7 C 185/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO: IČO žalobkyně A , adresa zastoupeného advokátem: Jméno advokáta ., se sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 52 280 Kč s příslušenstvím, Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 18 300 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 7. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se ohledně zaplacení 33 980 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 198,42 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 2 145,12 Kč, úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 21 569,37 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 22 515,43 Kč od 21. 2. 2025 do 6. 1. 2026, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 4 215,43 Kč od 7. 1. 2026 do zaplacení, zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému 25 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s úrokem v pevné výši 1 268 Kč, částkou ve výši 12 250 Kč za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 462 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 4 500 Kč. Celkovou částku ve výši 46 480 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Žalovaný na shora uvedenou pohledávku uhradil dne 8. 3. 2023 částku 6 700 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Dne 18. 12. 2025 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že ze žádosti o úvěr ze dne 7. 3. 2023 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o úvěru majetkovou situaci žalovaného. Žalovaný v žádosti uvedl, že je od 7. 7. 2022 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, , adresa , adresa, , výše jeho měsíčních příjmů činí , částka, , výše jeho výdajů činí , částka, . Použitelný měsíční příjem byl vypočten na částku , částka, . Dále uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný a má jednu vyživovací povinnost. Tvrzená majetková situace byla ověřena z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Výdaje byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které poskytl právní předchůdkyni žalobkyně jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými, než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného, nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 46 480 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách splatných po 3 320 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že finanční prostředky ve výši 25 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 3. 2025 mezi žalobkyní a předchůdkyní žalobkyně bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.Z Potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 25. 3. 2025 vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně potvrdila, že ji byla ze strany žalobkyně uhrazena kupní cena vyplývající z výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek.Z oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku ze dne 2. 4. 2025 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň ho informovala o výši dluhu.Z přiložené neoznačené listiny bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalovaného s tím, že dne 8. 3. 2023 žalovaný uhradil částku ve výši 6 700 Kč (platba v hotovosti).Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 17. 7. 2025 (a podacího lístku ze dne 17. 7. 2025) vyplynulo, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Z žádosti o úvěr ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, má základní vzdělání, je zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, , adresa, , jeho příjem činí , částka, , výdaje na bydlení a energie činí , částka, , doprava, jídlo a osobní náklady činí , částka, , celkové měsíční výdaje činí , částka, . Žalovaný poskytl právní předchůdkyni žalobkyně pracovní smlouvu ze dne 7. 7. 2022 a dále tři výplatní pásky (12/2022, 1,2/2023). Žalovaný tuto listinu podepsal.Z Výpisu z obchodního rejstříku spol. , právnická osoba, . ze dne 12. 12. 2022 byla zjištěna subjektivita žalobkyně ke dni pořízení výpisu.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové částce 25 000 Kč. Žalovaný na základě smlouvy uhradil celkem 6 700 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v žádosti o úvěr. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 25 000 Kč, žalovaný vrátil celkem 6 700 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Je nepochybné, že na právní vztahy, od nichž žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru, neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu se zákony. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce měla učinit příslušná zkoumání (šetření v registrech a zkoumání měsíčního příjmu žalovaného), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Dle tvrzení žalobkyně při žádosti o úvěr dne 7. 3. 2023 žalovaný uvedl, že je zaměstnán, kdy jeho mzda činí celkem , částka, měsíčně (k tomu byla doložena pracovní smlouva, a tři výplatní pásky) a výdaje činí celkem , částka, . Žalobkyně sice tvrdila, že se předchůdkyně žalobkyně zabývala výdaji žalovaného, které byly zkoumány z výpisu z bankovního účtu, tyto výpisy však nedoložila. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaný schopen podmínkám úvěrů dostát, když uvedené tvrzení nebyla prokázána, když navíc sám žalovaný v žádosti uvedl, že má dluh vůči dalším úvěrovým společnostem. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaný osobou, jehož majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému 25 000 Kč a žalovaný žalobkyni vrátil 6 700 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách, tj. 18 300 Kč, pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 11. 12. 2025. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (13. 12. 2025) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.