7 C 3/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 727,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 727,78 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do 31. 1. 2023, a dále úroku ve výši 30 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 8. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 16 727,78 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 14. 2. 2002 uzavřela společnost právnická osoba (dříve právnická osoba) se žalovaným smlouvu o anonymizováno, na jejímž základě byl žalované zřízen a veden bankovní účet, dále byl žalovanému rovněž poskytnut kontokorentní úvěr anonymizováno, který žalovanému umožnil přečerpat prostředky na běžném účtu až do výše povoleného úvěrového limitu ve výši 0 Kč sjednaného v aktuálních Dispozicích ke smlouvě. Žalovaný se zavázal dodržet měsíční kreditní příjem a kreditní období na běžném účtu a nepřekročit povolený limit. Žalovaný svou povinnost nesplnil, překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu společnost právnická osoba využila svého práva a v souladu se smlouvou převedla dne 16. 7. 2004 aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu 18 727,78 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. bankovní účet, a to za účelem jeho uhrazení žalovaným v pravidelných splátkách, což společnost právnická osoba písemně oznámila žalovanému včetně výše a počtu pravidelných splátek. Žalovaný však nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, proto byl úvěr prohlášen dopisem ze dne 16. 7. 2004 za okamžitě splatný v celé výši. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností ke dni datum, postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zapsaným doporučeně dne 17. 7. 2019. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 727,78 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 30 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. V podání došlém soudu dne 13. 3. 2023 žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela banka z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o povolení debetního zůstatku anonymizováno ze dne 26. 2. 2002, kdy žalovaný žádal banku o úvěrový rámce k běžnému účtu ve výši 10 000 Kč. Žalovaný bance doložil potvrzení o výši příjmu ze dne 25. 2. 2002, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný byl od 11/ 2001 na dobu neurčitou zaměstnán jako dělník ve společnosti V anonymizována dvě slova s r.o., výše průměrného čistého příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce činila 9 424 Kč, ze mzdy žalovaného nebyly prováděny žádné srážky a žalovaný nebyl ve zkušební době e nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Žalovaný v žádosti uvedl, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 9 424 Kč, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému úvěrový rámec anonymizováno k běžnému účtu ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že smlouva o úvěru ze dne 26. 2. 2002 byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Na základě dodatku ke Smlouvě byl úvěrový limit k běžnému účtu žalovaného ke dni 14. 6. 2002 navýšen na částku 18 000 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy porušil a banka využila své oprávnění a dopisem ze dne 16. 7. 2004 žalovaného informovala o zrušení povoleného debetu na běžném účtu a převedení debetního zůstatku z běžného účtu žalovaného ve výši 18 727,78 Kč na zvláštní úvěrový účet bankovní účet. Žalovaný na poskytnutý úvěru uhradil pouze 2 000 Kč (dne 17. 12. 2004 - 1 000 Kč, dne 30. 11. 2005 – 1 000 Kč).

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Právní zástupcce žaloblkyně při jednání soudu konaném dne 15. 3. 2023 na žalobě setrval, k výzvě soudu připustil, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem právní zástupce žalobkyně navrhl žalobě vyhovět.

