7 C 207/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 281 495,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 236 400,97 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 45 094,31 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 260 611,68 Kč od 11. 1. 2022 do 26. 8. 2022 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 210,71 Kč od 27. 8. 2022 do zaplacení, a dále úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 254 586,84 Kč od 10. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 244,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 3. 2022 se žalobkyně (dříve , právnická osoba, ., IČO , IČO, ) na žalované domáhá zaplacení částky 281 495,28 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 21. 7. 2021 uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, , nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Úvěrové podmínky. Na základě shora uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 255 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 120-ti pravidelných měsíčních splátkách po 5 016 Kč měsíčně, v nichž byla zahrnuta příslušná část úvěru a úroky. Roční úroková sazba byla sjednána na 19,99 %. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 5 462 Kč. Žalovaný však porušil povinnost hradit úvěr řádně a včas. Žalobkyně proto úvěr ke dni 10. 1. 2022 zesplatnila a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky sestávající se z neuhrazené jistiny ve výši 254 586,84 Kč, neuhrazených úroků ke dni zesplatnění ve výši 19 883,60 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, neuhrazeného pojistného ve výši 1 338 Kč a nehrazeného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 686,84 Kč. Žalovaný však neuhradil ničeho i přes zaslání předžalobní výzvy právním zástupcem žalobkyně.

2. V podání došlém soudu dne 18. 8. 2022 žalobkyně zevrubně popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzala žalobkyně v úvahu zdroj příjmu žalovaného (čistý příjem ze zaměstnání ve společnosti , právnická osoba, ve výši 28 000 Kč, příjem byl ověřen prostřednictvím výpisů z bankovního účtu klienta), žalovaný uvedl, že je svobodný a nemá vyživovací povinnost, žalovaný uvedl celkové měsíční výdaje domácnosti 18 500 Kč, tyto údaje byly ověřeny prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Dále žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v registru SOLUS, dále v NRKI. Po zohlednění verifikovaných výdajů a příjmu 28 000 Kč byl stanoven disponibilní příjem ve výši 9 829 Kč. Disponibilní příjmy žalovaného pro splácení věru převyšují měsíční splátku poskytnutého úvěru, která činí 5 462 Kč. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru žalobkyně shledala žalovaného schopného splácet předmětný úvěr.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy k jednání soudu nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

5. Žalobkyně po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve smyslu nutnosti doplnit tvrzení a důkazy týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a dále prokázání vyplacení žalované částky, ve věci uvedla, že co se týče úvěruschopnosti žalovaného jinými důkazy, než které žalobkyně předložila v rámci žaloby a jejím doplnění, nedisponuje, a dále navrhla, aby si soud vyžádal od společnosti , právnická osoba, . informaci o tom, jaká částka byla žalovanému na jeho bankovní účet vyplacena v červenci roku 2021 pod předmětným variabilním symbolem.

6. Žalobkyně předložila Smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 7. 2021 (poskytovatelem služby je uvedeno , právnická osoba, , kdy tato listina není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, v kolonce „Váš podpis smlouvy“ na poslední listině smlouvy je uveden SMS kód „, hodnota, “. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 255 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se měl zavázat úvěr splácet v měsíčních splátkách po 5 462 Kč, roční úroková sazba činila 19,99 %. Sazba pojistného byla stanovena ve výši 8,9 % a měsíční pojistné mělo činit 446 Kč. Z Úvěrových podmínek plyne, že tyto podmínky jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy a upravují vztahy vyplývající z úvěrových smluv. Z listiny „Příjmy – Výdaje klienta = 9 500 Kč“ bez datace plyne, že v kolonce příjem klienta je uvedeno, že je zaměstnán, částka 28 000 Kč, bankovní výpis – nespecifikováno, název zaměstnavatele – , právnická osoba, , obor zaměstnavatele – zpracovatelský průmysl, dále je v kolonce výdaje celkem uvedeno 18 500 Kč a v kolonce bydlení je uvedeno 12 500 Kč. Žalovaný dále předložil kopie řidičského a občanského průkazu. Ze splátkového kalendáře vyplývá, že celková dlužná částka činila 286 957,28 Kč, zaplaceno bylo celkem 5 462 Kč, k úhradě tedy zbývá 281 495,28 Kč. Z listiny Ztráta výhody splátek a zesplatnění úvěru ze dne 10. 1. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého čerpaného úvěru, tj. částky 281 495,28 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 2. 2022 plyne, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Tato výzva byla předána k poštovní přepravě dne 18. 2. 2022. Z výpisu z účtu , právnická osoba, . za období od 1. 4. 2021 do 20. 7. 2021 (č.ú. , Anonymizováno, ) vyplývá, že zůstatek činil 0 Kč, disponibilní zůstatek činil 0 Kč. Z Listiny označené jako Potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy č. , hodnota, ze dne 10. 1. 2022, vyplývá, že žalobkyně uvedla, že předmětná smlouva byla podepsána zadáním SMS kódu na webových stránkách , Anonymizováno, .cz. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že žalobkyně potvrdila, že dne 10. 1. 2022 byla na účet č. , č. účtu, vyplacena částka 241 863 Kč s VS , var. symbol, . Z potvrzení společnosti , právnická osoba, . ze dne 23. 9. 2022 vyplývá, že na bankovním účtu (č.ú. , Anonymizováno, ) vedeném na jméno žalovaného byla dne 22. 7. 2021 evidována příchozí platba od společnosti , právnická osoba, . (č.ú. , Anonymizováno, , VS , var. symbol, ) v částce 241 862,97 Kč.

7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovanému byla poskytnuta ze strany žalobkyně částka 241 862,97 Kč, a to na jeho bankovní účet. Žalovaný žalobkyni uhradil platby v celkové výši 5 462 Kč. Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného řádně úvěr splácet vycházela z bankovního účtu žalovaného za období 4/2021 až 7/2021, dále provedla šetření v registru SOLUS, v registru NRKI. Žalobkyně ke dni 10. 1. 2022 úvěr zesplatnila. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.

8. Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

10. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 241 862,97 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný uhradil celkem 5 462 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

17. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

18. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

19. V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

20. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Schopnost žalovaného splácet žalobkyně prověřila na základě prohlášení dlužníka. Příjmy žalovaného ve výši 28 000 Kč uvedené v hodnocení klienta vyplývají z dokladů o příchozí platbě. Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného dle žalovaného činily jeho celkové výdaje 18 500 Kč, výdaje za bydlení činily 12 500 Kč. Žádný z dokladů, potvrzující výdaje žalovaného, však soudu předložen nebyl a ani z prohlášení dlužníka nevyplývá, že by je žalovaný předkládal. Žalobkyně neprověřila tvrzení žalovaného o tom, že náklady na bydlení činí 12 500 Kč. Žalobkyně tedy bez bližšího prověření vycházela z nedoložených údajů o výdajích žalovaného. Je pouze patrné, že žalobkyně ověřila identitu žalovaného na základě doložené kopie občanského průkazu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou splatit, kdy ohledně výdajů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřila. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9 Co 109/2020).

22. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).

23. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 241 862,97 Kč, žalovaný vrátil pouze 5 462 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 236 400,97 Kč (tj. 241 862,97 – 5 462 = 236 400,97 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 25. 8. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (27. 8. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 15 % ročně (výrok I.).

24. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 45 094,31 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 260 611,68 Kč od 11. 1. 2022 do 26. 8. 2022, úrokem z prodlení z částky 24 210,71 Kč od 27. 8. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 254 586,84 Kč od 10. 1. 2022 do zaplacení (viz výše).

25. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 11 261 Kč a náklady na právní zastoupení. Náklady zastoupení advokátem sestávají z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 281 495,28 Kč sestávající z částky 9 460 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 460 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 460 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 9 460 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 040 Kč ve výši 8 198,40 Kč. Dle § 14 odst. 3 a.t. náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z , adresa, a zpět, za níž náleží advokátu adekvátní náhrada v rozsahu šesti půlhodin (tj. 6 x 100 Kč), což je obecně známo, tedy za 600 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z , adresa, a zpět v obecně známé adekvátní délce 200 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 6,63 l benzinu na 100 km. Advokát se v daném případě účastnil jednání dne 21. 9. 2022. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb. činí náhrada za 1 km 4,70 Kč, dle § 4 písm. a) činí průměrná cena 1 litru benzinu automobilového 95 oktanů 44,50 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 200 x 4,70 + 8 x 44,50 x 200/100, tedy celkem 1 652 Kč. Náhrada cestovních výdajů tedy činila celkem 2 252 Kč (600 Kč + 1 652 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 41 292 Kč ve výši 8 671,32 Kč. Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 61 224,32 Kč (11 261 + 4 x 9 460 + 4 x 300 + 2 252 + 8 671,32). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 236 400,97 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 243 007,24 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 45 094,31 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na jeho straně činí celkem 82 507,40 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 325 514,64 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 75 %, úspěch žalovaného 25 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 50 % svých nákladů, z částky 61 224,32 Kč, tedy ve výši 12 244,86 Kč.