7 C 248/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 293 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 11. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 14 893 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 090,41 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 860,30 Kč, úroku ve výši 25,23 % ročně z částky 14 524,14 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 524,14 Kč od 29. 1. 2022 do 15. 11. 2022 a zákonného úroku z prodlení z částky 1 124,14 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 22. 10. 2019, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku splácet, a to dle informací o rodinných, majetkových a pracovních poměrech poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě a ověřených z předložených dokladů. Na základě smlouvy bylo předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy 15 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s částkou 14 893 Kč, jež představuje kapitalizované úroky ve výši 7 500 Kč, a dále částka za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 7 393 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 1 661 Kč, s poslední splátkou dne 22. 4. 2021. Žalovaný na shora uvedenou pohledávku uhradil 1 600 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 3. 11. 2022 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne 22. 10. 2019 se podává, že předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z výměry důchodu a dvou dokladů o příjmech. Žalovaný uvedl, že má pravidelný příjem ze starobního důchodu, jeho měsíční příjem činí 5 933 Kč, přičemž další měsíční příjem domácnosti činí 20 000 Kč, žije v nájemním bytě, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které předchůdkyni žalobkyně poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2019 uzavřené mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 29 893 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách ve výši 1 661 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že finanční prostředky ve výši 15 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy č. 1 uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 24. 2. 2022.

8. Z přiložené listiny označení jakožto tabulka umoření (číslo smlouvy [číslo]) bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalovaného s tím, že dne 22. 10. 2019 byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, dne 25. 11. 2019 žalovaný uhradil 1 600 Kč.

9. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne 6. 6. 2022 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 7. 6. 2022.

10. Ze zákaznické karty ze dne 22. 10. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodná, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost, má základní vzdělání, pobírá starobní důchod, jeho čistý měsíční příjem činí 5 933 Kč, další čisté příjmy domácnosti pak 20 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 4 000 Kč, externí splátky zápůjček a interní splátky jsou nulové. Žalovaný poskytl předchůdkyni žalobkyně výměr důchodu, a dále dva doklady o příjmu (za září a říjen). Žalovaný tuto listinu podepsal.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 1 600 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.

12. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

14. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce (dle § 2390 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 893 Kč, a to v měsíčních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 18 měsíců od uzavření smlouvy. Žalovaný uhradil pouze částku 1 600 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala příjmovou částí poměrů žalovaného, když i zde neprověřila ostatní příjmy žalovaného, zcela pak pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě (žádosti o spotřebitelský úvěr). Žalovaný uvedl, že žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost, je starobním důchodcem, přičemž jeho čistý měsíční příjem činí 5 933 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 20 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 4 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně ověřila z výměry důchodu a dvou dokladů o příjmech příjem z důchodu. Ostatní příjmy domácnosti nebyly nijak prokázány. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce ostatních příjmů a ani v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů, nezabývala se jimi podrobněji, blíže je nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

22. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

23. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 15 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 1 600 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách ve výši 13 400 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 14. 11. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (16. 11. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 15 % ročně (výrok I.).

24. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy v částce 14 893 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 090,41 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 860,30 Kč, úroku ve výši 25,23 % ročně z částky 14 524,14 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 524,14 Kč od 29. 1. 2022 do 15. 11. 2022 a zákonného úroku z prodlení z částky 1 124,14 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení.

25. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.