7 C 228/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 35 900 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 10 900 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 850 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 15. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 000 Kč od 21. 11. 2020 do 14. 12. 2021 a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 986,30 Kč.

IV. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 506,94 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 25 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], [IČO], s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] to dne 30. 7. 2019. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč se splatností do 29. 8. 2019. Žalovaná úvěr uzavřela prostřednictvím zprostředkovatele úvěru - [právnická osoba] a.s., IČO [číslo]. Žalovaná však svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnila řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost zaplatit původnímu věřiteli smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z dlužné jistiny pohledávky. Žalobkyně po žalované požaduje smluvní pokutu v částce 10 900 Kč, a to za období od 30. 8. 2019 do 8. 11. 2020. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna přípisem ze dne 4. 12. 2020. Celková částka 35 900 Kč sestává z jistiny ve výši 25 000 Kč, smluvní pokuty v částce 10 900 Kč, dále žalobkyně požadovala náklady na upomínání v částce 100 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

3. Před zahájením jednání podáním ze dne 10. 1. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do částky 10 900 Kč (představující smluvní pokutu) a kapitalizovaného úroku ve výši 5 850 Kč zpět z důvodu revize žalovaných částek s ohledem na neprověřování úvěruschopnosti žalované.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.

5. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud postupoval ve smyslu citovaného ustanovení a rozhodl tak, že řízení co do uvedené částky zastavil (výrok I.).

6. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána, k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Právní zástupce žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedl, že jinými důkazy, než které již žalobkyně doložila, v otázce posouzení úvěruschopnosti žalované nedisponuje.

7. Žalobkyně předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 30. 7. 2019, kdy tato smlouva je žalovanou vlastnoručně podepsána. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala shora uvedeného data v hotovosti částku 25 000 Kč. Dále jsou ve smlouvě uvedeny kontaktní údaje žalované. Žalobkyně rovněž předložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru s podpisem žalované a Obchodní podmínky pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Z dohody o postoupení pohledávek bylo zjištěno, ze dne [datum] byla mezi žalobkyní jako postupníkem a společností [právnická osoba] jako postupitelem postoupena pohledávka za žalovanou žalobkyni. Žalobkyně dále předložila oznámení o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2020, z něhož je zřejmé, že žalobkyně oznámila žalované postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Shora uvedené oznámení bylo žalované zasláno dne 7. 12. 2020. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 27. 1. 2021 a připojeného podacího archu ze dne 29. 1. 2021 je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzval k plnění dluhu ze smlouvy o úvěru s výstrahou jeho soudního vymáhání, přičemž tato výzva byla žalované před podáním žaloby odeslána dne 29. 1. 2021.

8. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně 25 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně disponuje identifikačními údaji žalované. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.

9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalované 25 000 Kč, žalovaná žalobkyni nic neuhradila. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

17. Je nepochybné, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně nijak nedoložila (i přes výzvu soudu), že by se právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované úvěr splácet, a to v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

18. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalované 25 000 Kč, je třeba na shora uvedenou částku pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 13. 12. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (15. 12. 2021) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,5 % ročně. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky II. a III. tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 25 000 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.

19. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř., v daném případě nákladů za uhrazený soudní poplatek ve výši 1 436 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. vyhl č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“) náleží odměna ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. b) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 2 400 Kč (3 x 500 + 3 x 300). Dle § 14b odst. 3 tarifu je pak na další úkony právní služby třeba aplikovat obecná ustanovení tohoto právního předpisu. Za účast při jednání soudu tedy advokátu v daném případě náleží dle § 7 bod 5. tarifu odměna ve výši 2 540 Kč a paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4, § 14b odst. 5 tarifu. Dle § 14 odst. 3 tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Hradce Králové do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu deseti půlhodin, což je obecně známo, tedy za 1 000 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Hradce Králové do Chomutova a zpět rovněž v obecně známé adekvátní délce 422 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 5,8 l benzinu na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb. činí náhrada za 1 km 4,70 Kč, dle § 4 písm. a) činí průměrná cena benzinu 37,10 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 422 x 4,70 + 5,8 x 37,10 x 422/100, tedy celkem 2 891,46 Kč. Jelikož se právní zástupce za žalobkyni účastnil v předmětný den u zdejšího soudu celkem sedmi jednání, je třeba náklady na cestovné a za promeškaný čas v celkové výši 3 891,46 Kč (1 000 + 2 891,46) přiznat v jednotlivých věcech v rozsahu 1/7, tedy ve výši 555,92 Kč Náklady řízení na straně žalobkyně dále tvoří DPH, jehož je advokát zastupující v této věci dle ověření soudem plátcem, v sazbě 21 %, když dle § 137 odst. 3 o.s.ř. má advokát rovněž právo na náhradu DPH, v daném případě tedy ve výši 1 217,14 Kč Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 8 449,06 Kč (1 436 + 2 400 + 2 540 + 300 + 555,92 + 1 217,14). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 25 000 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 25 250,34 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 10 900 Kč a částky 5 850 Kč spolu kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na její straně činí celkem 22 400,68 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 47 651,02 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 53 %, úspěch žalované 47 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 6 % svých nákladů, z částky 8 449,06 Kč tedy ve výši 506,94 Kč.

20. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.