7 C 162/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně , zastoupená Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , o zaplacení 76 482,93 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 58 972,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 17 510,68 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 035,21 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 689,31 Kč, úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 75 222,93 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 75 222,93 Kč od 13. 5. 2022 do 2. 8. 2022, a dále zákonným úrokem z prodlení z částky 16 250,68 Kč od 3. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 597 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 76 482,93 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela dne 5. 8. 2019 s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalovaný zavázala úvěr čerpat jednorázově do 12. 8. 2019 a splatit jistinu úvěru nejpozději k 20. 7. 2025 spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Doba trvání úvěru byla stanovena na 72 měsíců s výpůjční úrokovou sazbou v pohyblivé výši odpovídající součtu RS žalobkyně v korunách a pevné odchylky ve výši 12,90 % ročně z jistiny úvěru, přičemž výše měsíční splátky byla stanovena na 1 819 Kč. Od 20. 9. 2019 byl žalovaný povinen splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky z vyčerpané jistiny úvěru shora uvedenou anuitní splátkou vždy ke každému 20. dni kalendářního měsíce. Výše poslední splátky jistiny měla odpovídat částce nesplacené jistiny úvěru a nesplacených úroků. Žalovaný vyčerpal částku úvěru dne 5. 8. 2019. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek a tímto se dopustil porušení smlouvy, neboť nesplnil svou povinnost splácet své závazky z poskytnutého úvěru řádně a včas. V souladu s ustanovením Všeobecných obchodních podmínek tak došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 14. 7. 2021 dopis, kde žalovaného informovala, že v důsledku prodlení s úhradou splatných závazků žalovaného požaduje okamžité splacení všech svých úvěrových pohledávek. Žalobkyně ve výzvě stanovila lhůtu k zaplacení celé úvěrové pohledávky do 1. 9. 2021. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil. Celková výše žalované pohledávky odpovídá částce 76 482,93 Kč, tato částka sestává z nesplacené části jistiny úvěru ve výši 75 222,93 Kč a úvěrových poplatků ve výši 1 260 Kč (14 neuhrazených měsíčních poplatků za spravování úvěru ve výši 90 Kč, tj. 90 Kč x 14). Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný výpůjční úrok z dlužné nesplacené jistiny úvěru v částce 12 035,21 Kč, kdy poslední splátku žalovaný uhradil dne 7. 5. 2021. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení z dlužné nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 689,31 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, kdy žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. V podání ze dne 15. 8. 2022, a dále ze dne 15. 9. 2022 a 4. 10. 2022 žalobkyně k opakované výzvě soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných především z dostupných registrů, konkrétně BRKI (v dané věci žalobkyně zjistila, že žalovaný má mimo žalobkyně jeden další dluh vyplývající ze Smlouvy o kreditní kartě splátkové ze dne 5. 10. 2007 s měsíční splátkou ve výši 1 350 Kč, u žalovaného nebyl v registru veden žádný negativní záznam), dále z výpisů z databáze SOLUS (žalobkyně nezjistila o žalovaném žádné negativní informace) a NRKI, interní databáze žalobkyně (žalobkyně nezjistila o žalovaném žádné negativní informace), insolvenční rejstřík, neplatné doklady a evidence adres obecních (městských) úřadů. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla žalobkyní před poskytnutím úvěru posouzena a vyhodnocena na základě Prohlášení o příjmu ze dne 3. 8. 2019, v němž žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjem z podnikání činí 400 000 Kč ročně (33 333 Kč měsíčně) a tento příjem je po zohlednění pravidelných výdajů dostatečný při splácení měsíční splátky úvěru ve výši 1 819 Kč. Dále žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických dat, žalobkyně k důkazu zkoumání příjmu žalovaného ve svém vyjádření otiskla příjmy žalovaného z běžných účtů žalovaného. Žalobkyně rovněž po posouzení příjmu žalovaného provedla také vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalovaného. Žalobkyně přitom posuzovala nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontovala je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. V Žádosti o poskytnutí osobního úvěru žalovaný mezi pravidelnými měsíčními výdaji uvedl náklady na bydlení 0 Kč, ostatní výdaje 800 Kč, náklady na pojištění 0 Kč, platby spoření 0 Kč a výživné 0 Kč. Žalobkyně v rámci jí provedeného posouzení výdajů žalovaného zohledňovala ostatní výdaje, výdaje na bydlení, životní minimum a výdaje na splátky jiných úvěrů jak u žalobkyně, tak u jiných poskytovatelů úvěrů. Žalobkyně v rámci provedeného řádného posouzení úvěruschopnosti vycházela z výdajů žalovaného v celkové výši 21 178 Kč (ostatní výdaje a náklady na pojištění ve výši 800 Kč, výdaje na bydlení 2 788 Kč a částka představující životní minimum 10 560 Kč, výdaje žalovaného na závazky u jiných poskytovatelů úvěru ve výši 1 350 Kč a výdaje žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 5 680 Kč). Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního scoringu provedeného žalobkyní. Dále žalobkyně v podání ze dne 15. 9. 2022 uvedla, že žalovaný uhradil celkem do podání žaloby částku 31 027,75 Kč, tato částka se skládá z částek – 14 777,07 Kč, kterou žalovaný uhradil na jistinu, 14 810,68 Kč, kterou žalovaný uhradil na úroky a 1 440 Kč, kterou žalovaný uhradil na pojištění schopnosti splácet.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. K jednání soudu nařízenému ve dnech 17. 8. 2022, 21. 9. 2022 a 21. 10. 2022 se žalovaný, ač řádně a včas předvolán, bez předchozí omluvy nedostavil ani nepožádal o odročení jednání. Soud proto za užití § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Provedeným dokazování byly soudem zjištěny následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 90 000 Kč (lhůta čerpání končí dne 12. 8. 2019), přičemž úvěr měl být čerpán jednorázově na běžný účet. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr formou 72 pravidelných měsíčních splátek, splatnost úvěru byla stanovena na 20. 7. 2025, zápůjční úroková sazba činila 12,90 % ročně a výše anuitní splátky činila 1 819 Kč. Celková splatná částka činila 129 610,10 Kč a cena pojištění 90 Kč měsíčně. Na listině je uvedeno, že je opatřena elektronickým podpisem žalovaného coby klienta, a to pod ID: [číslo] dne 5. 8. 2021 12:

21. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila Oznámení o úrokových sazbách v českých korunách, Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Sazebník [právnická osoba] pro občany.

6. Z žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 3. 8. 2019 vyplývá, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr ve výši 90 000 Kč s tím, že jsou zde zaznamenány osobní údaje žalovaného, a to jméno, příjmení, rodné číslo, adresa trvalého pobytu, číslo občanského průkazu. Dále je uvedeno, že žalovaný je ženatý, má dvě vyživovací povinnosti (děti nad 10 let), vlastní dům/byt, má středoškolské vzdělání bez maturity. Dále jsou zde uvedeny příjmy žalovaného z podnikání ve výši 400 000 Kč a celková výše limitů kreditních karet (27 000 Kč).

7. Z interní listiny žalobkyně (otisk z registru) vyplývá, že v systému BRKI/NRKI bylo zjištěno, že žalovaný má další dluh vyplývající ze Smlouvy o kreditní kartě ze dne 5. 10. 2017, kdy poskytnutý limit činil 27 000 Kč, suma zbývajících splátek činila 25 957 Kč.

8. Z Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí Osobního úvěru bylo zjištěno, že banka disponovala osobními údaji žalovaného s tím, že na základě interního vyhodnocení schválila žádost žalovaného.

9. Z prohlášení o zdravotním stavu ze dne 5. 8. 2019 žalovaný jakožto pojištěný elektronicky podepsal (ID: [číslo] dne 5. 8. 2019) čestné prohlášení o zdravotním stavu, a dále souhlasy, prohlášení a zmocnění.

10. Z Historického výpisu čísla úvěru [číslo] ze dne 12. 5. 2022 vyplývá, že žalovaný dne 5. 8. 2019 čerpal úvěr ve výši 90 000 Kč, kdy za dobu od 20. 8. 2019 do 7. 5. 2021 uhradil celkem 31 027,75 Kč.

