7 C 240/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 3 615 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 660 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 660 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 2 955 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 633,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 663,29 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 933,27 Kč od 7. 12. 2019 do 22. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 273,27 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, a dále úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 2 933,27 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o půjčce číslo ze dne 10. 6. 2016, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, jako věřitelem. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalované zápůjčku splácet, a to dle informací o rodinných, majetkových a pracovních poměrech poskytnutých žalovanou a zaznamenaných v kartě zákazníka a ověřených z předložených dokladů. Na základě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované 5 000 Kč, žalovaná se zavázala uhradit shora uvedenou částku v 43 týdenních splátkách po 185 Kč spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 455 Kč s úrokovou sazbou 20,98 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč. Ke splatnosti dluhu jako celku došlo ke dni 7. 4. 2017. Žalovaná uhradila pouze částku 4 340 Kč, poslední platba byla ze strany žalované uhrazena dne 18. 1. 2019. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, před podáním žaloby byla rovněž vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 31. 12. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, kdy tyto jsou obsahem zákaznické karty. Z karty zákazníka ze dne 10. 6. 2016 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované. Současně ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Získané údaje byly odeslány do obchodního informačního systému obsahujícího skóringový model, který úvěruschopnost žalované vyhodnotil. Žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že má pravidelný příjem ze státní podpory při péči o osobu blízkou, její měsíční příjem činí 18 000 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně poskytla jsou úplné, přesné a pravdivé.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

4. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.

5. Ze smlouvy o půjčce číslo ze dne 10. 6. 2016 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalované půjčku ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně uhradit celkem 7 955 Kč, a to v 43 týdenních splátkách splatných po 185 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi žalobkyní a společností právnická osoba bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.

7. Z oznámení ze dne 6. 12. 2019 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň ji informovala o výši dluhu.

8. Dle přiloženého podacího lístku byla žalované dne 7. 1. 2020 zaslána ze strany žalobkyně písemnost.

9. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobkyně ze dne 22. 2. 2021 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání.

10. Dle přiloženého podacího lístku byla žalované dne 23. 2. 2021 odeslána ze strany právního zástupce žalobkyně písemnost.

11. Z karty zákazníka ze dne 10. 6. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, má samostatnou domácnost, je svobodná, má základní vzdělání, nemá vyživovací povinnost, je v domácnosti, pobírá dávku státní sociální podpory při péči o osobu blízkou ve výši 18 000 Kč, výdaje žalované činí celkem 13 500 Kč, přičemž nájem dosahuje výše 5 300 Kč a výdaje domácnosti činí 8 200 Kč. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně poskytla občanský průkaz, nájemní smlouvu, SIPO a výměr podpory. Žalovaná tuto listinu podepsala.

12. Soud proto za nesporný považuje tento skutkový stav: Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v částce 5 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila celkem 4 340 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v kartě zákazníka. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.

13. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. Dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě obdržela 5 000 Kč, přičemž na shora uvedenou zápůjčku žalovaná uhradila pouze 4 340 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli dosahující 5 000 Kč uzavřený v době od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr právní předchůdkyně žalobkyně podrobně a zodpovědně zabývala (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Právní předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované sice zabývala příjmovou částí poměrů žalované, když tato se skládá výlučně z dávky sociálního zabezpečení v celkové výši 18 000 Kč, a výdajovou částí poměrů, když náklady na nájem a domácnost by měly činit 13 500 Kč, když použitelným příjmem zůstala pouze částka ve výši 4 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně kriticky nevyhodnotila výdaje žalované s ohledem na její osobní a majetkové poměry. Nelze tedy shledat, že se právní předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na zhodnocení osobních a majetkových poměrů žalované a její schopnosti zápůjčku splácet. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)

22. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uhradila žalované 5 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvou uhradila celkem 4 340 Kč, k úhradě tedy zbývá 660 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, která se dostala do sféry dispozice žalované dne 21. 12. 2021, následující den, tj. 22. 12. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 23. 12. 2021 do prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalované má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,5 % ročně (výrok I.). Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do částky 660 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou shora specifikovány a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

23. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.

24. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.