7 C 263/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 13 500 Kč s příslušenstvím Žaloba, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 13 500 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 218,20 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 14 874,66 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 624,43 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, a dále úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 624,43 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, ze dne 13. 5. 2019, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalované zápůjčku splácet, a to dle informací o rodinných, majetkových a pracovních poměrech poskytnutých žalovanou a zaznamenaných v zákaznické kartě a ověřených z předložených dokladů. Na základě smlouvy bylo předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované v hotovosti při podpisu smlouvy 38 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu s částkou 36 679 Kč, jež představuje kapitalizované úroky ve výši 9 313 Kč, s úrokovou sazbou 29,00 % ročně, a dále částku za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 16 916 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 10 450 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 4 149 Kč, s poslední splátkou dne 13. 11. 2020. Žalovaná na shora uvedenou pohledávku uhradila celkem 61 179 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno a byla rovněž před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Dne 11. 11. 2024 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětnou zápůjčku, a to na základě dostatečných informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne 13. 5. 2019 se podává, že předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy (2003). Žalovaná uvedla, že je zaměstnána jako OSVČ s předmětem podnikání skladování a nákup HVLP, přičemž její měsíční příjem činí 65 000 Kč. Žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které předchůdkyni žalobkyně poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.Žalovaná při jednání soudu konaném dne 6. 12. 2024 uvedla, že v předmětné době pravděpodobně potřebovala finanční prostředky na úhradu zboží (s ohledem na její podnikatele aktivity). Půjčku splácela několika zaměstnankyním předchůdkyně žalobkyně, následně se však dozvěděla, že dvě zaměstnankyně, jimž zápůjčku řádně splácela, dostaly výpověď. Dále žalovaná uvedla, že předchůdkyni žalobkyně předkládala živnostenský list, další listiny již nedoložila. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.Ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, ze dne 13. 5. 2019 uzavřené mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 74 769 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách ve výši 4 149 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že finanční prostředky ve výši 38 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně její přílohy č. 1 uzavřené dne , datum, mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalované odesláno dne 30. 5. 2024.Z přiložené listiny označení jakožto tabulka umoření (číslo smlouvy , hodnota, ) bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalované s tím, že dne 13. 5. 2019 byla žalované poskytnuta částka 38 000 Kč, žalovaná uhradila celkem 61 179 Kč (za období od 14. 6. 2019 do 27. 4. 2023).Ze zákaznické karty ze dne 13. 5. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je rozvedená, bydlí ve vlastním domě, nemá vyživovací povinnost, má vysokoškolské vzdělání, její čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 30 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 10 000 Kč, interní splátky činí 4 150 Kč. Žalovaná poskytla předchůdkyni žalobkyně živnostenský list (2003). Žalovaná tuto listinu podepsala.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila celkem 61 179 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet zápůjčku způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce (dle § 2390 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela v hotovosti částku ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 36 679 Kč, a to v měsíčních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 18 měsíců od uzavření smlouvy. Žalovaná uhradila celkem 61 179 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalované. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala příjmovou částí poměrů žalované, když i zde neprověřila ostatní příjmy žalované, zcela pak pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě (žádosti o spotřebitelský úvěr). Žalovaná uvedla, že je rozvedená, bydlí ve vlastním domě, nemá vyživovací povinnost, má vysokoškolské vzdělání, je OSVČ s předmětem podnikání skladování a nákup HVLP, přičemž její čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 30 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně ověřila zdroj příjmů z živnostenského listu žalované (2003). Výdaje žalované nebyly nijak prokázány. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů, nezabývala se jimi podrobněji, blíže je nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Jelikož žalobkyně uhradila žalované celkem 38 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně v žalobě a z předloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad však plyne, že žalovaná vrátila celkem částku 61 179 Kč. Je tak zřejmé, že žalovaná bezdůvodné obohacení zcela žalobkyni vrátila ještě před podáním žaloby, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl včetně požadovaného úroku z prodlení.Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšném žalované podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná náhradu nákladů řízení neuplatnila, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.