11. Z Výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 14. 7. 2021 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 1. 9. 2021. Z dodejky vyplývá, že žalovanému byla zásilka doručována dne 3. 8. 2021.

12. Z předžalobní upomínky ze dne 18. 10. 2021 a poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal před podáním žaloby žalovanému výzvu s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru [číslo].

13. Z periodického výpisu [právnická osoba] (č.ú.: [bankovní účet]) vedeného na žalovaného za období od 16. 2. do 15. 3. 2019 vyplývá, že počáteční zůstatek činil zápornou hodnotu – 194,79 Kč, konečný zůstatek činil 7 941,76 Kč. Z periodického výpisu ke shora uvedenému účtu za období 16. 3. až 15. 4. 2019 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu činil 7 941,76 Kč, přičemž konečný zůstatek činil 43 489,05 Kč. A dále z periodického výpisu k předmětnému účtu za období od 16. 5. do 14. 6. 2019 vyplývá, že počáteční zůstatek vykazoval opět zápornou hodnotu – 2 058,95 Kč, přičemž konečný zůstatek na účtu činil 22 867,71 Kč.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel dne 5. 8. 2019 s žalobkyní smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal celkem 90 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 12,90 % ročně v pravidelných 72 měsíčních splátkách v částce 1 819 Kč. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný, což žalovanému písemně oznámila dopisem ze dne 14. 7. 2021. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky. Žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 31 027,75 Kč.

15. Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

17. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 90 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný uhradil celkem 31 027,75 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, žádost o spotřebitelský úvěr, návrh na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je však zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, a to pouze prohlášením žalovaného o jeho příjmech z podnikání a příjmech zjištěných z běžných účtů žalovaného, aniž by jakkoliv hodnotila komplexnější příjem žalovaného za delší období, kdy z periodických výpisů z bankovního účtu žalovaného je patrno, že jeho příjmy a výdaje byly značně nestabilní (počáteční zůstatek na účtu k 16. 2. 2019 a 16. 5. 2019 vykazoval zápornou hodnotu). Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je ženatý, má dvě vyživovací povinnosti a bydlí ve vlastním domě/bytě. Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti výdajů uváděných žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)

24. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

25. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 90 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 29 587,75 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 60 412,25 Kč (tj. 90 000 – 31 027,75 = 58 972,25 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 1. 8. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (3. 8. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 15 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).

26. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o. s. ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 3 825 Kč a náklady na právní zastoupení. Náklady zastoupení advokátem sestávají z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 76 482,93 Kč sestávající z částky 4 180 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 180 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4 180 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 4 180 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 920 Kč ve výši 3 763,20 Kč (náhradu za vyjádření ze dne 15. 9. 2022 a 4. 10. 2022 a s tím související jednání ve dnech 21. 9. 2022 a 21. 10. 2022 neshledal soud důvodnými, když se jednalo v podstatě o doplnění žaloby). Dle § 14 odst. 3 a.t. náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Prahy do Chomutova a zpět, za níž náleží advokátu adekvátní náhrada v rozsahu šesti půlhodin (tj. 6 x 100 Kč), což je obecně známo, tedy za 600 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Prahy do Chomutova a zpět v obecně známé adekvátní délce 220 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 3,97 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb. činí náhrada za 1 km 4,70 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena 1 litru motorové nafty 47,10 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 220 x 4,70 + 3,97 x 47,10 x 220/100, tedy celkem 1 445,37 Kč. Náhrada cestovních výdajů tedy činila celkem 2 045,37 Kč (600 Kč + 1 445,37 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 045,37 Kč ve výši 429,53 Kč Náklady řízení na straně žalobkyně tak tvoří celkem 27 983,10 Kč (3 825 + 4 x 4 180 + 4 x 300 + 3 763,20 + 2 045,37 + 429,53). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 58 972,25 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 61 250,35 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 17 510,68 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na jeho straně činí celkem 41 527,70 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 102 778,05 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 60 %, úspěch žalovaného 40 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 20 % svých nákladů, z částky 27 983,10 Kč tedy ve výši 5 597 Kč.