 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 13. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 4 621,94 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku ve výši 5 902,06 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 21 944,94 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení, a dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 132,77 Kč od 13. 6. 2020 do 9. 12. 2020 zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 810,96 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 22 969,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne 6. 7. 2019 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo]. Podpisem shora uvedené úvěrové smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalovaný byl v souladu se Smlouvou a úvěrovými podmínkami oprávněn čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím Kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně se tedy zavázala za podmínek stanovených v úvěrových podmínkách poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, a žalovaný se uzavřením smlouvy zavázal takto poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky. Sjednaný úvěrový rámec činil 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené v úvěrové smlouvě. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné poplatky (např. poplatek za výpis), příp. nepravidelné poplatky, jako např. poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod. a smluvní sankce. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 27 498 Kč, celkem na poskytnutý úvěr uhradil 9 150 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v odst. 7.

1. úvěrových podmínek, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni 29. 5. 2020 a vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 29. 5. 2020. Žalovaný však neuhradil ničeho i přes zaslání předžalobní výzvy právním zástupcem žalobkyně. Pohledávka ve výši žalované částky pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 21 944,94 Kč, poplatků v částce 295 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč a smluvních pokut ve výši 500 Kč.

2. Žalobkyně v podání došlém soudu dne 20. 10. 2021 zevrubně popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzala žalobkyně v úvahu zdroj příjmu žalovaného, výši úvěrového rámce, výši měsíční splátky, čistý měsíční příjem, dále čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti, měsíční výdaje na bydlení, životní minimum členů domácnosti, souhrnnou měsíční splátku jiných úvěrových závazků, rodinný stav, druh bydlení a počet vyživovaných dětí. Dále žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v registru ISIR, CEE a SOLUS, a dále v NRKI. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru žalobkyně shledala žalovaného schopného splácet předmětný úvěr.

3. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou přítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným paragrafem v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedla, že jinými důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované, nedisponuje.

4. Žalobkyně předložila Úvěrovou smlouvu ze dne 6. 7. 2019 uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému s úvěrovým rámcem 27 000 Kč, přičemž výše měsíční splátky činí 4 % z dlužné částky, roční úroková sazba činí 26,28 %, smlouva je žalovaným podepsána. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních údajů i údaje o poměrech žalovaného, kdy jakožto zdroj příjmu je uvedeno, že žalovaný je zaměstnancem u [právnická osoba], v kolonce příjem je zaznamenána částka 25 000 Kč, dále je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v podnájmu, má učňovské vzdělání a má jedno dítě. Z výpisu čerpání žalovaného vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou od žalobkyně čerpal celkem 27 498 Kč a uhradil zpět 9 150 Kč. Dále žalobkyně doložila výzvu ke splacení úvěru adresovanou žalovanému ze dne 29. 5. 2020, kde je žalovaný vyzýván k doplacení dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána dne 29. 5. 2020. V předžalobní výzvě ze dne 23. 6. 2020 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána dne 24. 6. 2020. Dále z interní databáze žalobkyně - Úvěrové zprávy vyplývá, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalovaného, tedy rodným číslem, adresou, telefonním číslem a e-mailem.

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně poskytla žalovanému 27 498 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil zpět pouze 9 150 Kč, žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a listinami shora uvedenými. Žalobkyně dopisem ze dne 29. 5. 2020 vyzvala žalovaného k doplacení dluhu, tento dopis byl žalovanému odeslán téhož dne. Předžalobní výzvou ze dne 23. 6. 2020 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky.

6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému 27 498 Kč, žalovaný vrátil 9 150 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

14. Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

15. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 27 498 Kč a žalovaný vrátil pouze 9 150 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách (18 348 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Jako první výzvu k zaplacení lze dle doložených důkazů považovat až upomínku vyhotovenou dne 29. 5. 2020 a odeslanou žalovanému téhož dne. Žalovaný byl vyzván k plnění do 14 dnů od jejího vyhotovení, tedy do 12. 6. 2020. Jelikož žalovaný do tohoto dne neplnil (nebyl tvrzen a tím méně prokázán opak), je od následujícího dne v prodlení a žalobkyni náleží úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 18 348 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl. Jelikož tak žalovaný k doloženým upomínkám žalobkyně (odeslané ve dnech 29. 5. 2020 a 24. 6. 2020) bezodkladně neučinil, je nepochybně od data 13. 6. 2020 v prodlení s úhradou dluhu. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 18 348 Kč, když zohlednil platbu ze strany žalovaného v částce 9 150 Kč (27 498 – 9 150 = 18 348) s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.

16. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 1 149 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 200 Kč (3 x 300 + 3 x 100). Dalším úkonem právní služby byla účast při jednání soudu, na níž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu. Dle § 7 bod 5. tarifu, náleží odměna ve výši 2 020 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Prahy do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu šesti půlhodin, což je obecně známo, tedy za 600 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Prahy do Chomutova a zpět rovněž v obecně známé adekvátní délce 200 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 6,3 l benzínu na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 589/2020 Sb. činí náhrada za 1 km 4,40 Kč, dle § 4 písm. a) činí průměrná cena benzinu automobilového 95 oktanů 33,80 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 200 x 4,40 + 6,3 x 33,80 x 200/100, tedy celkem 1 305,88 Kč. Jelikož se právní zástupce účastnil v předmětný den u zdejšího soudu celkem šesti jednání, je třeba náklady na cestovné a za promeškaný čas v celkové výši 1 905,88 Kč (600 + 1 305,88) přiznat v jednotlivých věcech v rozsahu jedné šestiny, tedy ve výši 317,65 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek (1 200 + 2 020 + 300 + 317,65), tedy ve výši 805,91 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 5 792,56 Kč (1 149 + 1 200 + 2 020 + 300 + 317,65 + 805,91). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 18 348 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 20 916,72 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 4 621,94 Kč s úroky shora specifikovanými ve výroku č. II tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 16 036,47 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 36 953,19 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 57 %, úspěch žalovaného 43 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 14 % svých nákladů, z částky 5 792,56 Kč tedy ve výši 810,96 Kč.