7 C 234/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , adresa zastoupené Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 , advokátkou Adresa zainteresované osoby 0/0 , proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 o zaplacení 200 413,34 Kč s příslušenstvím Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 194 927 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 22. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se, co do zaplacení částky 5 486,34 Kč spolu s úrokem ve výši 15,4 % ročně z částky 199 363,34 Kč od 27. 5. 2024 do 23. 6. 2024, dále s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 199 363,34 Kč od 24. 6. 2024 do zaplacení, dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 199 363,34 Kč od 6. 6. 2024 do 21. 9. 2024, a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 436,34 Kč od 22. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 804,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobou doručenou soudu dne 4. 7. 2024 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 200 413,34 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 26. 1. 2022 uzavřela se žalovanou Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , nedílnou součástí smlouvy byly rovněž obchodní podmínky, na základě rámcové smlouvy (resp. Dodatku č. 4 k Rámcové smlouvě ze dne 13. 11. 2023) byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 13. 11. 2023 uzavřela žalovaná s žalobkyní Dodatek č. 6 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o úvěr ve výši 200 000 Kč (smlouva o úvěru , hodnota, ). Jelikož žalovaná splnila všechny předpoklady pro poskytnutí úvěr, byl jí úvěr schválen a dne 14. 11. 2023 vyplacen na běžný účet. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 012 Kč měsíčně, v nichž byla zahrnuta příslušná část úvěru a úroky. Roční úroková sazba byla sjednána na 15,4 %. Žalovaná však porušila povinnost hradit úvěr řádně a včas. Žalobkyně proto úvěr ke dni 27. 5. 2024 zesplatnila a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky sestávající se z neuhrazené jistiny ve výši 199 363,34 Kč, neuhrazených úroků ke dni zesplatnění ve výši 13 026,81 Kč. Žalovaná však neuhradila ničeho i přes zaslání předžalobní výzvy ze strany žalobkyně.V podání došlém soudu dne 23. 9. 2024 žalobkyně zevrubně popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vzala žalobkyně v úvahu zdroj příjmu žalované (zaměstnána ve společnosti , právnická osoba, ., žalobkyně ověřila tvrzení žalované a výši jejího příjmu nahlédnutím na její běžný účet č. , č. účtu, , kam žalované pravidelně přicházela mzda od tvrzeného zaměstnavatele), příjem žalované činil v průměrné výši 19 062 Kč. Dále žalobkyně provedla kontrolu žalované v registru SOLUS, dále v BRKI, NRKI. Žalovaná v žádosti o předmětné úvěry dále uvedla informace o příjmech a výdajích své domácnosti, tyto údaje žalobkyně zohlednila v rámci posouzení příjmů a výdajů domácnosti, žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nevycházela pouze z informací od žalované, ale informace též ověřovala na základě pohybů na jejím běžném účtu č. , č. účtu, . Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěrů žalobkyně shledala žalovanou schopnou splácet předmětný úvěr. Žalovaná tedy čerpala celkem částku 200 000 Kč, přičemž zaplatila pouze jednu splátku a část druhé, kdy uhradila 4 023 Kč, a dále uhradila 1 050 Kč na pojistném.Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.Žalobkyně se k jednání soudu nedostavila, žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu rovněž nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.Žalobkyně předložila Rámcovou smlouvu číslo , hodnota, ze dne 26. 1. 2022 včetně dodatku č. 4 ze dne 13. 11. 2023, dle předmětné smlouvy včetně dodatku byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Žalobkyně rovněž předložila Dodatek č. 6 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, , úvěr číslo , hodnota, . Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru žalované ve výši 200 000 Kč, a to na bankovní účet žalované. Žalovaná se měla zavázat úvěr splácet v měsíčních splátkách po 4 012 Kč, roční úroková sazba činila 15,40 %. Součástí smlouvy byly rovněž Obchodní podmínky, dále Podmínky pro používání úvěru, a dále Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z Dodatku č. 7 k rámcové smlouvě ze dne 17. 1. 2024 vyplývá, že na žádost žalované byly u úvěru číslo HU01493702 nastaveny splátkové prázdniny a odložena splatnost pravidelných měsíčních splátek na později. Dále z výpisu z běžného účtu , č. účtu, za období od 14. 11. 2023 vyplývá, že shora uvedeného data byla na účet přijata platba 200 000 Kč (načerpání půjčky). Z výpisu z běžného účtu , č. účtu, za období 6. 