7 C 236/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně , země jednající v České republice prostřednictvím právnická osoba , IČO se sídlem adresa , zastoupené advokátkou titul . jméno příjmení , se sídlem ulice číslo , obec a číslo , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného hlášen na adrese nám. titul anonymizováno . jméno anonymizováno , PSČ obec , o zaplacení 38 360,37 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 19 650,15 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 5. 2020 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 18 710,22 Kč, a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 917,30 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 309,83 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou ze dne 19. 5. 2020 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 38 360,37 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 2. 2017. Na základě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce, ke dni 21. 6. 2019 žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 111 090,15 Kč. Pro jednotlivá čerpání úvěru byly dohodnuty podmínky jejich splácení, a to čerpání úvěru evidované na podúčtu [číslo] (tzv. Komfort čerpání). Žalovaný se zavázal uhradit dluh ve splátkách ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Dále byly peněžní prostředky evidované na podúčtu [číslo] (tzv. Extra čerpání), kdy se žalovaný zavázal splácet dluh 10 splátkami ve výši 1 156 Kč. V souladu s všeobecnými úvěrovými podmínkami byla žalobkyně oprávněna požadovat, aby splátky jednotlivých čerpání byly žalovaným hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalobkyně účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru, která činila 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 643,18 Kč formou automatizovaných písemných upomínek, naposledy dopisem ze dne 25. 3. 2020. Dne 18. 2. 2020, před tím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalovaného splatným, vyzvala žalobkyně žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaný v této lhůtě dlužnou splátku neuhradil. Dopisem ze dne 25. 3. 2020 žalobkyně v souladu s příslušnými všeobecnými úvěrovými (obchodními) podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. Odstoupení od úvěrové smlouvy nabylo účinnosti dne 30. 4. 2020 a dluh žalovaného ve výši 38 360,37 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Dlužná částka sestává ke dni splatnosti z dlužné jistiny ve výši 32 745,07 Kč, dlužných úroků ve výši 3 792,92 Kč, pojistného v částce 479,20 Kč, náhrady nákladů za vymáhací proces (odeslání upomínky) ve výši 700 Kč a sjednané smluvní pokuty ve výši 643,18 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 25. 3. 2020 vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní ze dne 4. 5. 2020.

2. Dne 6. 1. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný uvedl, že pracuje u [právnická osoba] a jeho měsíční příjem činí 17 000 Kč, náklady na bydlení činí 7 000 Kč, ostatní pravidelné náklady a ostatní finanční závazky činí 1 500 Kč, žalovaný ve smlouvě uvedl, že je svobodný, bezdětný a bydlí v nájmu. Deklarovaná výše nákladů na bydlení ze strany klientů je žalobkyní vždy ověřena, pokud jsou tyto podhodnoceny, má žalobkyně pro tyto účely tabulky s minimálními náklady na bydlení dle regionů, typu bydlení atd. a náklady navýší. Žalobkyně dále do výdajů započítává klientem deklarovanou sumu ostatních pravidelných nákladů jako jídlo, ošacení a obuv, dopravné, provoz osobního automobilu, telekomunikační služby, financování vzdělávání, kulturních a společenských potřeb a rekreace), dále finanční závazky ověřené kontrolou v registru SOLUS a splátky schvalovaného úvěru. V daném ohledu má žalobkyně dále zaveden institut minimálního disponibilního příjmu, což je položka, která musí klientovi po započítání výdajů zbýt, aby se nedostal do předlužení, a která postačuje k úhradě základních životních výdajů, jako jsou jídlo, ošacení atd. Příjem klienta je pak vždy ověřen bankou, liší se dle individuálních okolností pouze technika ověření, které je vícestupňové. Žalobkyně tak porovná klientem deklarovaný příjem s údaji o příjmech v daném segmentu, pokud by tyto byly v rozporu, požaduje žalobce doklad o příjmu a případně úvěr zamítne. Příjem deklarovaný žalovaným byl ověřen proti tabulce předpokládaných příjmů, žalobkyně ověřila výši příjmu hovorem se mzdovou účetní dne 15. 2. 2017, která platnost údajů uvedených žalovaným potvrdila. Dále žalobkyně učinila dotaz do tzv. negativního registru SOLUS, interního blacklistu, databáze zaměstnavatelů ARES, katastru nemovitostí, centrální evidence exekucí, insolventního rejstříku, přičemž z výsledku uvedených kontrol nevyplynuly skutečnosti zpochybňující hodnověrnost poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalovaného úvěr splácet. Dále žalobkyně uvedla, že všechny žádosti posuzuje dotazem do interního expertního systému Expert systém, jehož fungování podrobně popsala, a který vyhodnocuje získané informace a v případě zjištěného rizika je žádost dále zkoumána manuálně expertním pracovníkem žalobkyně. Jelikož všechny informace poskytnuté žalovaným byly podrobeny shora uvedeným„ testům“ žalobkyně, které jsou propracované a na vysoké metodické úrovni včetně ověření nezávislých zdrojů jako bylo šetření v registrech shora uvedených, má žalobkyně za to, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla zkoumána dostatečně a s odpovídajícím výsledkem souladným se zákonem.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět a pro případ, že by soud předmětnou smlouvu kvalifikoval jako neplatnou, upozornila na ustanovení § 2993 věty druhé občanského zákoníku, kdy žalovaný nevznesl námitku vzájemného vypořádání bezdůvodného obohacení a žalobkyně by tedy měla obdržet minimálně poskytnutou jistinu bez započítání splátek žalovaného, když k tomuto již není soud dle nové právní úpravy oprávněn. V této souvislosti právní zástupce dále upozornil, že tento názor jednoznačně vyjádřil Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí č.j. 75 Co 4/2020 – 56 ze dne 28. 5. 2020.

