7 C 202/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa , PSČ obec a číslo , právně zastoupené Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 25 360,34 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 25 360,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 107,75 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 5 107,75 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16. 6. 2022 domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit 25 360,34 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 11. 12. 2017, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 26 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 20 987 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku a údaje o tom zaznamenala do zákaznické karty. Úhradu celkové částky 46 987 Kč měl žalovaný provést v 18 měsíčních splátkách po 2 611 Kč. Žalovaný tak řádně nečinil a do data podání žaloby uhradil pouze částku 39 439 Kč (uhrazené platby byly započteny ve výši 20 892,25 Kč na jistinu, další platby ve výši 18 546,75 Kč byly započteny na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru). Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 8. 9. 2022 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž zevrubně uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne 11. 12. 2017 se podává, že předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z živnostenského listu a daňového přiznání za rok 2016. Žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 3 758 Kč, další příjmy činí 20 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 20 000 Kč. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které předchůdkyni žalobkyně poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve smyslu nutnosti doplnit tvrzení a důkazy, uvedla, že jinými skutečnostmi a důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nedisponuje. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 11. 12. 2017 vyplynulo, že jejím předmětem byla zápůjčka ve výši 26 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 20 987 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 611 Kč (poslední splátka činila 2 600 Kč). Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky v hotovosti převzal. Dne 11. 12. 2017 byl mezi stranami uzavřen dodatek ke smlouvě - odložená první splátka.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 5. 2022 a připojeného poštovního archu je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzval k plnění dluhu ze zápůjčky ve výši 25 75,30 Kč s výstrahou jeho soudního vymáhání, přičemž tato výzva byla žalovanému před podáním žaloby odeslána dne 24. 5. 2022.

7. Dále žalobkyně předložila neoznačenou listinu, kde evidovala úhrady žalovaného související se zápůjčkou poskytnutou dne 11. 12. 2017, z níž vyplynulo, že od 8. 2. 2017 do 23. 2. 2021 byla ze strany žalovaného uhrazena částka 39 439 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] včetně Přílohy č. 1 uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 11. 2. 2022.

10. Dále žalobkyně doložila výzvu k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022, z níž vyplývá, že žalovaného vyzvala k úhradě dluhu v částce 25 360,34 Kč, a to do 17. 3. 2022.

11. Ze zákaznické karty ze dne 11. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije u rodičů, má jednu vyživovací povinnost, má středoškolské vzdělání, pracuje jako OSVČ (výroba, obchod a služby – povrchové opravy svařování kovů), jeho čistý měsíční příjem činí 3 758 Kč, ostatní příjmy pak 20 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti 20 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 20 000 Kč externí splátky zápůjček 0 Kč, interní splátky 1 937 Kč. Žalovaný poskytl předchůdkyni žalobkyně živnostenský list a daňové přiznání za rok 2016. Žalovaný tuto listinu podepsal. Z centrální evidence exekucí ze dne 5. 9. 2022 vyplývá, že žalovaný neměl ve shora uvedené evidenci žádné záznamy.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 26 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 39 439 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného zápůjčky splácet způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě, jak je shora specifikována.

13. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce (dle § 2390 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 26 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 20 987 Kč, a to v měsíčních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 18 měsíců od uzavření smlouvy. Žalovaný uhradil celkem 39 439 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala příjmovou částí poměrů žalované, když i zde neprověřila ostatní příjmy žalované, zcela pak pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě (žádosti o spotřebitelský úvěr). Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, má jednu vyživovací povinnost, pracuje jako OSVČ s čistým měsíčním příjmem 3 758 Kč a ostatními příjmy 20 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 20 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 2 000 Kč, externí splátky zápůjček 0 Kč, interní splátky 1 937 Kč. Předchůdkyně žalobkyně ověřila z živnostenského listu a daňového přiznání za rok 2016 příjem ze zaměstnání (3 758 Kč), který by však ani nepokryl výdaje žalovaného (3 937 Kč). Ostatní příjmy žalovaného nebyly nijak prokázány. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce ostatních příjmů a ani v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů, nezabývala se jimi podrobněji, blíže je nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Pro nadbytečnost soud neprováděl důkaz výslechem svědkyně paní [jméno] [příjmení], vázané zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně, navržený žalobkyní, a to ohledně prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tj. pravidelných měsíčních příjmů a výdajů žalovaného, když žalobkyně (i přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.) uvedla, že tato osoba sice vyplňovala zákaznickou kartu se žalovaným a ověřovala příjmy žalovaného na základě dokumentů specifikovaných v zákaznické kartě (živnostenský list a daňové přiznání za rok 2016), žalobkyně však nesdělila na základě, jakých konkrétních dokladů předložených žalovaným svědkyně ověřovala měsíční výdaje žalovaného. Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým číslem 9/2012). Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí žalobce již v žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatněné právo a musí k tomu navrhnout potřebné důkazy. Žalobce má rovněž povinnost tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo a nabídnout o ní důkazy (tedy povinnost tvrzení a důkazní).

22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. Jelikož žalobkyně uhradila žalovanému 26 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně v žalobě ohledně úhrad jednotlivých splátek však plyne, že žalovaný v období od 8. 2. 2018 do 23. 2. 2021 vrátil žalobkyni celkem částku 39 439 Kč. Je tak zřejmé, že žalovaný bezdůvodné obohacení zcela žalobkyni vrátil ještě před podáním žaloby, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.