7 C 170/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 87 931,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 2. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 37 931,74 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 052,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 289,18 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 53 041,30 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 53 041,30 Kč od 21. 1. 2020 do 1. 9. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 041,30 Kč od 2. 9. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na nákladech za ustanoveného opatrovníka částku ve výši 5 129,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Ustanovenému opatrovníkovi [titul]. [jméno] [příjmení] se přiznává odměna ve výši 17 859,60 Kč, která mu bude poukázána po právní moci tohoto usnesení prostřednictvím účtárny Okresního soudu v Chomutově, jako organizační složky státu.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 1. 2018, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku splácet, a to dle informací o rodinných, majetkových a pracovních poměrech poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě a ověřených z předložených dokladů. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy 55 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s částkou 43 839 Kč, jež představuje kapitalizované úroky ve výši 13 479 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 13 810 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 16 550 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 5 492 Kč, s poslední splátkou dne 10. 7. 2019. Žalovaný na shora uvedenou pohledávku uhradil 5 000 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 5. 1. 2022 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne 10. 1. 2018 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného ze třech výplatních pásek. Žalovaný uvedl, že má stálý příjem financí ze státní podpory, žije ve spolubydlení, nemá vyživovací povinnost k jiné osobě a nemá úvěr ani zápůjčku u jiné společnosti. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které žalovaný předchůdkyni žalobkyně poskytl jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovanému byl z důvodu jeho neznámého pobytu v souladu s § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 30. 8. 2021, č.j. 7 C 170/2021-24, ustanoven opatrovník [titul]. [jméno] [příjmení].

4. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29. 12. 2021 uvedl, že žalobkyně pouze tvrdí, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, ale tuto skutečnost ničím nedokládá. Žalovaný vznesl námitku neplatnosti smlouvy dle zákona o spotřebitelském úvěru. Dále uvedl, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se poplatku považuje za ujednání příčící se dobrým mravů, v důsledku čehož je neplatné.

5. K ústnímu jednání ve věci konanému dne 23. 2. 2022 se dostavil právní zástupce žalobkyně a opatrovník žalovaného. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět. Opatrovník žalovaného uvedl, že není nikterak doloženo, že by se předchůdkyně žalobkyně náležitě a dostatečně zabývala schopností žalovaného úvěr splatit, když nejsou doloženy výplatní pásky, výpisy z účtů, nájemní smlouva či pracovní smlouva, navrhuje žalobu zamítnout.

6. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 1. 2018 uzavřené mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 98 839 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách ve výši 5 492 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že finanční prostředky ve výši 55 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

8. Z oznámení ze dne 20. 1. 2020 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň ho informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 14. 2. 2020.

9. Z přiložené listiny označení jakožto tabulka umoření (číslo smlouvy [číslo]) bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalovaného s tím, že dne 10. 1. 2018 byla žalovanému poskytnuta částka 55 000 Kč, celkem žalovaný uhradil 5 000 Kč.

10. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne 23. 4. 2020 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 24. 4. 2020.

11. Ze zákaznické karty ze dne 10. 1. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, bydlí v bytě, kterého je spolumajitelem, má středoškolské vzdělání, je nezaměstnaný, jeho čistý měsíční příjem činí 62 507 Kč, další čisté příjmy domácnosti 5 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 10 000 Kč. Žalovaný měl poskytnout předchůdkyni žalobkyně tři výplatní pásky. Žalovaný tuto listinu podepsal.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 55 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 5 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.

13. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce (dle § 2390 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 43 839 Kč, a to v měsíčních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 18 měsíců od uzavření smlouvy. Žalovaný uhradil pouze částku 5 001 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

22. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila, opomenula prověřit příjmy žalovaného a výdaje žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, když i zde neprověřila příjmy žalovaného, zcela pak pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě (žádosti o spotřebitelský úvěr), že odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 10 000 Kč. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho výdajů. Předchůdkyně žalobkyně se tedy podrobněji nezabývala výdaji žalovaného, kdy tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

23. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

24. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 55 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 5 000 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách ve výši 50 000 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou ze dne 23. 4. 2020, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu (jeho opatrovníkovi) byla doručena dne 31. 8. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (2. 9. 2021) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,5 % ročně (výrok I.).

25. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy v částce 37 931,74 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 052,70 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 8 289,18 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 53 041,30 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 53 041,30 Kč od 21. 1. 2020 do 1. 9. 2021 a zákonným úrokem z prodlení z částky 3 041,30 Kč od 2. 9. 2021 do zaplacení.

26. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.

27. Žalovanému byl ustanoven opatrovník (advokát), kterému hotové výdaje a odměnu za zastupování podle § 140 odst. 2 o. s. ř. platí stát. Ustanovenému opatrovníkovi náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 87 931,74 Kč. Ustanovený opatrovník učinil tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení po ustanovení soudem dle § 11 odst. 1 písm. b) a. t., písemné podání (vyjádření k žalobě) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. Sazba mimosmluvní odměny za každý z těchto úkonů dle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5. a. t. činí 4 620 Kč. Za tři úkony právní služby tedy ustanovenému opatrovníkovi náleží celkem 13 860 Kč. Po připočtení paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (celkem 900 Kč za tři úkony) tak ustanovenému opatrovníkovi náleží celková odměna ve výši 14 760 Kč, a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 760 Kč ve výši 3 099,60 Kč, když opatrovník žalovaného je jejím plátcem.

28. Soud v souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. ve výroku V. tohoto rozsudku rozhodl o přiznání shora vypočtené odměny ustanovenému opatrovníkovi, přičemž ve výroku IV. tohoto rozsudku uložil procesně méně úspěšné žalobkyni, u níž ze spisu nevyplývají předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, aby nahradila tyto náklady státu, a to v rozsahu svého neúspěchu ve věci. Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 50 000 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 52 060,96 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 37 931,74 Kč včetně příslušenství a úroků z prodlení specifikovaných ve výroku II. tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina včetně úroků a úroků z prodlení na jeho straně celkem 94 009,93 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 146 070,89 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 35,64 %, úspěch žalovaného 64,36 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že stát má právo na úhradu 28,72 % nákladů státu, z částky 17 859,60 Kč tedy ve výši 5 129,28 Kč.