5. Z žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr /smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 15. 2. 2017 pod [číslo] vyplynulo, že v uvedené žádosti/smlouvě jsou uvedeny údaje o poskytovateli úvěru (žalobkyni) a klientovi (žalovaném), kdy je uvedeno, že příjem žalovaného činí 17 000 Kč, je zaměstnán jako dělník u [právnická osoba], dále je zaznamenáno, že žalovaný je svobodný, bezdětný, bydlí v nájmu, přičemž náklady na bydlení činí 7 000 Kč, ostatní pravidelné výdaje (výživné, telefon, internet, pojištění apod.) činí 1 500 Kč, jiné finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, kreditních karet apod.) žalovaný nemá. Z přehledu podmínek revolvingového úvěru vyplývá, že aktuální úvěrový rámec činí 35 000 Kč, kdy maximální výše úvěrového rámce je uvedena v částce 500 000 Kč. Dále je v tabulce uvedena výše měsíční splátky 5 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč, splatnost do 17. Dne v měsíci, RPSN 31,65 %, základní úroková sazba 23,76 %, měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu 69 Kč, pojištění Soubor Master, kdy nedílnou součástí žádosti/smlouvy je přihláška k pojištění, výše měsíční úhrady za pojištění 4,99 % z měsíční splátky úvěru, doba trvání úvěru byla dohodnuta na neurčito. V rámci formuláře žalovaný prohlásil, že jím uvedené informace ve smlouvě jsou úplné, přesné a pravdivé a že nezamlčel podstatné informace k posouzení jeho úvěruschopnosti. V rámci formuláře jsou obsažena též sankční ustanovení, a to smluvní pokuta za prodlení s úhradou splatné splátky – 0,1 % denně z částky splatné v prodlení, dále náhrada za vymáhání ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 12. 2016, které tvořily nedílnou součást smlouvy.

6. Dále žalobkyně doložila upomínku – poslední možnost mimosoudního vyrovnání - ze dne 18. 2. 2020, jíž rovněž adresovala žalovanému s výzvou k úhradě dluhu s tím, že pokud nebude dluh řádně uhrazen, bude žalobkyně nucena od smlouvy o úvěru odstoupit.

7. Z dopisu žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 25. 3. 2020 vyplynulo, že žalobkyně tímto odstoupila od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným. Z přiloženého poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalovanému doručována dne 25. 3. 2020.

8. Z výzvy k zaplacení dluhu na úvěrovém účtu [číslo] ze dne 4. 5. 2020 vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobkyně žalovanému s tím, že dlužná částka činí 38 360,37 Kč. Z poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalovanému doručována dne 4. 5. 2020.

9. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] vyplynulo, že žalovaný načerpal celkem k datu 21. 6. 2019 finanční prostředky ve výši 111 090,15 Kč. Celkové úhrady žalovaného pak do data 17. 3. 2020 činí 91 440 Kč.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 111 090,15 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalovaný na základě úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni celkem 91 440 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalobkyně se při uzavírání předmětné smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když interně posoudila poměry žalovaného na základě údajů, které žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě.

