7 C 25/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 124 751,52 Kč s příslušenstvím Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 94 002 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 25. 3. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 30 749,52 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 117 441 Kč od 25. 11. 2025 do 24. 3. 2026, dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 439 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, úroku ve výši 66,59 % ročně z částky 99,551,05 Kč od 25. 11. 2025 do 16. 12. 2025 ve výši 3 892,02 Kč a úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 99 551,05 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 11. 2025 dosáhne částky 345 484 Kč, se zamítáŽalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14 417,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit 124 751,52 Kč spolu s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne , datum, byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 7. 7. 2025. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 66,59 % ročně ve 48měsíčních splátkách po 5 998 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem roku 2025. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím osobní zabezpečené stránky žalovaného v klientské zóně nacházející se na adrese , www.adresa, a prostřednictvím emailové komunikace. Žalobkyně oznámila schválení úvěru Oznámením o schválení úvěru, které bylo žalovanému zasláno do osobní stránky žalovaného v klientské zóně a na emailovou adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalobkyně před poskytnutím úvěru důkladně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy prověřovala doklady a informace získané od žalovaného, zejména se jednalo o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS, NRKI a insolvenčním rejstříku. Na základě výše uvedeného, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta, bylo žalobkyní rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas, když do data zesplatnění celého úvěru uhradil pouze dne 18. 8. 2025 částku ve výši 5 998 Kč. V souladu s uzavřenou smlouvou došlo k datu 23. 11. 2025 k zesplatnění celého úvěru. K tomuto dni činila dlužná jistina a dlužné úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru částku v celkové výši 116 043,12 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč, kdy mezi stranami byla pro případ prodlení se splátkou delší než 30 dnů sjednána smluvní pokuta (tedy 2 x 499 Kč za každé prodlení). Žalobkyně rovněž požaduje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (dle smlouvy žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy 2 x 200 Kč). Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu z dlužné jistiny úvěru ve výši 0,1 % denně, a to počínaje dnem 25. 11. 2025. Do data vyhotovení žaloby se jedná o částku výši 7 310,52 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 66,59 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině ve výši 99 551,05 Kč od 25. 11. 2025 do 16. 12. 2025 a úrok ve výši 11,5 % ročně z částky 99 551,05 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby než tento úrok za dobu od 25. 11. 2025 dosáhne částky 345 484 Kč. Žalovaný shora uvedené částky žalobkyni neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.V podání ze dne 26. 3. 2026 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z výpisů z účtu za období 3/2025, 4/2025, 5/2025, 6/2025 byl potvrzen pravidelný měsíční příjem žalovaného a výdaje žalovaného, které zahrnují životní minimum jednotlivce a povinnou rezervu. Rovněž byly ověřeny další doložené parametry jako je kontrola zaměstnavatele, bankovního spojení a byla provedena kontrola identity žalovaného. Žalobkyně dále ověřila historii žalovaného v databázích NRKI a SOLUS. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního scoringu provedeného žalobkyní.Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adresu trvalého pobytu), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedla, že jinými důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nedisponuje.Z předsmluvního formuláře ze dne 5. 7. 2025 bylo zjištěno, že celková výše spotřebitelského úvěru činila 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 287 904 Kč, a to v 48měsíčních splátkách po 5 998 Kč. Úroková sazba činila 66,59 % ročně. Formulář není žalovaným podepsán.Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , číslo, vyplývá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru uzavřela se žalovaným jako klientem dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru. Celková výše úvěru činila 100 000 Kč, částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 287 904 Kč. Doba trvání úvěru byla dohodnuta na 48 měsíců, celková výše splátky činila 5 998 Kč se splatností 17. dne každého kalendářního měsíce. Úroková sazba činila 66,59 % ročně, RPSN 91,18 %. Smlouva neobsahuje podpis žalovaného, pouze jedinečný kód , hodnota, .Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , číslo, vyplývá, že žalobkyně akceptovala návrh žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 4. 7. 2025. Celková výše úvěru činila 100 000 Kč, částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 287 904 Kč. Doba trvání úvěru byla dohodnuta na 48 měsíců, celková výše splátky činila 5 998 Kč se splatností 17. dne každého kalendářního měsíce. Úroková sazba činila 66,59 % ročně, RPSN 91,18 %. Součástí oznámení byl splátkový kalendář.Z dokladu o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu bylo zjištěno, že dne 7. 7. 2025 byla z účtu č. , RČ, na účet žalovaného (č. , č. účtu, odeslána pod VS , var. symbol, částka 100 000 Kč.Z listiny označené jako karta klienta číslo smlouvy , číslo, (, číslo, ) ze dne 26. