7 C 146/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa , PSČ obec a číslo , právně zastoupené Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované , o zaplacení 64 200 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 298 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 46 902 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 25 125,87 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 464,98 Kč, dále zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 125,87 Kč od 18. 3. 2022 do 19. 7. 2022, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 7 827,87 Kč od 20. 7. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 4. 2022 domáhala, aby soud uložil žalované zaplatit 64 200 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 29. 8. 2018, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit spolu poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 26 102 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku a údaje o tom zaznamenala do zákaznické karty. Úhradu celkové částky 56 102 Kč měla žalovaná provést v 24 měsíčních splátkách po 2 338 Kč. Žalovaná tak řádně nečinila a do data podání žaloby uhradila pouze částku 12 702 Kč (uhrazené platby byly započteny ve výši 4 874,13 Kč na jistinu, další platby ve výši 7 827,87 Kč byly započteny na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru). Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno a byla rovněž před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 28. 7. 2022 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž zevrubně uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne 29. 8. 2018 se podává, že předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána na plný pracovní úvazek jako pracovnice v konfekční výrobě, její měsíční příjem činí 11 006 Kč, její další příjmy činí 6 700 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 28 000 Kč. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které předchůdkyni žalobkyně poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovaná při jednání soudu dne 12. 8. 2022 uvedla, že zápůjčku si vzala na pokrytí nákladů na pohřeb její matky, kdy neměla dostatek finančních prostředků. Půjčku splácela do doby než nastal covid, poté přestala obchodní zástupkyně docházet do místa jejího bydliště k výběru splátek. Ona sama se pokoušela kontaktovat [právnická osoba] [anonymizováno], avšak marně. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalovaná uvedla, že obchodní zástupkyni shora uvedené společnosti doložila pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky, jinak nedoložila ničeho.

4. Žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve smyslu nutnosti doplnit tvrzení a důkazy, uvedla, že jinými skutečnostmi a důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované, nedisponuje. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 29. 8. 2018 vyplynulo, že jejím předmětem byla zápůjčka ve výši 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 26 102 Kč v 24 měsíčních splátkách po 2 338 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky v hotovosti převzala.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 3. 2022 a připojeného poštovního archu je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzval k plnění dluhu ze zápůjčky ve výši 65 664,98 Kč s výstrahou jeho soudního vymáhání, přičemž tato výzva byla žalované před podáním žaloby odeslána dne 23. 3. 2022.

7. Dále žalobkyně předložila neoznačenou listinu, kde evidovala úhrady žalované související se zápůjčkou poskytnutou dne 29. 8. 2018, z níž vyplynulo, že od 16. 9. 2018 do 22. 3. 2020 12 702 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] Přílohy č. 1 mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň jí informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalované odesláno dne 11. 2. 2022.

10. Dále žalobkyně doložila výzvu k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022, z níž vyplývá, že žalovanou vyzvala k úhradě dluhu v částce 65 664,98 Kč, a to do 17. 3. 2022.

11. Ze zákaznické karty ze dne 29. 8. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je vdaná, je spoluvlastnicí bytu, má tři vyživovací povinnosti, má učňovské vzdělání, pracuje na plný pracovní úvazek jako pracovnice v konfekční výrobě, její čistý měsíční příjem činí 11 006 Kč, ostatní příjmy pak 6 700 Kč a další čisté příjmy domácnosti 28 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 12 000 Kč externí splátky zápůjček 2 500 Kč. Žalovaná poskytla předchůdkyni žalobkyně pracovní smlouvu (na dobu určitou do 31. 1. 2019) a dvě výplatní pásky (za měsíc červen a červenec 2018). Žalovaná tuto listinu podepsala. Z centrální evidence exekucí ze dne 18. 7. 2022 vyplývá, že žalovaná neměla ve shora uvedené evidenci žádné záznamy.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 30 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila pouze 12 702 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované zápůjčky splácet způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě, jak je shora specifikována.

13. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce (dle § 2390 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela v hotovosti částku ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 26 102 Kč, a to v měsíčních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 24 měsíců od uzavření smlouvy. Žalovaná uhradila pouze částku 12 702 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalované. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala příjmovou částí poměrů žalované, když i zde neprověřila ostatní příjmy žalované, zcela pak pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě (žádosti o spotřebitelský úvěr). Žalovaná uvedla, že je spoluvlastnicí bytu, má tři vyživovací povinnosti, pracuje na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 11 006 Kč a ostatními příjmy 6 700 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 28 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 12 000 Kč, externí splátky zápůjček 2 500 Kč. Předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výplatních pásek příjem ze zaměstnání (11 006 Kč), který by však ani nepokryl odhadované náklady (12 000 Kč). Ostatní příjmy žalované nebyly nijak prokázány. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce ostatních příjmů a ani v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejich příjmů a výdajů, nezabývala se jimi podrobněji, blíže je nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Pro nadbytečnost soud neprováděl důkaz výslechem svědkyně paní [jméno] [příjmení], vázané zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně, navržený žalobkyní, a to ohledně prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, tj. pravidelných měsíčních příjmů a výdajů žalované, když žalobkyně (i přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.) uvedla, že tato osoba sice vyplňovala zákaznickou kartu se žalovanou a ověřovala příjmy žalované na základě dokumentů specifikovaných v zákaznické kartě (pracovní smlouva a dvě výplatní pásky), žalobkyně však nesdělila na základě, jakých konkrétních dokladů předložených žalovanou svědkyně ověřovala měsíční výdaje žalované, když sama žalovaná při jednání soudu uvedla, že shora jmenované předkládala pouze pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky. Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým číslem 9/2012). Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí žalobce již v žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatněné právo a musí k tomu navrhnout potřebné důkazy. Žalobce má rovněž povinnost tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo a nabídnout o ní důkazy (tedy povinnost tvrzení a důkazní).

22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované 30 000 Kč a žalovaná vrátila pouze 12 702 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách ve výši 17 298 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 18. 7. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (20. 7. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 15 % ročně (výrok I.).

24. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy v částce 46 902 Kč, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 1 464,98 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 25 125,87 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a zákonném úrokem z prodlení z částky 25 125,87 Kč ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do 19. 7. 2022, a dále zákonném úroku z prodlení z částky 7 827,87 Kč od 20. 7. 2022 do zaplacení.

25. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.