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 111 090,15 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaného uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů, když žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným, že jeho měsíční příjem činí 17 000 Kč. Dále je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, resp. pouze kusé spočívající v přijetí prohlášení žalovaného, že jeho náklady na bydlení činí 7 000 Kč a ostatní pravidelné výdaje dosahují výše 1 500 Kč, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaného uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala majetkovými poměry žalovaného, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 111 090,15 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný v dané souvislosti žalobkyni vrátil 91 440 Kč, je tedy povinen vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 19 650,15 Kč (tedy 111 090,15 – 91 440 = 19 650,15). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až odstoupení od úvěrové smlouvy, které bylo žalovanému odesláno dne 25. 3. 2020. Tuto výzvu je tak dle § 573 občanského zákoníku třeba považovat za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 30. 3. 2020. Žalovanému bylo v této výzvě sděleno, že vzhledem k prodlení se splácením úvěru žalobkyně odstupuje od smlouvy a úvěr se ke dni 30. 4. 2020 stává splatným v celém rozsahu. Jelikož žalovaný do tohoto dne (tj. 30. 4. 2020) neplnil (nebyl tvrzen a tím méně prokázán opak), octl se ode dne následujícího (1. 5. 2020) v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 10 % ročně (výrok I.).

24. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy částky 18 710,22 Kč, a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 917,30 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení (viz výše).

25. Co se týká ustanovení § 2993 občanského zákoníku, soud shora uvedené ustanovení občanského zákoníku na předmětný případ neaplikoval. Z důvodové zprávy k ustanovení § 2993 občanského zákoníku plyne, že motivací pro jeho přijetí byla snaha odstranit do budoucna nejasnosti a problémy, které nastávaly při žalobách ze zrušených smluv, kdy byl žalobce dle judikatury v návaznosti na § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku povinen vyjádřit vzájemnost plnění již v samotném petitu (např. tedy byl žalobce jako kupující povinen vyjádřit petit tak, že sice požaduje po žalovaném vrácení kupní ceny, avšak musel doplnit, že oproti své vlastní povinnosti vydat žalovanému předmět koupě). Tato konstrukce přinášela praktické problémy v tom smyslu, že vzájemnost plnění byla ze strany žalobců často opomíjena a ze strany judikatury nepanovala shoda, zda je v případě absence vzájemnosti v petitu soud povinen žalobce s odkazem na § 5 o.s.ř. poučit o nutnosti doplnění, resp. ze strany Nejvyššího soudu došlo postupem času ke změně názoru na tuto problematiku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1666/2000 ze dne 31. 10. 2000 a rozhodnutí sp. zn. ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013). Pokud pak chronologicky posledním názorem Nejvyššího soudu bylo, že takové poučení je nepřípustné, mohlo dojít k poměrně nežádoucímu stavu, kdy řada jinak důvodných žalob mohla být zamítnuta jen z tohoto„ technicky procesního“ důvodu, ač se žalobce nemusel fakticky vydání protiplnění nijak bránit, jen tuto skutečnost nedeklaroval v žalobě. § 2993 dopadá na situace, kdy je předně plnění ze zrušené smlouvy uplatněno již žalobou jako takovou v zájmu prevence shora uvedených procesních nejasností a samozřejmě pak jen a pouze na situace, kdy žalovaný i žalobce poskytnutá plnění stále zadržují. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, musí obohacený vydat, oč se obohatil. Bylo by nepochybně i v rozporu s dobrými mravy, kdyby soud zcela opomněl plnění ze strany žalovaného, jež jednoznačně vyplývá, jak z tvrzení žalobkyně, tak z doložených listinných důkazů.

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 1 383 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 800 Kč (3 x 500 + 3 x 100). Dalším úkonem právní služby byla účast při jednání soudu, na níž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu. Dle § 7 bod 5. tarifu, náleží odměna ve výši 2 660 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Prahy do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu osmi půlhodin, což je obecně známo, tedy za 800 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Prahy do Chomutova a zpět rovněž v obecně známé adekvátní délce 220 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 4,7 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 589/2020 Sb. činí náhrada za 1 km 4,40 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 27,20 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 220 x 4,40 + 4,7 x 27,20 x 220/100, tedy celkem 1 249,25 Kč Náklady na cestovné a za promeškaný čas činí tedy celkem 2 049,20 Kč (800 + 1 249,25). Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek (1 800 + 2 660 + 300 + 2 049,20), tedy ve výši 1 429,93 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 9 622,13 Kč (1 383 + 1 800 + 2 660 + 300 + 2 049,20 + 1 429,93). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 19 650,15 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 21 265,23 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 18 710,22 Kč s úroky shora specifikovanými ve výroku č. II tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 19 936,30 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 41 201,53 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 51,61 %, úspěch žalovaného 48,39 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 3,22 % svých nákladů, z částky 9 622,13 Kč tedy ve výši 309,83 Kč.

27. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.