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně specifikovala předmětnou úvěrovou smlouvu, zaznamenala kontaktní informace týkající se žalovaného a jeho zaměstnavatele. Žalobkyně si zároveň vedla historii jednotlivých úhrad žalovaného na předmětný úvěr. Žalobkyně rovněž doložila způsob výpočtu interního scoringu žalovaného.Z výpisu záznamů registru SOLUS ze dne 4. 7. 2025 vyplývá, že kromě jména, příjmení, adresy žalovaného a času importu nejsou uvedeny žádné údaje.Z výzvy k zaplacení – upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18. 11. 2025 vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.Z výzvy k zaplacení – upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 20. 10. 2025 vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.Z oznámení ze dne 23. 11. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s plněním povinností z předmětné úvěrové smlouvy, tuto zesplatňuje a požaduje okamžité zaplacení celého dluhu.Z předžalobní výzvy ze dne 7. 1. 2026 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání.Žalobkyně rovněž doložila kopii občanského průkazu žalovaného.Z výpisu z bankovního účtu žalovaného (číslo účtu , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, .) za březen 2025 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu činil , částka, , konečný zůstatek na účtu činil , částka, , z výpisu z bankovního účtu žalovaného za duben 2025 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek účtu činil , částka, , konečný zůstatek , částka, , z výpisu z bankovního účtu žalovaného za květen 2025 bylo zjištěno, že konečný zůstatek na účtu činil , částka, , z výpisu z bankovního účtu žalovaného za červen 2025 bylo zjištěno, že konečný zůstatek na účtu činil , částka, .Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovanému byla poskytnuta ze strany žalobkyně částka 100 000 Kč, a to na jeho bankovní účet. Žalovaný žalobkyni uhradil částku v celkové výši 5 998 Kč. Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného řádně úvěr splácet vycházela ze čtyř výpisů z bankovního účtu za měsíce březen až červen 2025, dále provedla šetření v registru SOLUS. Žalobkyně ke dni 23. 11. 2025 úvěr zesplatnila. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácetDle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 100 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný uhradil celkem 5 998 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr, žalobkyně prověřila pouze na základě výpisů z běžného účtu žalovaného za období březen až červen 2025, z nichž je patrné, že docházelo postupem času k výraznému poklesu zůstatku na účtu, kdy v červnu 2025 vykazoval konečný zůstatek již jen částku 6 842,34 Kč, kdy splátka předmětného úvěru činila 5 998 Kč. Příjmy žalovaného (vyplácené společností , právnická osoba, .) vyplývají z výpisů z bankovního účtu (v březnu 2025 činily , částka, , v dubnu 2025 činily , částka, , v květnu 2025 činily , částka, a v červnu 2025 činily , částka, ). Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného (kromě předmětných výpisů z bankovního účtu žalovaného), však soudu nebyl předložený žádný relevantní důkaz o výši jeho skutečných výdajů. Je pouze patrné, že žalobkyně ověřila identitu žalovaného na základě doložené kopie občanského průkazu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 66,59 %, tedy částku v celkové výši 287 904 Kč splatit, kdy ohledně výdajů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřila, kdy naopak z předložených výpisů z účtu žalovaného je patrné, že zůstatky na tomto účtu jsou povětšinou záporné. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp. zn. 9 Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 100 000 Kč, žalovaný vrátil 5 998 Kč, je třeba na rozdíl v těchto částkách ve výši 94 002 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 23. 3. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (25. 3. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,50 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 30 749,52 Kč včetně příslušenství (viz výše).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o. s. ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 6 238 Kč a náklady na právní zastoupení. Náklady zastoupení advokátem sestávají z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 124 751,52 Kč sestávající z částky 6 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 6 100 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 6 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a dále z částky 6 100 Kč za účast na jednání soudu dne 22. 4. 2026 dle § 11 odst. g) a.t., včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem 26 200 Kč (4 x 6 100 Kč + 4 x 450 Kč). Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 5 502 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 37 940 Kč (6 238 + 4 x 6 100 + 4 x 450 + 5 502). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 94 002 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 94 860,89 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 30 749,52 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na jeho straně činí celkem 43 279,32 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 138 140,21 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 69 %, úspěch žalovaného 31 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 38 % svých nákladů, z částky 37 940 Kč, tedy ve výši 14 417,20 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za doplnění žaloby doručené soudu dne 26. 3. 2026, neboť skutečnosti v něm uvedené měla žalobkyně blíže specifikovat již v žalobě, náklady spojené s vyjádřením tak není možné považovat za účelně vynaložené. Náhradu nákladů, které nebyly vynaloženy účelně, přitom nelze přiznat (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario).Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty