7 C 24/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně , právně zastoupené Jméno Zástupce , advokátkou se sídlem adresa , proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , hlášena na adrese Adresa žalované , o zaplacení 25 005 Kč s příslušenstvím, Řízení se podle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavuje pro částečné zpětvzetí žaloby v té části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 739 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 734 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 261 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,50 % ročně od 12. 2. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se ohledně zaplacení částky 10 005 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 266 Kč od 25. 1. 2025 do 11. 2. 2026 a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 005 Kč od 12. 2. 2026 do zaplacení zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 25 005 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to dne , datum, . Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 15 000 Kč (dne 22. 7. 2024), a to bankovním převodem na účet žalované č. , č. účtu, , a to po ověření správnosti kontaktních údajů uvedených žalovanou. Žalobkyně identifikovala platbu úvěru uvedením variabilního symbolu , var. symbol, . Žalovaná však poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data splatnosti nevrátila. Žalobkyně po žalované požaduje nesplacenou jistinu úvěru v částce 15 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p.m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 6 000 Kč nejpozději splatných dne 24. 1. 2025, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Dle odst. 4.2 písm. c) smlouvy byla pro případ prodlení žalované se splácením úvěru sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Žalovaná se dostala do prodlení následující den po dni zesplatnění úvěru, který nastal 24. 1. 2025. Smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny v období od 25. 1. 2025 do 19. 10. 2025 (datum odeslání výzvy) činí 4 005 Kč. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu, následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 19. 10. 2025.Žalovaná se ve věci vyjádřila dne 13. 2. 2026, kdy uvedla, že úroky a sankce uvedené v úvěrové smlouvě jsou nemravné, žalobkyně nedostatečně prověřila bonitu žalované, a to po výdajové stránce, nebyla provedena kontrola schopnosti splácet úvěr. Proto je dle žalované smlouva neplatná. Dále žalovaná uvedla, že uhradila na předmětný úvěr dvě platby, a to dne 26. 8. 2024 částku 6 470 Kč a dne 30. 9. 2024 částku 7 269 Kč, k čemuž předložila přehled plateb vystavený , právnická osoba, . Žalobkyně tyto platby nezohlednila.Před zahájením jednání navrhla žalobkyně částečné zpětvzetí žaloby, a to co do částky 13 739 Kč, kdy žalovaná v době před podáním žalobního návrhu zaplatila žalobkyni částku v celkové výši 13 739 Kč. Předmětem řízení nadále zůstává částka 11 266 Kč včetně příslušenství. Jelikož částečné zpětvzetí žalobkyně učinila dříve, než soud rozhodl ve věci samé, bylo řízení v rozsahu částečného zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastaveno (výrok I.). Dále žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost ověřovala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalovaná odesláním žádosti o poskytnutí úvěru prohlásila, že má pravidelný příjem a potvrdila, že je schopna úvěr splatit. Uvedené je doloženo výpisem z úvěrového konta – Žádost o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, . K ověření příjmu žalovaná poskytla žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu za období února až července 2024.Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaná při jednání soudu konaném dne 25. 3. 2026 uvedla, že se v předmětné době ocitla ve finanční tísni, kdy finanční prostředky potřebovala na základní potřeby domácnosti. Nejdříve vyplnila dotazník na internetových stránkách žalobkyně. Poté zpřístupnila žalobkyni údaje ze svého běžného účtu, a to prostřednictvím služby Kontomatik, tím umožnila žalobkyni nahlížet do jejího internetového bankovnictví. Rovněž naskenovala občanský průkaz a řidičský průkaz. Další údaje žalobkyni neposkytla, resp. tato je nepožadovala.Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, vyplynulo, že tato není ze strany žalovaného vlastnoručně podepsána. Ve smlouvě je uvedeno datum poskytnutí úvěru – dne 22. 7. 2024, celková výše úvěru 15 000 Kč (úvěrový limit), doba trvání úvěru – doba určitá, smlouva o úvěru trvá do doby úplného splacení jistiny úvěrovaným, termín splatnosti 21. den v měsíci. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Z Žádosti o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, vyplývá, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalované, a to mimo jiné emailem, telefonním číslem, adresou, žalovaná uvedla v žádosti rodinným stav (svobodná), zaměstnavatele (, právnická osoba, nad Ohří), měsíční příjem (, částka, ), měsíční výdaje (, částka, ).Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 10. 2025 vyplývá, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu.Z podacího lístku ze dne 21. 10. 2025 vyplývá, že žalované byla ze strany právního zástupce žalobkyně zasílána písemnost.Z potvrzení o provedené platbě ze dne 22. 7. 2024 vyplývá, že na účet , č. účtu, byla z účtu žalobkyně odeslána platba 15 000 Kč, VS , var. symbol, .Z dopisu žalobkyně ze dne 21. 1. 2025 adresovaného žalované vyplývá, že žalobkyně oznámila žalované, že dne 21. 1. 2025 došlo k zesplatnění úvěru, kdy dlužná částka činí 42 258 Kč.Z oznámení , právnická osoba, . ze dne 30. 1. 2026 vyplývá, že na účet č. , č. účtu, byla dne 22. 7. 2024 připsána platba ve výši 15 000 Kč.Z přehledu plateb k číslu účtu , č. účtu, vyplývá, že dne 30. 9. 2024 byla na účet , č. účtu, odeslána platba 7 269 Kč a dne 26. 8. 2024 došlo na shora uvedený účet k odeslání platby v částce 6 470 Kč. VS , var. symbolŽalobkyně dále doložila kopii občanského průkazu žalované, dále kopii řidičského průkazu žalované, a dále výpis z účtu žalované – běžný účet – IBAN , IBAN, za období 21. 2. 2024 až 20. 7. 2024 vyplývají jednotlivé platby na účtu s tím, že konečný zůstatek na účtu činil , částka, .Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně převedla dne 22. 7. 2024 na účet žalované částku 15 000 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila celkem 13 739 Kč. Žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 100 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích výdajů, když žalobkyně vycházela jen z údaje uvedených žalovanou, že její měsíční výdaje činí 12 000 Kč. Je zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, resp. pouze přijala prohlášení žalované, kdy z výpisu z běžného účtu žalované za období 23. 2. 2024 až 20. 7. 2024 vyplývají pouze jednotlivé platební transakce za dané období. Nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. Žalovaná při jednání soudu uvedla, že se ocitla ve stavu finanční nouze, kdy předmětné finanční prostředky nutně potřebovala na zajištění základních životních potřeb. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích výdajů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala majetkovými poměry žalované, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná žalobkyni vrátila 13 739 Kč, je tedy povinna vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 1 261 Kč (tedy 15 000 - 13739). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že tato měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 10. 2. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (12. 2. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (výrok II.).Ve výroku III. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy co do částky 10 005 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 266 Kč od 25. 1. 2025 do 11. 2. 2026 a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 005 Kč od 12. 2. 2026 do zaplacení (viz výše).Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle nepatrného úspěchu žalobkyně. Z celkového předmětu řízení ve výši 25 005 Kč včetně příslušenství tak představuje úspěch žalobkyně 4,57 %, úspěch žalované 95,43 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalovaná by měla právo na úhradu 90,86 % svých nákladů. Vhledem k tomu, že žalovaná náhradu nákladů řízení neuplatnila, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.