7 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: právnická osoba sídlem adresa zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného hlášen na adrese Adresa žalovaného o zaplacení 72 341,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 36 613,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 28. 2. 2026 do zaplacení, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci k rukám žalobkyně, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 35 727,31 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 87,62 Kč od 30. 11. 2024 do 31. 3. 2025, kapitalizovaného úroku ve výši 7 114,50 Kč od 25. 11. 2024 do 10. 4. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 72 341,10 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 19,9 % ročně z částky 72 341,10 Kč od 17. 7. 2025 do 15. 10. 2025, zákonného úroku z prodlení z částky 72 341,10 Kč od 17. 7. 2025 do 27. 2. 2026, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 35 727,31 Kč od 28. 2. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 1. 2026 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 72 341,10 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne , datum, uzavřela společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, – , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně či banka“) se žalovaným smlouvu o , název, č. , hodnota, . Žalovaný byl povinen dle smlouvy splácet poskytnutý úvěr v 92 pravidelných měsíčních splátkách po 1 734 Kč, splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž banka úvěr žalovanému poskytla, tedy 8. 9. 2022. Mezi bankou a žalovaným bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků, úroková sazba činila 19,90 % ročně. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, banka jej písemně upozornila, aby tento stav napravil Následně banka pohledávku s účinností ke dni 14. 4. 2025 zesplatnila. Bance tak vzniklo oprávnění požadovat okamžité splacení veškerých závazků. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025 na společnost , právnická osoba, , poté byla dne 6. 8. 2025 pohledávka postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalobkyně vedle nezaplacené jistiny ve výši 72 341,10 Kč požaduje zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 114,50 Kč (19,90 % ročně v období od 25. 11. 2024 do 10. 4. 2025, jež byly poníženy o splátku ze dne 2. 12. 2024 ve výši 2,07 Kč), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 87,62 Kč (naúčtovaný a neuhrazený úrok z prodlení od 30. 11. 2024 do 31. 3. 2025) Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. Dne 6. 3. 2026 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že banka posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do interních a externích databází, insolvenčního rejstříku a databáze MVČR. Příjem byl ověřen z výpisu z běžného účtu. K čerpání ve výši 83 000 Kč došlo dne 8. 9. 2022, žalovaný uhradil splátky v celkové výši 46 386,21 Kč (dle měsíčních výpisů).

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Žalovaný při jednání konaném dne 25. 3. 2026 uvedl, že finanční prostředky potřeboval na nákup elektroniky. Prostřednictvím internetu tedy využil nabídky ze strany banky a peníze mu byly ihned poskytnuty. V roce 2022 sudoval, neměl žádný příjem. Banka po něm nepožadovala doložení příjmů, ani výdajů. Využil nabídky ze strany banky, kdy se mu na internetových stránkách zobrazila možnost půjčky a on této nabídky využil. Dále uvedl, že není schopen uhradit částku najednou, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, na pozici údržbáře. Jeho čistý příjem činí , částka, . Výdaje na nájem činí , částka, včetně energií, dále platí , částka, za telefon a televizi. Měsíčně mu tak zbývá , částka, až , částka, . Je schopen uhradit dlužnou částku ve splátkách po , částka, měsíčně.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o , název, č. , hodnota, ze dne , datum, včetně Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ze dne 20. 5. 2021 vyplynulo, že v uvedené smlouvě je uvedena předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru, žalovaný jako klient, dále jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to rodné číslo, trvalá adresa a číslo mobilního telefonu. Z přehledu podmínek úvěru vyplývá, že celková výše úvěru činí 83 000 Kč, doba trvání 96 měsíců, celková měsíční splátka 1 734 Kč. Zápůjční úroková sazba činí 19,90 % ročně, RPSN 21,81 %, žalovaný měl celkem uhradit 166 450,62 Kč. Žalobkyně dále doložila Sazebník – účty pro občany, platný od 1. 9. 2022, Sazebník – úvěrové produkty pro občany, platný od 1. 9. 2022, Sazebník – investiční nástroje a služby a dále Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, ., Produktové obchodní podmínky , právnická osoba, pro půjčky a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně rovněž doložila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, (půjčka ve výši 64 000 Kč – použití ke splacení závazků v částce 62 479,82 Kč, odesláno na účet 1 520,18 Kč a půjčka ve výši 19 000 Kč – použití ke splacení závazků v částce 18 129,35 Kč, odesláno na účet 870,65 Kč).

5. Z Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu adresovaného žalovanému dne 14. 4. 2025 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně tímto prohlásila dluh ke shora uvedenému datu za okamžitě splatný a požadovala jeho splacení. Dlužná částka činila 79 543,22 Kč. Dne 15. 4. 2025 bylo prohlášení zasláno žalovanému (Přehled podacích čísel).

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025 a přílohy č. , hodnota, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na společnost , právnická osoba, . Poté ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 8. 2025 a přílohy č. , hodnota, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 8. 2025 bylo zjištěno, že banka oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávek na žalobkyni. Dne 20. 8. 2025 byla oznámení zasláno žalovanému (přehled podacích čísel).

8. Z výzvy k plnění ze dne 12. 9. 2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal před podáním žaloby žalovanému výzvu s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.

9. Z výpisu úvěru č. , hodnota, za období 12. 11. 2022 až 31. 8. 2025 vyplynulo, že ze strany žalovaného byla na předmětný úvěr zaplacena částka celkem 46 386,21 Kč.

10. Žalobkyně doložila kopii občanského průkazu žalovaného.

11. Z mimořádného výpisu z účtu , hodnota, /CZK za období 1. 1. 2000 až 6. 8. 2025 účet číslo , hodnota, vedený na žalovaného vykazoval počáteční zůstatek , částka, , konečný zůstatek byl nulový.

12. Z výpisu z účtu , č. účtu, za období září 2022 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu činil , částka, , konečný zůstatek činil , částka, , v říjnu činil konečný zůstatek , částka, a v listopadu činil konečný zůstatek , částka, .

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 83 000 Kč. Žalovaný na základě úvěrové smlouvy uhradil předchůdkyni žalobkyně celkem 46 386,21 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání předmětné smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet nastaveným interním způsobem, kdy poměry žalovaného posoudila na základě údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr a dále z výpisů z běžného účtu žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla postoupena předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky.

14. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 83 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů, když žalobkyně vycházela jen z údaje uvedených žalovaným a výpisů z běžného účtu, z nichž vyplývá, že zůstatky na účtu nepostačovaly k úhradě měsíční splátky (zůstatek na běžném účtu žalovaného například za měsíc září 2022 činil , částka, , za měsíc říjen 2022 , částka, a listopad 2022 , částka, , kdežto celková měsíční splátka činila , částka, ). Nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho výdajů. Předchůdkyně žalobkyně se podrobněji nezabývala majetkovými poměry žalovaného, kdy předchůdkyně žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

24. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

25. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 83 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný předchůdkyni žalobkyně vrátil 46 386,21 Kč, je tedy povinen vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 36 613,79 Kč (tedy 83 000 – 46 386,21 = 36 613,79). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že tento měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 26. 2. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (28. 2. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (výrok I.).

26. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy co do částky 35 727,31 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 87,62 Kč od 30. 11. 2024 do 31. 3. 2025, kapitalizovaného úroku ve výši 7 114,50 Kč od 25. 11. 2024 do 10. 4. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 72 341,10 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 19,9 % ročně z částky 72 341,10 Kč od 17. 7. 2025 do 15. 10. 2025, zákonného úroku z prodlení z částky 72 341,10 Kč od 17. 7. 2025 do 27. 2. 2026, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 35 727,31 Kč od 28. 2. 2026 do zaplacení (viz výše).

27. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.

28. Podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Z citovaného ustanovení vyplývá, že základním pravidlem je plnění rozhodnutím uložené povinnosti do tří dnů, a každé prodloužení obecné lhůty je tak výjimkou z uvedeného pravidla. Při úvaze o určení lhůty ke splnění povinnosti dle § 160 odst. 1 o.s.ř. je nutno vycházet nejen z konkrétních okolností případu a osobních a majetkových poměrů účastníků, ale soud by měl rovněž přihlédnout k projevené snaze o splnění závazku či jeho části a posoudit, zda stanovení delší než zákonné lhůty k plnění nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky, délku prodlení dlužníka s placením a dobu, za kterou by tímto způsobem došlo k zaplacení dlužné částky, neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. V souzené věci dluží žalovaný žalobkyni částku 36 613,79 Kč včetně příslušenství představující neuhrazené bezdůvodné obohacení. Žalovaný uvedl, že není schopen dluh vzhledem k aktuální situaci uhradit, neboť je zaměstnán jako údržbář s výdělkem , částka, měsíčně, výdaje na nájem činí , částka, , , částka, činí výdaje na telefon a internet, měsíčně mu zbývá částka , částka, až , částka, , kdy je schopen hradit , částka, měsíčně. K tomu je třeba uvést, že v daném případě soud využil moderačního práva a povolil žalovanému úhradu dluhu ve splátkách, když vyhověl žádosti žalovaného. Povolení splátek k plnění rozsudkem uložené povinnosti nebude představovat neúměrné zvýhodnění žalovaného (dlužníka) na úkor žalobkyně (věřitele) a výrazně nezatíží žalobkyni. Pro ochranu žalobkyně pak soud ve výroku tohoto rozsudku rovněž vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaný opozdí se splácením svého dluhu, stane se tím splatnou celá zbývající částka.