7 C 196/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 488,65 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 688,65 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 9. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení částky 1 800 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku z proudění ve výši 762,93 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 688,65 Kč od 11. 5. 2022 do zaplacení, a dále zákonného úroky z prodlení z částky 15 488,65 Kč od 24. 11. 2022 do 8. 7. 2023, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 1 800 Kč od 9. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 4. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 15 488,65 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 17. 8. 2010 uzavřela společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného, následně si smluvní strany sjednaly poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu. Po zrušení poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit a převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet dne 3. 1. 2022 se žalovaný opět dostal do nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu. Tento nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu činil 13 688,65 Kč. Pohledávka za žalovaným z nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 8. 12. 2022. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 13 688,65 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč a kapitalizovaných úroku ve výši 762,93 Kč, včetně úroků z úvěru a úroků z prodlení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky, tato výzva byla žalovanému odeslána dne 5. 4. 2023, žalovaný však dlužnou částku neuhradil.

2. V podání došlém soudu dne 16. 8. 2023 žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela banka z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 4. 5. 2018, kdy žalovaný žádal banku o úvěrový rámec k běžnému účtu ve výši 5 000 Kč. Žalovaný v žádosti o úvěr deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 17 881 Kč, kdy dále uvedl, že je od 24. 1. 2018 na dobu neurčitou zaměstnán jako dělník u společnosti [právnická osoba], celkový měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a bydlí u rodičů. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému úvěrový rámec Flexikredit k běžnému účtu ve výši 10 000 Kč.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Právní zástupcce žaloblkyně při jednání soudu konaném dne 23. 8. 2023 na žalobě setrval, k výzvě soudu připustil, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem právní zástupce žalobkyně navrhl žalobě vyhovět.

5. Z důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti: Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 17. 8. 2010 vyplývá, že banka ([právnická osoba]) se zavázala vést pro žalovaného běžný účet. Z dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 4. 5. 2018 byl k běžnému účtu č. [bankovní účet] povolen limit 10 000 Kč ode dne 4. 5. 2018 (Flexikredit), přičemž součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] z 1. 11. 1999 a Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla před podáním žaloby postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022 vyplynulo, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že jeho pohledávka z titulu smlouvy [číslo] byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Z podacího lístku ze dne 8. 12. 2022 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému písemnost. Z předžalobní upomínky ze dne 4. 4. 2023, soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalovanému, kde žalovaný byl upozorněn, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru. Z Žádosti o povolení debetního zůstatku flexikredit ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání, pracuje jako dělník/řemeslník u společnosti [právnická osoba], kdy jeho čistý měsíční příjem činí 17 881 Kč domácnosti činí 60 000 Kč. Tuto listinu žalovaný podepsal. Z výpisu z úvěrového účtu vedeného na jméno žalovaného vyplývá, že dlužná jistina ke dni 21. 11. 2022 činila 16 251,58 Kč. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že čistý měsíční přijem žalovaného činil 17 881 Kč. Z platební historie vystavené společností [právnická osoba] dne 26. 6. 2023 vyplývá, že k čerpání úvěru došlo dne 3. 1. 2022, a to v částce 13 688,65 Kč, za období od 3. 1. 2022 do 10. 5. 2022 nebylo uhrazeno ničeho.

6. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnosti hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část § 1721 – 2054, komentář 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2014, 1335 s. 2222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně uzavírala se žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěru, žalovaného jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu.

7. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (srov. nález III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

8. Rovněž Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele, náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

9. Dále rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnou mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědním posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. V Žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit je uveden příjem žalovaného 17 881 Kč, výdaje v žádosti uvedeny nejsou. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že zaměstnavatel žalovaného uvedl, že žalovaný má průměrný čistý příjem 17 881 Kč měsíčně. Soudu kromě žádosti a potvrzení o výši příjmu nebyly předloženy žádné doklady. Žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila a na základě jakých konkrétních skutečností dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit.

11. Od 1. 1. 2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Dle ust. § 3028 odst. 1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle odst. 3 se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Jelikož byla smlouva o úvěru uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních právních předpisů. Dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 365 obchodního zákoníku je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Dle § 369 odst. 1 věta první obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Dle ust. § 517 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.).

12. Každý byl měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srov. nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila jeho schopnost úvěr splatit, právní předchůdkyně žalobkyně tedy jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného úvěr splácet, a proto je smlouva uzavřená dne 14. 2. 2002 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná.

13. Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle ustanovení § 563 občanského zákoníku, není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

14. V řízení bylo prokázáno (žalovanému bylo ze strany předchůdkyně žalobkyně poskytnuto celkem 13 688,65 Kč). Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě úroku z úvěru. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 13 688,65 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku vydat. Z obsahu žaloby, resp. jejího doplnění, vyplývá, že žalovaný nezaplatil ničeho. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 13 688,65 Kč a pro zbývající nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 7. 7. 2023. Nárok se stal splatným 8. 7. 2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 9. 7. 2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013 Sb. a pro částku 1 800 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku z proudění ve výši 762,93 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 688,65 Kč od 11. 5. 2022 do zaplacení, a dále zákonného úroky z prodlení z částky 15 488,65 Kč od 24. 11. 2022 do 8. 7. 2023, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 1 800 Kč od 9. 7. 2023 do zaplacení zamítl.

15. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.