7 C 3/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 727,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 727,78 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do 31. 1. 2023, a dále úroku ve výši 30 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 8. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 16 727,78 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 14. 2. 2002 uzavřela společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) se žalovaným smlouvu o [anonymizováno], na jejímž základě byl žalované zřízen a veden bankovní účet, dále byl žalovanému rovněž poskytnut kontokorentní úvěr [anonymizováno], který žalovanému umožnil přečerpat prostředky na běžném účtu až do výše povoleného úvěrového limitu ve výši 0 Kč sjednaného v aktuálních Dispozicích ke smlouvě. Žalovaný se zavázal dodržet měsíční kreditní příjem a kreditní období na běžném účtu a nepřekročit povolený limit. Žalovaný svou povinnost nesplnil, překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu společnost [právnická osoba] využila svého práva a v souladu se smlouvou převedla dne 16. 7. 2004 aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu 18 727,78 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet], a to za účelem jeho uhrazení žalovaným v pravidelných splátkách, což společnost [právnická osoba] písemně oznámila žalovanému včetně výše a počtu pravidelných splátek. Žalovaný však nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, proto byl úvěr prohlášen dopisem ze dne 16. 7. 2004 za okamžitě splatný v celé výši. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum], postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zapsaným doporučeně dne 17. 7. 2019. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 727,78 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 30 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. V podání došlém soudu dne 13. 3. 2023 žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela banka z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] ze dne 26. 2. 2002, kdy žalovaný žádal banku o úvěrový rámce k běžnému účtu ve výši 10 000 Kč. Žalovaný bance doložil potvrzení o výši příjmu ze dne 25. 2. 2002, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný byl od 11/ 2001 na dobu neurčitou zaměstnán jako dělník ve společnosti V [anonymizována dvě slova] s r.o., výše průměrného čistého příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce činila 9 424 Kč, ze mzdy žalovaného nebyly prováděny žádné srážky a žalovaný nebyl ve zkušební době e nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Žalovaný v žádosti uvedl, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 9 424 Kč, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému úvěrový rámec [anonymizováno] k běžnému účtu ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že smlouva o úvěru ze dne 26. 2. 2002 byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Na základě dodatku ke Smlouvě byl úvěrový limit k běžnému účtu žalovaného ke dni 14. 6. 2002 navýšen na částku 18 000 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy porušil a banka využila své oprávnění a dopisem ze dne 16. 7. 2004 žalovaného informovala o zrušení povoleného debetu na běžném účtu a převedení debetního zůstatku z běžného účtu žalovaného ve výši 18 727,78 Kč na zvláštní úvěrový účet [bankovní účet]. Žalovaný na poskytnutý úvěru uhradil pouze 2 000 Kč (dne 17. 12. 2004 - 1 000 Kč, dne 30. 11. 2005 – 1 000 Kč).

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Právní zástupcce žaloblkyně při jednání soudu konaném dne 15. 3. 2023 na žalobě setrval, k výzvě soudu připustil, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem právní zástupce žalobkyně navrhl žalobě vyhovět.

5. Z důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti: Ze Smlouvy o [anonymizováno] ze dne 14. 2. 2002 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému bankovní produkty a služby, přičemž součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné produktové podmínky banky ze dne 1. 11. 1999. Shora uvedená společnost se zavázala zřídit žalovanému běžný korunový účet č. [bankovní účet] Součástí smlouvy byla rovněž Dohoda o užívání platební karty. Z oznámení o převodu dluhu na účet číslo [bankovní účet] ze dne 16. 7. 2004 vyplývá, že [právnická osoba] žalovanému sdělila, že z důvodu opakovaného porušování sjednaných podmínek bylo zrušeno poskytování produktu [anonymizováno] a dluh ve výši 18 727,78 Kč byl převeden na nově otevřený úvěrový účet [bankovní účet]. Uvedený dluh je okamžitě splatný. Z úrokového lístku č. 4/2004 [právnická osoba] (roční úrokové sazby z vkladů a úvěrů v Kč od 7. 7. 2004) činila sazba úroků z prodlení 30 % ročně. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla před podáním žaloby postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2019 vyplynulo, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že jeho pohledávka z titulu smlouvy [číslo] byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Z podacího lístku ze dne 16. 7. 2019 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému písemnost. Z předžalobní upomínky ze dne 17. 4. 2020 a připojeného poštovního podacího archu ze téhož dne, soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalované, kde žalovaný byl upozorněn, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru. Z Žádosti o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] ze dne 26. 2. 2002 vyplývá, že žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má učňovské vzdělání, pracuje jako stavební dělník u [právnická osoba] s.r.o., kdy jeho čistý měsíční příjem činí 9 424 Kč. Tuto listinu žalovaný podepsal. Z výpisu z běžného účtu [číslo] vyplývá, že částka limitu na předmětném účtu činila 10 000 Kč. Z potvrzení o výši příjmu vyplývá, že společnost [právnická osoba] žalovanému vystavila doklad o výši průměrného čistého příjmu, který činil 9 424 Kč, kdy v potvrzení je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako stavební dělník, a to od listopadu roku 2001 na základě smlouvy na dobu neurčitou. Z platební historie vystavené společností [právnická osoba] dne 24. 1. 2023 vyplývá, že k čerpání úvěru došlo dne 16. 7. 2004, a to v částce 18 727,78 Kč, dne 17. 12. 2004 žalovaný uhradil 1 000 Kč a dne 30. 11. 2005 bylo uhrazeno 1 000 Kč. Splátka odepsaného úvěru činila 2 592,81 Kč. Z Dodatku [číslo] ke Smlouvě o [anonymizováno] ze dne 14. 2. 2002 vyplývá, že na základě žádosti žalovaného o zvýšení povoleného limitu ze dne 14. 6. 2002 se banka a žalovaný dohodli, že se zvyšuje částka povoleného limitu na 18 000 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu [právnická osoba] ze dne 21. 6. 2019 vyplývá, že konečný zůstatek na účtu [bankovní účet] činil 16 727,78 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu [právnická osoba] ze dne 20. 6. 2019 vyplývá, že konečný zůstatek na účtu [bankovní účet] činil 16 727,78 Kč.

6. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnosti hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část § 1721 – 2054, komentář 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2014, 1335 s. 2222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně uzavírala se žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěru, žalovaného jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu.

7. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (srov. nález III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

8. Rovněž Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele, náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

9. Dále rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnou mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědním posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. V Žádosti o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] je uveden příjem žalovaného 9 424 Kč, výdaje v žádosti uvedeny nejsou. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 25. 2. 2002 vyplývá, že zaměstnavatel žalovaného uvedl, že žalovaný má průměrný čistý příjem 9 424 Kč měsíčně. Soudu kromě žádosti a potvrzení o výši příjmu nebyly předloženy žádné doklady. Žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila a na základě jakých konkrétních skutečností dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit.

11. Od 1. 1. 2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Dle ust. § 3028 odst. 1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle odst. 3 se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Jelikož byla smlouva o úvěru uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních právních předpisů. Dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 365 obchodního zákoníku je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Dle § 369 odst. 1 věta první obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Dle ust. § 517 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.).

12. Každý byl měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srov. nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila jeho schopnost úvěr splatit, právní předchůdkyně žalobkyně tedy jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného úvěr splácet, a proto je smlouva uzavřená dne 14. 2. 2002 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná.

13. Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle ustanovení § 563 občanského zákoníku, není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

14. V řízení bylo prokázáno (žalovanému bylo ze strany předchůdkyně žalobkyně poskytnuto celkem 18 727,78 Kč). Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě úroku z úvěru. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 18 727,78 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku vydat. Z obsahu žaloby, resp. jejího doplnění, vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 2 000 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 16 727,78 Kč a pro zbývající nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 30. 1. 2023. Nárok se stal splatným 31. 1. 2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 1. 2. 2023 v souladu s ust. Nařízení vlády 351/2013 Sb. a pro zbytek úroků z prodlení a úroků ve výši 30 % ročně z částky 16 727,78 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení zamítl.

15. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.