5. Z důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti: Ze Smlouvy o anonymizováno ze dne 14. 2. 2002 soud zjistil, že společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalovanému bankovní produkty a služby, přičemž součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné produktové podmínky banky ze dne 1. 11. 1999. Shora uvedená společnost se zavázala zřídit žalovanému běžný korunový účet č. bankovní účet Součástí smlouvy byla rovněž Dohoda o užívání platební karty. Z oznámení o převodu dluhu na účet číslo bankovní účet ze dne 16. 7. 2004 vyplývá, že právnická osoba žalovanému sdělila, že z důvodu opakovaného porušování sjednaných podmínek bylo zrušeno poskytování produktu anonymizováno a dluh ve výši 18 727,78 Kč byl převeden na nově otevřený úvěrový účet bankovní účet. Uvedený dluh je okamžitě splatný. Z úrokového lístku č. 4/2004 právnická osoba (roční úrokové sazby z vkladů a úvěrů v Kč od 7. 7. 2004) činila sazba úroků z prodlení 30 % ročně. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla před podáním žaloby postoupena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2019 vyplynulo, že společnost právnická osoba oznámila žalovanému, že jeho pohledávka z titulu smlouvy číslo byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Z podacího lístku ze dne 16. 7. 2019 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému písemnost. Z předžalobní upomínky ze dne 17. 4. 2020 a připojeného poštovního podacího archu ze téhož dne, soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalované, kde žalovaný byl upozorněn, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru. Z Žádosti o povolení debetního zůstatku anonymizováno ze dne 26. 2. 2002 vyplývá, že žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má učňovské vzdělání, pracuje jako stavební dělník u právnická osoba s.r.o., kdy jeho čistý měsíční příjem činí 9 424 Kč. Tuto listinu žalovaný podepsal. Z výpisu z běžného účtu číslo vyplývá, že částka limitu na předmětném účtu činila 10 000 Kč. Z potvrzení o výši příjmu vyplývá, že společnost právnická osoba žalovanému vystavila doklad o výši průměrného čistého příjmu, který činil 9 424 Kč, kdy v potvrzení je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako stavební dělník, a to od listopadu roku 2001 na základě smlouvy na dobu neurčitou. Z platební historie vystavené společností právnická osoba dne 24. 1. 2023 vyplývá, že k čerpání úvěru došlo dne 16. 7. 2004, a to v částce 18 727,78 Kč, dne 17. 12. 2004 žalovaný uhradil 1 000 Kč a dne 30. 11. 2005 bylo uhrazeno 1 000 Kč. Splátka odepsaného úvěru činila 2 592,81 Kč. Z Dodatku číslo ke Smlouvě o anonymizováno ze dne 14. 2. 2002 vyplývá, že na základě žádosti žalovaného o zvýšení povoleného limitu ze dne 14. 6. 2002 se banka a žalovaný dohodli, že se zvyšuje částka povoleného limitu na 18 000 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu právnická osoba ze dne 21. 6. 2019 vyplývá, že konečný zůstatek na účtu bankovní účet činil 16 727,78 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu právnická osoba ze dne 20. 6. 2019 vyplývá, že konečný zůstatek na účtu bankovní účet činil 16 727,78 Kč.

6. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnosti hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část § 1721 – 2054, komentář 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2014, 1335 s. 2222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně uzavírala se žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěru, žalovaného jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu.

7. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (srov. nález III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

8. Rovněž Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele, náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

9. Dále rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnou mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědním posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. V Žádosti o povolení debetního zůstatku anonymizováno je uveden příjem žalovaného 9 424 Kč, výdaje v žádosti uvedeny nejsou. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 25. 2. 2002 vyplývá, že zaměstnavatel žalovaného uvedl, že žalovaný má průměrný čistý příjem 9 424 Kč měsíčně. Soudu kromě žádosti a potvrzení o výši příjmu nebyly předloženy žádné doklady. Žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila a na základě jakých konkrétních skutečností dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit.

11. Od 1. 1. 2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Dle ust. § 3028 odst. 1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle odst. 3 se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Jelikož byla smlouva o úvěru uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních právních předpisů. Dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 365 obchodního zákoníku je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Dle § 369 odst. 1 věta první obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Dle ust. § 517 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.).

12. Každý byl měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srov. nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila jeho schopnost úvěr splatit, právní předchůdkyně žalobkyně tedy jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného úvěr splácet, a proto je smlouva uzavřená dne 14. 2. 2002 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná.

13. Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle ustanovení § 563 občanského zákoníku, není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

14. V řízení bylo prokázáno (žalovanému bylo ze strany předchůdkyně žalobkyně poskytnuto celkem 18 727,78 Kč). Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě úroku z úvěru. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 18 727,78 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku vydat. Z obsahu žaloby, resp. jejího doplnění, vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 2 000 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 16 727,78 Kč a pro zbývající nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 30. 1. 2023. Nárok se stal splatným 31. 1. 2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 1. 2. 2023 v souladu s ust. Nařízení vlády 351/2013 Sb. a pro zbytek úroků z prodlení a úroků ve výši 30 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení zamítl.

15. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.