7 C 287/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 940 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 29. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 6 890 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 266,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 536,86 Kč, úroku ve výši 18,96 % ročně z částky 5 309,18 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 309,18 Kč od 30. 11. 2019 do 28. 12. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 259,18 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 27. 3. 2018, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, a to dle informací o rodinných, majetkových a pracovních poměrech poskytnutých žalovanou a zaznamenaných v kartě zákazníka a ověřených z předložených dokladů. Na základě smlouvy bylo předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované v hotovosti při podpisu smlouvy 88 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu s částkou 1 600 Kč představující kapitalizované úroky, částkou 1 600 Kč představující odměnu za administrativní činnost a částkou 3 200 Kč představující poplatek za hotovostní inkaso splátek. Dále se žalovaná zavázala zaplatit poplatek ve výši 240 Kč za doplňkovou službu životního pojištění. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 244 Kč, s poslední splátkou dne 21. 5. 2019. Žalovaná na shora uvedenou pohledávku uhradila 7 950 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno a byla rovněž před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 31. 12. 2021 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že z karty zákazníka ze dne 26. 9. 2018 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované z dokladu o přiznání rodičovské a z bankovních výpisů žalované. Žalovaná uvedla, že má pravidelný příjem ze státní podpory v mateřství, její měsíční příjem činí 7 600 Kč, další příjem ze státní podpory 3 525 Kč a další vedlejší příjem 5 000 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr ani zápůjčku u jiné společnosti. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které žalovaná předchůdkyni žalobkyně poskytla jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.

3. Žalovaná se ve věci vyjádřila na jednání konaném dne 23. 2. 2022, kdy uvedla, že jí byl úvěr ve výši 8 000 Kč skutečně poskytnut s tím, že už si nepamatuje, jakou částku splatila. K prověření úvěruschopnosti předchůdkyni žalobkyně předložila doklad o státní podpoře v mateřství, kdy příjem činil 7 600 Kč a doklad o výživném na nezletilé dítě ve výši 4 500 Kč. Žádné jiné listiny předchůdkyni žalobkyně žalovaná nedokládala. Závěrem žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] ze dne 27. 3. 2018 uzavřené mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě zápůjčky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 14 640 Kč, a to v 60 týdenních hotovostních splátkách ve výši 244 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že finanční prostředky ve výši 8 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň ji informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalované odesláno dne 13. 12. 2019.

7. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne 11. 12. 2020 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalované odeslána dne 14. 12. 2020.

8. Z karty zákazníka – žádosti o zápůjčku ze dne 26. 3. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je svobodná, žije v partnerství, má jedno nezaopatřené dítě, ke kterému má vyživovací povinnost, bydlí v nájemním bytě, má základní vzdělání, je na mateřské dovolené, má další úvěr ve [příjmení] [jméno] ve výši 5 000 Kč s měsíční splátkou 800 Kč, měsíční příjem ze státní podpory činí 7 600 Kč a 3 525 Kč, další příjmy 5 000 Kč, měsíční výdaje činí 10 800 Kč, sestávající z výdajů na bydlení ve výši 4 000 Kč, osobních výdajů ve výši 6 000 Kč a splátky úvěrů ve výši 800 Kč. Žalovaná měla poskytnout předchůdkyni žalobkyně doklad o přiznání mateřské/rodičovské, bankovní výpisy, nájemní smlouvu a SIPO. Žalovaná tuto listinu podepsala.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila 7 950 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v kartě zákazníka. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.

10. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce (dle § 2390 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela v hotovosti částku ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 640 Kč, a to v týdenních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 60 týdnů od uzavření smlouvy. Žalovaná uhradila pouze částku 7 950 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

19. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila, opomenula prověřit ostatní příjmy žalované a výdaje žalované. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalované, když i zde neprověřila ostatní příjmy žalované, zcela pak pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených v kartě zákazníka, že měsíční výdaje žalované činí celkem 10 800 Kč. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejich výdajů. Předchůdkyně žalobkyně se tedy podrobněji nezabývala výdaji žalované, kdy tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

20. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

21. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalované 8 000 Kč a žalovaná vrátila pouze 7 950 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách ve výši 50 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou ze dne 11. 12. 2020, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 27. 12. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (29. 12. 2021) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,5 % ročně (výrok I.).

22. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy v částce 6 890 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 266,01 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 536,86 Kč, úrokem ve výši 18,96 % ročně z částky 5 309,18 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 309,18 Kč od 30. 11. 2019 do 28. 12. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 259,18 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení.

23. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měla žalovaná v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.