5. 2024 až 4. 7. 2024 vyplývá, že konečný zůstatek na účtu vykazoval zápornou hodnotu - 1 050 Kč. Z výpisu z běžného účtu za období 13. 8. 2023 až 13. 11. 2023 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu činil 98 971,96 Kč, konečný zůstatek činil 41 662,78 Kč, dále z výpisu vyplývá, že na účet žalované bylo připsáno 77 455,34 Kč a odepsáno 134 764,52 Kč. Z přehledu žádostí o úvěr – aplikační data vyplývá, že na interní kartě žalované je uvedeno (, hodnota, ), že žalovaná bydlí v nájmu, je svobodná, nemá vyživovací povinnost, splátky činí 7 113 Kč, příjmy činí 19 062 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč, výdaje domácnosti činí 16 000 Kč (bydlení), léky, jídlo, doprava činí 7 000 Kč, splátky ostatních členů domácnosti činí 4 000 Kč. Dále rovněž žalobkyně doložila úvěrovou zprávu, v níž je zaznamenána bližším identifikace žalované (trvalá adresa, kontaktní adresa, e-mail, číslo mobilního telefonu, apod.). Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 27. 5. 2024 vyplývá, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných závazků, a to do 5. 6. 2024.Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvy o úvěru č. , hodnota, (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikované, na jejichž základě žalovaná obdržela celkem 200 000 Kč, přičemž na shora uvedené úvěry žalovaná uhradila pouze částku v celkové výši 4 023 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalované splácet žalobkyně prověřila na základě prohlášení dlužníka (žádosti o úvěr) a nahlédnutím na běžný účet žalované č. , č. účtu, , kdy průměrná výše příjmu žalované činila 19 062 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činil 60 000 Kč. Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalované činily její celkové výdaje 27 000 Kč (částku 16 000 Kč tvořilo nájemné, 7 000 Kč činily léky - jídlo - doprava a 4 000 Kč tvořily splátky ostatních členů domácnosti). Žádný z dokladů, potvrzující jak příjmy ostatních členů domácnosti, tak výdaje žalované, však soudu předložen nebyl a ani z jakékoliv dokladu nevyplývá, že by je žalovaná předkládala. Žalobkyně neprověřila tvrzení žalované o výši nákladů na bydlení (např. cena energií). Z předloženého výpisu z běžného účtu žalované (číslo účtu , č. účtu, ) za období 13. 8. 2023 až 13. 11. 2023 pak vyplývá, že na účet žalované bylo připsáno 77 455,34 Kč a odepsáno 134 764,52 Kč. Žalobkyně tedy bez bližšího prověření vycházela z nedoložených údajů o výdajích žalované. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalované poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou splatit, kdy ohledně výdajů vycházela pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřila. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp. zn. 9 Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalované celkem 200 000 Kč, žalovaná vrátila pouze 5 073 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 194 927 Kč (tj. 200 000 – 5 073) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že ta měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 20. 9. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (24. 9. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 4 436,34 Kč spolu s příslušenstvím (viz výše).Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 10 021 Kč, co se týče náhrady cestovného, žalobkyně požadovala náhradu za cestu z Ústí nad Labem do Chomutova a zpět v obecně známé adekvátní délce 134 km, k čemuž předložila technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 5,9 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb. činí náhrada za 1 km 5,60 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena 1 l motorové nafty 38,70 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 134 x 5,60 + 5,9 x 38,70 x 134/100, tedy celkem 1 056 Kč. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Ústí nad Labem do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu čtyř půlhodin, což je obecně známo, tedy za 400 Kč. Celkem tedy náklady na straně žalobkyně činí 11 477 Kč (10 021 + 1 056 + 400). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 194 927 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 196 152,64 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 5 486,34 Kč spolu s úrokem a zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na její straně činí celkem 38 620,48 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 234 773,12 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 84 %, úspěch žalované 16 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 68 % svých nákladů, z částky 11 477 Kč, tedy ve výši 7 804,36 Kč.