7 C 205/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 74 083,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 41 504,44 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 7. 3. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 32 579,30 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 569,47 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 627,13 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 73 584,74 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 74 083,74 Kč od 15. 4. 2025 do 6. 3. 2026, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 32 579,30 Kč od 7. 3. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2025 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 74 083,74 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne , datum, uzavřela společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně či banka“) se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, . Žalovaný byl povinen dle smlouvy splácet poskytnutou zápůjčku v 60 pravidelných splátkách po 2 589 Kč, splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž banka půjčku žalovanému poskytla, tedy 8. 12. 2022. Mezi bankou a žalovaným bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků, úroková sazba činila 18,90 % ročně. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, banka jej písemně upozornila, aby tento stav napravil a poskytla mu lhůtu min. 30 dní. Následně banka pohledávku s účinností ke dni 14. 4. 2025 zesplatnila. Bance tak vzniklo oprávnění požadovat okamžité splacení veškerých závazků. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 9. 2025 na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalobkyně vedle nezaplacené jistiny ve výši 73 584,74 Kč požaduje zaplacení poplatků ve výši 499 Kč a kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 7 627,13 Kč (splatného ke dni 14. 4. 2025) a úroku z prodlení ve výši 569,47 Kč (splatného ke dni 14. 4. 2025). Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. Dne 27. 1. 2026 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že banka posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů, což je deklarováno v Protokolu o ověření úvěruschopnosti. Banka ve věci kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík, atd). Započtené příjmy činily , částka, , zohledněné výdaje se oproti údajům v žádosti navýšily na , částka, (z toho údaje na bydlení vč. hypotéky, a st. úvěrů ve výši , částka, , výdaje na živobytí ve výši , částka, ). Banka zjistila, že žalovaný je schopen splácet úvěr, a proto schválila žalovanému úvěr v částce 100 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil na předmětnou pohledávku celkem 58 495,56 Kč. Banka provedla dne 21. 11. 2022 čerpání úvěru ve výši 100 000 Kč ve prospěch běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, .

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, včetně připojeného certifikátu vyplynulo, že v uvedené smlouvě je uvedena předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru, žalovaný jako klient, dále jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to rodné číslo, trvalá adresa a číslo mobilního telefonu. Z přehledu podmínek úvěru vyplývá, že celková výše úvěru činí 100 000 Kč, doba trvání 60 měsíců, celková měsíční splátka 2 589 Kč. Zápůjční úroková sazba činí 18,90 % ročně, RPSN 20,63 %, žalovaný měl celkem uhradit 155 296,20 Kč. Žalobkyně rovněž doložila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, .

6. Z Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu adresovaného žalovanému dne 14. 4. 2025 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně tímto prohlásila dluh ke shora uvedenému datu za okamžitě splatný a požadovala jeho splacení. Dlužná částka činila 82 280,34 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 9. 2025 a přílohy č. , hodnota, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 9. 2025 bylo zjištěno, že banka oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávek na žalobkyni. Oznámení bylo zasláno želovanému dne 10. 9. 2025.

9. Z výzvy k plnění ze dne 31. 10. 2025 a poštovního podacího archu ze dne 31. 10. 2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal před podáním žaloby žalovanému výzvu s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.

10. Z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá, že banka po posouzení úvěruschopnosti žalovaného (využito interních a externích datových zdrojů, deklarovaný příjem , částka, byl ověřen na základě doloženého výpisu z účtu, banka započítala příjem , částka, , deklarované výdaje byly oproti výdajům uvedeným na žádosti navýšeny, zohledněny byly výdaje ve výši , částka, , z toho výdaje na splátky půjček , částka, , výdaje na bydlení včetně hypotéky ve výši , částka, , výdaje na živobytí ve výši , částka, a ostatní výdaje , částka, , dle vyhodnocení zbývalo žalovanému na splátku nové půjčky a nepředvídaných výdajů celkem , částka, ) dne , datum, úvěr schválila. Z interní databáze banky vyplývá, že tato disponovala osobními údaji žalovaného, mj. datem narození, rodným číslem, FI osobním kódem, CCB osobním kódem, adresou, emailem, rodinným stavem (svobodný), typem bydlení (u rodičů), vzděláním (základní), zaměstnáním a příjmy (zaměstnanec, IČO , IČO, , uváděný příjem , částka, , další příjem , částka, , započtený příjem , částka, , výdaje na bydlení , částka, , výdaje na živobytí , částka, , rodinné náklady a ostatní , částka, . Z výpisu z úvěru (číslo úvěrové smlouvy , číslo, ) za období 21. 11. 2022 až 30. 4. 2025 vyplývají jednotlivé splátky úvěru s tím, že za předmětné období (21. 12. 2022 až 21. 9. 2024) bylo ze strany žalovaného uhrazeno celkem 58 495,56 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného (číslo účtu , č. účtu, ) za období 1. 11.2022 až 31. 3. 2025 vyplývá, že počáteční zůstatek činil , částka, , dne 21. 11. 2022 byla na shora uvedený účet zaevidována platba 100 000 Kč. Dne 10. 11. 2022 byla rovněž evidována příchozí úhrada 18 246 Kč (, právnická osoba, .). Ke dni 31. 3. 2025 činil zůstatek na účtu 0 Kč.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 100 000 Kč, jak vyplývá z výpisu z běžného účtu. Žalovaný na základě úvěrové smlouvy uhradil předchůdkyni žalobkyně celkem 58 495,56 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání předmětné smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet nastaveným interním způsobem, kdy poměry žalovaného posoudila na základě údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr a dále z výpisů z běžného účtu žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla postoupena předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky.

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 100 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jeho výdajů, když žalobkyně vycházela jen z údaje uvedených žalovaným, že jeho měsíční příjem činí , částka, , výdaje na bydlení , částka, , výdaje na živobytí , částka, , rodinné náklady a ostatní , částka, . Je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, resp. pouze přijala prohlášení žalovaného, kdy z výpisu z běžného účtu žalovaného vyplývá, že k datu 1. 11. 2022 činil zůstatek na účtu , částka, (žalovanému byl schválen úvěr, kdy dne 21. 11. 2022 mu byla poskytnuta částka 100 000 Kč a celková měsíční splátka činila 2 589 Kč). Nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho výdajů. Předchůdkyně žalobkyně se podrobněji nezabývala majetkovými poměry žalovaného, kdy předchůdkyně žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný předchůdkyni žalobkyně vrátil 58 495,56 Kč, je tedy povinen vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 41 504,44 Kč (tedy 100 000 – 58 495,56 = 41 504,44). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že tento měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 5. 3. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (7. 3. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (výrok I.).

24. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy co do částky 32 579,30 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 569,47 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 627,13 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 73 584,74 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 74 083,74 Kč od 15. 4. 2025 do 6. 3. 2026, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 32 579,30 Kč od 7. 3. 2026 do zaplacení (viz výše).

25. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle částečného úspěchu žalovaného. Z celkového předmětu řízení ve výši 74 083,74 Kč včetně příslušenství tak představuje úspěch žalobkyně 42,16 %, úspěch žalovaného 57,84 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalovaný by měl právo na úhradu 15,68 % svých nákladů. Vhledem k tomu, že žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.